RECENZE: Slámův Konec světa osciluje mezi Svěrákem a nezvládnutým vyprávěním

V krátkém horizontu se v kinech sešly dva filmy tematizující invazi vojsk Varšavské smlouvy 20. a 21. srpna 1968. První jsou úspěšné a i více než měsíc po premiéře hojně navštěvované Vlny, proplétající dějinné události s takřka špionážním žánrem, druhým titulem je melancholicky laděný Konec světa, sledující bolestivý převrat perspektivou malého chlapce Tondy (Vojtěch Veverka) a jeho dědy (Miroslav Krobot). Ti spolu konec létá tráví poté, co Tondovi rodiče s bratrem odcestují na dovolenou do Paříže, z níž se vlivem politických událostí nechtějí vrátit, což rozehrává ústřední morální dilema a jejich snahy o to, aby se k nim Tonda mohl připojit.

Tonda s dědou tráví čas v malé vesničce, kde se postupně seznamujeme s tamními chalupáři a stálými rezidenty. Děda pochází ze šlechtické ruské rodiny, která byla během převratu vyvražděna. Stále si zachovává své aristokratické způsoby, jež jsou občas těžce skloubitelné s bodrou českou náturou. Je zarytý antikomunista a velmi pyšný na svůj původ a morální zásady, zároveň však v sobě nese trpkost nezahojené rány minulosti. Ty prosakují i do jeho vztahu s Tondou. Když ho nechá emigrovat za rodiči, přijde o jedinou blízkou osobu.

Vyprávění tak staví na kontrastech dětské a dospělé optiky, jež jsou v neustále kolizi. Dětská každodenní dobrodružství, do nichž pomalu prosakuje tíha okolního světa, jsou rámovaná politickým klimatem a přístupem jednotlivých obyvatel k okupaci. Film nespoléhá na klasický dramatický oblouk. Je melancholickou mozaikou několika epizodických situací, které jsou silné především v dílčích částech. Což už je u Bohdana Slámy a jeho scenáristy Ivana Arsenjeva takřka tradice. Oba umějí konstruovat půvabné i dojemné momenty, zatímco si moc nevědí rady s celkem jako takovým.

Pocitově laděný film totiž není dostatečně poetický na to, aby svou naraci obhájil. Pásmo situací není nijak nápaditě variováno a poté, co jsou postavy velmi brzy rozčrtnuté, už se film ve své podstatě jen táhne a nepřekvapí. Celkově působí jako odvar Obecné školy a konstrukcí připomíná Po strništi bos (ačkoli se odehrává na pozadí jiné dějinné etapy), který se mimochodem potýká se stejným problémem. Epizodické vyprávění a jednotlivé mikrosvěty ve scénářích Zdeňka Svěráka mistrně propojuje jedna ústřední postava a obejde se bez klasického dějového oblouku. Jan Svěrák i Arsenjev se sice snaží jít ve stejných šlépějích, jejich vedlejší mikropříběhy jsou ale plytké a výsledek se rozpadá.

Většina postav Konce světa totiž skutečně plní velmi primitivní funkci podmíněnou samoúčelným situacím. Pokud bychom je z děje vystřihli, na nic by to nemělo vliv. Ačkoli v nich dřímá potenciál k širšímu prozkoumání, tvůrci raději sází na redundantní situace, jež s emocemi postav nijak dál nepracují, opakují jen ty stejné. Spoléhají na osvědčené komorní schéma rodinných vztahů na pozadí velkých dějin, na němž je zajímavá akorát ústřední premisa a pozoruhodná charakteristika dědečka, což umocňuje tradičně strohý a o to víc nuancovaný výkon Miroslava Krobota. Jinak tvůrci opakují stále ty stejné pravdy, kterých jsme v obdobně laděných filmech viděli nespočet.

Vše sráží tonální nevyrovnanost. Film působí, jakoby z něj bylo v procesu vytrháno několik klíčových stran scénáře. A jen těžko to brát jako snahu zachytit roztěkanost dětské perspektivy, protože snímek odbíhá i k dospěláckému pohledu a je směrem k divákům maximálně komunikativní. Prchavost a pomíjivost je spíše symptomatického rázu, stejně jako množství podnětných, leč nikdy nerozvinutých motivů. Rozpačitá rozprávka však nabere zcela odlišný ráz v závěrečném segmentu, který nemůžeme prozrazovat, zároveň jde ale o nejvíce šokující a k diskusi vybízející volbu. Najednou nabízí nové interpretační hledisko, které rozplétá náš vztah k nostalgii a zkresleným vzpomínkám.

Ve vztahu k předchozí Slámově tvorbě jde o nejvstřícnější a zároveň i nejpodivnější film. Určitou líbeznost, kterou přepjatě posiluje hudební doprovod na hraně kýče, se Sláma snaží namixovat s dávkou surovosti a typizací vesnického prostředí, což od něj dobře známe. Stejně jako třeba u Krajiny ve stínu, i tady fikčnímu světu chybí každodennost a cit pro jeho uvěřitelnost. Dočkali jsme se nebývale rozštěpeného tvaru, jehož podnětnost se ztrácí v až přílišné neukotvenosti, kde zaniká i potenciálně nejnosnější etická otázka, týkající se dědečkova chování. Jakoby tvůrci v závěru vybízeli k tomu, že bychom vše ošklivé vytěsnit a na bolest vzpomínat pouze přes růžové brýle. Stejnou optikou se ale na samotný Konec světa hledět nedá.

Hodnocení: 50 %

Režie: Bohdan Sláma

Scénář: Ivan Arsenjev

Hrají: Miroslav Krobot, Vojtěch Veverka, Josef Slavík, Magdaléna Borová, Zuzana Mauréry, František Sládek, Michal Isteník, Zuzana Konečná, Daniel Fischer

Česká premiéra: 19. září 2024

Distribuce: Cinemart