Kněz, který vadil režimu. Komunisté před 75 lety umučili Josefa Toufara

Čtrnáctého červencového dne roku 1902 se v malé obci Arnolec na Jihlavsku narodilo do rodiny hostinského Toufara čtvrté dítě, syn Josef Jindřich. Když mu bylo osm let, jeho maminka Marie zemřela ve věku pouhých 33 let. O děti po její smrti láskyplně pečovala nevlastní matka, druhá manželka otce, kterou si zanedlouho vzal. Rodina nepatřila mezi ty majetné, naopak žila velmi skromně. Děti často běhaly bosé a musely doma pomáhat s hospodářskými pracemi a péčí o zvířata. Od útlého věku ovšem také vyrůstaly v křesťanské víře, což mělo zejména na Josefův pozdější život významný vliv. Prý už v dětství si často hrál na kněze.

A knězem se později také stal. Cestu ke studiu teologie a duchovní dráze však neměl jednoduchou. V rodině musel zastávat úlohu hospodáře, a protože se jeho otec naplno věnoval profesi hostinského, veškerá těžká práce na polích i v lesích připadla na Josefa. Teprve když otec zemřel, dostal Josef odvahu opustit hospodářství i domov a začít studovat. Bylo mu 26 let, když nastoupil na gymnázium v Německém Brodě (dnešním Havlíčkové Brodě). Jeho spolužáci byli o 14 let mladší, a tak není divu, že nezřídka mezi ním a kolektivem vznikaly kuriózní situace, ale také nepříjemnosti. Jeden z vyučujících si na něj dokonce zasedl, což studenta donutilo změnit školu. Maturitu tak složil roku 1935 na gymnáziu v Chotěboři. Poté studoval pět let v Hradci Králové teologii, na fakultě opět vyčníval, protože byl výrazně starší než ostatní studenti. V létě roku 1940 měl svou první mši svatou v chrámu sv. Markéty ve Zhoři, kam za ním směřoval průvod věřících od jeho rodného domu z 6 kilometrů vzdálené obce. Pro její obyvatele to byla obrovská slavnost, kterou dlouho předtím ani poté nezažili.

Jako duchovní začal Toufar působit na rodné Vysočině, v městečku s roztomilým názvem Zahrádka, kde zažíval mezi farníky krásné chvíle. Kromě sloužení bohoslužeb zde měl na starosti i výuku náboženství nebo administrativní činnost. Lidé si ho oblíbili pro jeho laskavý a otevřený přístup i ochotu za všech okolností pomoci, což bylo zejména v časech války více než potřebné. V těchto nelehkých dobách musel bohužel pohřbívat i oběti nacistického režimu, například jednoho místního mlynáře, které si z obavy z gestapa vzal život. Na pohřeb dorazilo zhruba osm tisíc lidí, a tak se obřad proměnil v jakousi utajenou a tichou protinacistickou demonstraci.

Po válce se zprvu zdálo, že nastanou lepší časy. Toufar se ve farnosti zasloužil o obnovu některých církevních památek i každodenního života věřících. Ovšem už v září roku 1946 začal být trnem v oku komunistům, když se s nimi snažil domluvit na tom, aby termín odhalení pomníku odbojářů přesunuli na jinou dobu, než je čas mše. Funkcionáři okresního národního výboru to odmítli. Celá událost nakonec dopadla velmi špatně. Její součástí byly výstřely do vzduchu na počest padlých, ty ale poškodily dráty elektrického vedení tak nešťastně, že popadaly do davu lidí pod nimi, což si vyžádalo životy sedmi osob. Samozřejmě se ihned začalo šuškat, že měli komunisté faráře poslechnout a nic zlého by se nestalo, což se stranickým funkcionářům nelíbilo.

Komunistům se dále nelíbilo, že kněz Toufar založil a vedl katolické mládežnické sdružení o zhruba třech stovkách členů, v nichž rozvíjel křesťanské zásady a kladl důraz mimo jiného na svobodu či demokracii, tedy principy komunistickému režimu naprosto cizí. Navíc se farář již roku 1946 veřejně vyjadřoval proti komunistické ideologii. Komunisté mu to o dva roky později vrátili a zařídili jeho přeložení na jinou farnost, což se neobešlo bez bouřlivých protestů místních farníků.

A tak se farář Toufar ocitl v Číhošti, kde komunisté pokračovali v jeho pronásledování. Nepříjemné chvíle mu zde naštěstí zpříjemňovali místní obyvatelé, kteří si nového duchovního brzy oblíbili. Avšak neustálý tlak se brzy negativně projevil na Toufarově zdravotním stavu: lékaři u něj zjistili srdeční vadu a radili mu, aby se šetřil. To však mohl kněz jen těžko udělat, když ho komunisté neustále šikanovali.

Komunistický teror vůči Toufarovi dosáhl vrcholu o adventu roku 1949, o třetí adventní neděli. To během bohoslužby došlo k tzv. číhošťskému zázraku, tedy ke zvláštnímu pohybu kříže u oltáře během Toufarova kázání. Tohoto úkazu využili komunisté k vykonstruování procesu, při němž hodlali zasáhnout proti jednomu z jeho největších nepřátel – členům katolické církve. Státní úřad pro věci církevní i Státní bezpečnost pohyb kříže v kostele označili za farářův počin ve snaze působit protirežimně. Na konci ledna roku 1950 proto putoval za mříže valdické věznice a následovali ho svědci, kteří číhošťský zázrak popsali. Toufara se estébáci snažili výslechy i mučením přinutit k přiznání, že sám křížem hýbal za pomoci speciálního mechanického zařízení. Po několika týdnech nelidského zacházení Toufar skutečně pod nátlakem podepsal přiznání, to ovšem vzápětí (když se vzpamatoval po mučení) popřel. Kněz musel být po týdnech týrání nakonec převezen do nemocnice a operován, nepodařilo se ho však zachránit. Zemřel dne 25. února 1950 ve věku pouhých 47 let. A nebyl bohužel zdaleka jediným představitelem katolické církve, kterého zabil komunistický režim. Spravedlnosti bylo učiněno zadost o mnoho let později, a to teprve na podzim loňského roku, kdy došlo k Toufarově soudní rehabilitaci.