RECENZE: Hraná Sněhurka je generickým produktem bez imaginace. Ihned vyšumí

Animovaná Sněhurka a sedm trpaslíků roku 1937 jako první celovečerní film studia Walta Disneyho odstartovala dominanci společnosti i raženého animovaného stylu na tomto poli. Tehdy revoluční kombinace rotoskopie, tvorby perspektivy skrze několik obrazových plánů a dokonalá práce s barevným filmem dokáže uhranout dodnes. Postupně přibývalo dalších, dnes již klasických pohádek. Ty se dnes společnost snaží aktualizovat v hrané kinematografii. Ať už se jednalo o Lvího krále, Mulan nebo Malou mořskou vílu, vždy šlo v zásadě o generické remaky, které se bojí určité svébytnosti. Jsou rozkročené mezi snahou o úpravu osobních linií ústředních postav a až otrockou vazbou k originálům, jež chtějí paralelně aktualizovat i ctít.

Dostává se k nám tak většinou nezáživný a vykalkulovaný produkt, který kouzlo animovaných světů postrádá. Podnětné aspekty velmi záhy udusává důrazem na pseudorealistické výtvarno a stylistiku. Vše zmíněné beze zbytku platí i pro Sněhurku. Film režiséra Marca Webba, jenž natočil například dvojici Amazing Spider-man a debutoval generační komedií 500 dní se Summer, si již během produkce prošel řadou kontroverzí. Byl obětí nesmyslných a mnohdy rasistických nářků konzervativců, kterým vadilo, že herečka Sněhurky Rachel Zegler kolumbijského původu nemá bílou pleť. O poznání zajímavější diskusi pak přineslo vyjádření herce Petera Dinklage, jenž se ohradil proti stereotypnímu obsazování lidí malého vzrůstu do rolí trpaslíků.

Značná část skupiny však herci odvětila, že je to pro ně jedna z mála pracovních příležitostí a mají o ni zájem, neb málokdo má tak prominentní postavení, jako zrovna on. Diskuse poukázala na systémové problémy a její polarizující povaha vedla k tomu, že trpaslíci, kterým se tak ve filmu ovšem nikdy neřekne, jsou vytvoření digitálně. Bez ohledu na to, jak s tím tvůrci naložili, je dobře, že se dlouho přehlížené problematika otevřela. Samotný scénář Erin Cressidy Wilson, který prošel pod rukama kupříkladu i Gretě Gerwig, se opírá o už “disneyfikovanou” verzi pohádky. Upravuje však původ Sněhurky a dělá z ní více proaktivní postavu.

Po příchodu k trpaslíkům není pouhou uklízečkou. Je hybnou silou, jež svou v království jinak dávno potlačenou vřelostí dokáže měnit životy ostatních k lepšímu. Otevírá v nich zapomenutou empatii a sounáležitost. Stejně tak i romantická linka je košatější. Prince nahradil odvážný zbojník, který je pomyslnou variací Robina Hooda. Osobní linie je tak uvěřitelnější, propracovanější a láska nelpí pouze na fyzické atrakci. Ze Sněhurky se stává odvážná hrdinka, kterou adaptace na svět za hradbami zlou královnou ovládaného hradu osobnostně posouvá kupředu. Cesta k lepší budoucnosti království a jeho okolí vede skrze pospolitost, nehledě na společenský původ.

Vyprávění je kauzálně sevřené, nové prvky jsou osvěžující a narativ je tudíž bohatší. Samotná královna ale zůstává beze změny, ztělesňuje čiré zlo prahnoucí po kráse. Nelze se však zbavit dojmu, že příběh nemůže skutečně dýchat. Snaží se být ve všech směrech nekonfliktní, ani jednu pomyslnou stranu (tradice proti progresi) v nesmyslných válkách nechce pobouřit. Celkové ladění má tak svázané ruce. Mamutí rozpočet přesahující 250 milionů dolarů je samozřejmě s větší odvážností v rozporu, výsledný tvar je ale až příliš generickou hrou na jistotu. Smysluplnější vztahy mezi postavami jsou tak jediným aspektem, který adaptace nabízí. Sílu této korekce neustále oslabuje mrtvolný fikční svět a mdlé výtvarno.

To je až směšně didaktické. Replikuje původní animovaný svět, včetně totožných kulis a kostýmů. Jaký to má smysl? Z filmu se vytrácí jakákoli potenciální osobitost. Nijaké digitální prostředí pohádku zbavuje jakékoli magie, na stranu druhou se zdráhá serióznosti a prostor pro hlubší reflexi společnosti zaplňuje tezovitým poukazováním a muzikálovými segmenty. Dočkáme se spousty písní. Ty mají spád, působivě dokreslují situace a do určité míry verbalizují niterné pocity postav. Jejich rytmické zasazení ve vyprávění je ale značně nevyrovnané, stejně jako inscenační řešení tanečních čísel. Bezzubá inscenace a choreografie se líným způsobem schovávají za nemotivované střihy. Práci s několika plány či synergii s pohybem kamery bychom hledali jen marně.

Živelné písničky sráží jejich exekuce. Versatilní výkon Rachel Zegler kontrastuje s tezovitým ztvárněním královny v podání Gal Gadot, jež se pohybuje v dosti omezených mantinelech špatně napsané postavy. Fyziognomie trpaslíků, především Šmudly, spadá do “uncanny” kategorie, kdy jsou lidské rysy znepokojivě cizí i povědomé zároveň. Modelace digitálních zvířat je rozpolcená mezi přírodopisným dokumentem a přehnaně vypoulenýma očima. Celé dílo je zkrátka nijaké, podnětné prvky se vylučují s těmi ostatními. Nejhorší na Sněhurce je, že v jádru nestojí takřka za žádnou diskusi. Po uvedení v kinech dokonale zapadne do balastu streamovacích platforem.

Hodnocení: 50 %

Režie: Marc Webb

Scénář: Erin Cressida Wilson

Hrají: Rachel Zegler, Gal Gadot, Andrew Burnap, Ansu Kabia, Colin Michael Carmichael, Jon-Scott Clark, Tituss Burgess, Jeremy Swift, Andrew Barth Feldman

Česká premiéra: 20. března 2025

Distribuce: Falcon