KOMENTÁŘ | Zemřel reformátor-terapeut. Papež František dokázal vytvořit hlas, který zpřístupnil víru modernímu světu

Místo moralizujícího tónu volil jazyk empatie. Nevolal po přísnosti, ale po pochopení. Snad nejznámějším příkladem je jeho reakce na otázku ohledně homosexuálů: „Kdo jsem já, abych soudil?“ Pro mnohé uvnitř církve to byla téměř bomba. Ne proto, že by změnil postoj Vatikánu, ale protože přinesl jiný tón. Nechystal se přepsat katechismus (věrouka, pozn. red.), ale ukazoval, že i velmi stará instituce může mluvit lidsky.

František také důsledně odmítal okázalost. Odmítl luxusní rezidenci v Apoštolském paláci a zůstal bydlet ve značně jednodušším vatikánském penzionu Casa Santa Marta. Jezdil obyčejnými auty, často vystupoval bez formálního protokolu. Nebyl to ani papež, který se vyžívá v symbolech moci. Byl to muž, který sám pochází z prostředí chudých čtvrtí Buenos Aires – a tuto zkušenost nikdy neodložil. I proto u něj témata jako chudoba, migrace nebo klimatická krize nepůsobila jako rétorická povinnost, ale jako autentické priority.

Zásadní bylo i to, že životní prostředí povýšil na morální otázku. Ve své známé encyklice Laudato si’ zdůraznil, že devastace přírody není jen technický nebo ekonomický problém, ale zásah do života těch nejzranitelnějších – tedy přesně těch, kterým se podle něj měla církev věnovat především.

„Násilí přítomné v našich srdcích, zraněných hříchem, se odráží také v příznacích nemoci, které jsou patrné v půdě, ve vodě, ve vzduchu a ve všech formách života. Proto sama země, zatížená a zpustošená, patří mezi nejvíce opuštěné a týrané z našich chudých; ‚sténá v bolestech‘. Zapomněli jsme, že my sami jsme prach země; naše těla se skládají z jejích prvků, dýcháme její vzduch a přijímáme život a osvěžení z jejích vod,“ zaznívá v encyklice.

Pokoušel se také narušit zkostnatělý systém řízení církve. Uvažoval o možnosti, aby v odlehlých oblastech, kde je nedostatek kněží, mohli mši vést i ženatí muži. Podporoval větší zapojení laiků, tedy lidí mimo kněžský stav, a snažil se otevřít větší prostor pro ženy. Nic z toho ale neznamenalo zásadní přelom. Debaty se sice vedly, ale změny byly spíš symbolické než systémové.

František nebyl reformátor s kladivem. Byl terapeut – citlivý k bolesti doby a ochotný ji naslouchat. Ukázal, že i největší náboženská instituce na světě může komunikovat jazykem soucitu, jednoduchosti a důstojnosti. Nebyl to vizionář, který by vytyčil nový směr. Dokázal však vytvořit hlas, který uměl zpřístupnit starou víru modernímu světu.