KOMENTÁŘ | Toufar se Zajícem se postavili komunistické zvůli, vydechli na výročí bolševického puče. Jejich hrdinství přebijí vše zlé

Nejprve bych se rád zastavil u kněze Josefa Toufara. Jedná se o člověka, k jehož osobě mám blízký vztah, protože působil v místě nedaleko mého rodiště na Vysočině a měl jsem možnost podílet se na pořádání akcí konaných u příležitosti uctění jeho památky. Jednalo se o opravdu výjimečnou osobnost. Jako kněz byl celý život velmi aktivní a jeho působení přesahovalo zdi kostela farnosti. I když páterův příběh je tragický, najdou se v něm i humorné historky.

Oblíbený kněz předběhl dobu, s kluky hrál fotbal

Například po smrti přísného otce, který mu kvůli dřině na hospodářství nedovolil studovat, nastoupil v 26 letech na gymnázium v Německém Brodě (Havlíčkův Brod), kde byli jeho spolužáky dvanáctiletí hoši a dívky, kteří mu laskavě říkali dědo. Pochopitelně byl středem pozornosti. A není divu. Chlapík po vojně se ve školním prostředí vymykal. A tak skutečně docházelo ke kuriózním situacím: školník si Toufara spletl s inspektorem, později někteří rodiče s profesorem. Žák Toufar také nemohl sedět v první lavici, protože by přes něj nikdo neviděl.

Rozhodně nebude žádnou velkou nadsázkou tvrdit, že svým stylem založeným na otevřenosti lidem předběhl dobu. Nebyl jen knězem, který sloužil mše, vysluhoval svátosti či vyučoval náboženství. Měl obrovské sociální cítění, podporoval potřebné, hodně chodil mezi lidi a snažil se, aby farnost opravdu žila. Velmi se také věnoval práci s mládeží, kterou se snažil vést k úctě ke svobodě a demokracii. Výjimkou ale nebylo, že s kluky po náboženství hrával i fotbal, což na tehdejší dobu byl mimořádný úkaz, aby se církevní hodnostář věnoval normální zábavě a honil se za míčem.

Prvním působištěm Josefa Toufara byla dnes již neexistující obec Zahrádka u Ledče nad Sázovou, která o mnoho let později musela ustoupit stavbě přehrady Švihov. Od roku 1940 zde vypomáhal jako kaplan stařičkému faráři Janu Schwallerovi a o šest let později by vysvěcen na kněze. Přeplněný kostel v neděli 12. dubna 1946, kdy se tam konala oficiální instalace faráře Josefa Toufara, svědčil více než výmluvně o jeho veliké oblibě mezi lidmi.

Za jeho nejdůležitější počin je zde považováno založení místního Sdružení katolické mládeže v Zahrádce, které se podílelo na řadě různých aktivit jako pořádání divadelních her, výletů, tanečních lekcí, kurzů šití a zavařování pro dívky či různých přednášek. Sdružení mělo více než 100 stálých členů a při pravidelných nedělních schůzkách na faře se scházely až tři stovky mladých lidí.

Varoval před totalitou, bolševik vám vezme i kabát

Bez povšimnutí nesmíme ponechat ani jeho politické angažmá. V prvních poválečných volbách v roce 1946 byl Josef Toufar aktivní v Československé straně lidové a už tehdy projevil velkou předvídavost, když veřejně varoval před komunisty a jejich totalitou. S oblibou známým říkal: „Teď máš jeden kabát, až přijdou bolševici, všechno ti vezmou a nezůstane ti ani ten kabát.“ Nakonec měl významný podíl na tom, že volby v Zahrádce těsně vyhráli lidovci, obdrželi 215 hlasů, kdežto komunisty podpořilo 209 jejich příznivců. Jak jeho vliv na mládež, tak i jeho politické postoje byly samozřejmě komunistům trnem v oku.

Po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 zástupci Akčního výboru Národní fronty v Zahrádce, prostřednictvím okresního akčního výboru v Ledči nad Sázavou tlačili na Královéhradecké biskupství, aby Toufara přeložili jinam. Zdůvodnění ledečského okresního akčního výboru bylo takové, že „veřejnost si nepřeje, aby farář Toufar zůstal v Zahrádce.“

Vzhledem k oblibě, jaké se mezi svými farníky Josef Toufar těšil, se zdůvodnění nemohlo zakládat na pravdě. Důkazem je skutečnost, že v reakci na oznámení se mezi jeho farníky strhla nevídaná vlna protestů a v následujících dnech byly organizovány petice proti Toufarově přeložení. Petici na jeho podporu podepsalo na tři tisíce lidí, katolíků, evangelíků, nevěřících, a dokonce i někteří komunisté. Ani silná podpora však bohužel nepomohla. Josef Toufar, který měl obrovský vliv na mládež a přirozenou autoritu mezi lidmi, komunistickému totalitnímu režimu pochopitelně vadil.

Jak také připomíná Toufarův životopisec Miloš Doležal, ani hradecké biskupství se za svého kněze nepostavilo. Hradecká biskupská konzistoř nátlaku podlehla a 27. března 1948 na Bílou sobotu Toufarovi doporučila rezignaci. Toufar o pár dní později s účinností od 1. dubna 1948 na svou funkci rezignoval a byl přeložen do mnohem menší vesnice Číhošť, vzdálené od Zahrádky asi patnáct kilometrů.

K lidem byl otevřený i po vynuceném přeložení

Toufarovo nové působiště bylo také skromnější a zahrnovalo též několik dalších vesnic. Podle svědectví pamětníků mu ale uskromnění nevadilo a do další práce se pustil bez jakékoli hořkosti. Vedle působení v číhošťské farnosti také Toufar pravidelně dojížděl sloužit nedělní bohoslužby do osm kilometrů vzdáleného Zbýšova. Tam vypomáhal faráři Václavu Žižkovi, který už kvůli svému vysokému věku na svoji práci sám nestačil.

I v Číhošti se Josef Toufar ve velmi krátké době seznámil s většinou farníků a získal si jejich přízeň. Byl otevřený lidem a často je navštěvoval. V místní hospodě navštěvoval taneční zábavy, hrál v kapele na basu, rád se účastnil svatebních veselic, kde měl příležitost neformálně hovořit s mnoha lidmi. Pravidelně se stýkal také s evangelíky. Vnímal svoji službu tak, že jeho farníky jsou všichni obyvatelé území farnosti bez ohledu na konfesní příslušnost. V Číhošti se Toufar zvlášť věnoval práci s mládeží. Navázal na činnost existující skupiny Sdružení katolické mládeže a rozšířil její činnost. Mezi mladými lidmi i dětmi byl Toufar velmi oblíben jako duchovní rádce, ale i dobrý společník.

Hned po svém nástupu inicioval nutnou opravu střechy věže kostela a farní budovy, protože při dešti zatékalo na stropy místností, staral o nutné opravy číhošťského kostela a jeho okolí. Právě akce úpravy okolí kostela pak byla při výsleších a mučení knězi předhazována jako údajná "příprava poutního místa na inscenaci zázraku."

Toufar už tehdy nebyl nejmladší a začal na sobě pociťovat stupňující se zdravotní obtíže. Začátkem roku 1949 mu byla diagnostikována srdeční vada a lékař mu doporučil omezení dosavadních aktivit. Snažil se proto vyvázat z výpomoci ve zbýšovské farnosti, protože pendlování mezi Číhoští a Zbýšovem ho vyčerpávalo nejvíce.

StB jej po číhošťském zázraku bestiálně mučila

Na konci téhož roku ale nastaly pro Josefa Toufara další potíže, které se mu nakonec staly osudnými. Dne 11. prosince 1949, na třetí neděli adventní, se během jeho kázání při bohoslužbě v číhošťském kostele dodnes nevysvětleným způsobem rozpohyboval půlmetrový dřevěný kříž na oltáři. Sám farář Josef Toufar si ničeho nevšiml. Úkazu si ale všimlo 19 svědků a záhy poté se začala šířit zpráva o takzvaném číhošťském zázraku. Místo proto začalo přitahovat řadu poutníků i pouhých zvědavců, což se samozřejmě nemohlo líbit komunistům. Vedení KSČ mělo v úmyslu této události zneužít ke zdiskreditování katolické církve.

Proto byl 28. ledna 1950 zatčen a unesen do Valdic. Příslušníci StB se duchovního téměř měsíc snažili krutým až bestiálním mučením donutit ke lživému doznání, že pohyb kříže inscenoval on sám. Toufar se však neměl k čemu přiznat. Ani technikům StB se nepodařilo sestavit podvodný mechanismus tak, aby fungoval.

Přestože měl Josef Toufar nemocné srdce, dokázal v děsivých valdických podmínkách a pod trýzněním sedmi příslušníků StB, kteří jej mučili bitím, žízní i chladem, odolávat sedmadvacet dní. Vyšetřovatel StB Ladislav Mácha ještě 20. února 1950 hlásil do Prahy, že si s tím zatvrzelým farářem neví rady. V naprosto zuboženém stavu jej StB donutila z 23. na 24. února 1950 před smrtí vystoupit při natáčení vylhaného propagandistického filmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který měl posloužit k rekonstrukci číhošťského zázraku.

V noci ze 23. na 24. února byl farář Toufar již ve velmi vážném stavu převážen z Valdic do Číhoště. Bylo tam plánováno nafilmování rekonstrukce „podvodného zázraku“. Pro StB byl nakonec použitelný jen krátký záběr. Toufar byl fyzicky už v takovém stavu, že delší natáčení by už nezvládl. Navzdory těžkému stavu jej vezli nazpět do Valdic.

Krutý vyšetřovatel Mácha nikdy neprojevil lítost

Až v sobotu 25. února 1950 byl Josef Toufar v kritickém stavu způsobeném mučením převezen do pražského státního sanatoria v Legerově ulici v Praze, kde podstoupil operaci. Přes veškerou snahu lékařů kněz několik hodin po operaci zemřel. Zatímco komunisté v tento den oslavovali dvouleté výročí převzetí moci v zemi, Josef Toufar kolem půl deváté večer ve svých 47 letech vydechl naposledy, a to v tehdejším Borůvkově sanatoriu, tedy na shodném místě jako Jan Palach 19. ledna 1969.

Do úmrtního listu musel lékař na příkaz StB zapsat jako důvod smrti pouze prasklý žaludeční vřed a nezmínit jasné stopy mučení. Jeho mrtvé tělo bylo zahrabáno v hromadném hrobu v Praze-Ďáblicích. Josef Toufar byl pohřben pod falešným jménem J. Zouhar.

Vedoucí vyšetřovatel Ladislav Mácha, byl zpočátku potrestán jen stranickou důtkou. Spíše než za samotnou smrt vězně obdržel sankci za neúspěšné vyšetřování. Toufar se totiž i přes všechno mučení a útrapy nikdy k ničemu nepřiznal. Navíc jeho nečekaná smrt zmařila plány na chystaný monstrproces, který se měl stát součástí komunistického tažení proti katolické církvi.

Příbuzným, respektive jeho neteři Marii Pospíšilové byla Toufarova smrt oznámena příslušníky StB až po čtyřech letech. Poručík Sirotek ze Státní bezpečnosti v Praze druhý den napsal do zprávy: „Tímto lze považovat případ po stránce oficielní za uzavřený a soudruhem Košařem (Bohumil Košař, šéf církevního referátu StB) uložen v archivu MV.“  Neměl pravdu. Záležitost byla znovu otevřena, byť muselo uplynout ještě mnoho let.

Kauza se začala veřejně řešit až v krátkém období uvolnění v roce 1968, kdy deník Lidová demokracie přinesl sérii článků redaktora Jiřího Brabence věnovaných kauze Josefa Toufara a číhošťského zázraku. Upozornil na řadu nesrovnalostí ve vyšetřování z 50. let a připomněl Toufarovo umučení. Bylo také zahájeno nové přešetření celé kauzy. Násilnou smrt pátera Toufara vyšetřovala Vyšší vojenská prokuratura v Táboře. Potvrdily se nepřijatelné metody vyšetřovatele Máchy a nejrůznější podivnosti původního vyšetřování. Veškeré další snahy o revizi případu ale skončily po 21. srpnu.

Další posun mohl nastat až po roce 1989. Ladislav Mácha, který Josefa Toufara doslova umlátil, byl obžalován a v roce 1998 odsouzen k pěti letům odnětí svobody nepodmíněně. Bohužel se nepodařilo prokázat přímou souvislost mezi mučením a smrtí, přestože byla podle expertů vysoce pravděpodobná, ani úmyslné pozdní poskytnutí pomoci. O rok později odvolací soud změnil trest na pouhé dva roky. Mácha trest nastoupil v roce 2002. Pouhý rok na to byl ale podmíněně propuštěn. Zemřel v roce 2018 a nikdy neprojevil sebemenší lítost nad svým jednáním.

Cestu k blahořečení zpomalila pandemie

Vraťme se ale ještě k samotné osobě Josefa Toufara. Díky svému mučednictví má totiž nyní šanci stát se blahoslaveným. K začátku procesu jeho blahořečení dala v roce 2013 svůj oficiální souhlas Česká biskupská konference. Při této příležitosti byla provedená exhumace ostatků z hromadného hrobu v pražských Ďáblicích, ke které došlo 14. listopadu 2014. Následné zkoumání profilu DNA určilo, že ostatky skutečně patří s více než 99% pravděpodobností Josefu Toufarovi.

V červenci 2015 byly jeho ostatky převezeny zpět do Číhoště a Josef Toufar se po 65 letech konečně dočkal důstojného pohřbu. V neděli 12. července 2015 byl před chrámem v Číhošti uspořádán Toufarův pohřeb se slavnostní mší, kdy byly jeho ostatky uloženy do hrobu. Na začátku ledna 2019 pak vstoupil proces do další fáze, kdy byla podána žádost o zahájení kanonizačního řízení. Proces rozhodování trvá několik let a vše navíc zpomalila současná koronavirová pandemie.

Zajíc o upálení mluvil před kamarády i pedagogy

Druhou vzpomínanou osobou hrdinou dneška je osmnáctiletý Jan Zajíc, který stojí tak trochu ve stínu mnohem známějšího Jana Palacha, jenž se v Československu v reakci na pasivitu lidí vůči nastupující normalizaci upálil jako první a jenž také Jana Zajíce k jeho činu inspiroval. Jan Zajíc byl studentem Střední průmyslové školy železniční v v Šumperku. Zajímal se ale také o literaturu i poezii. Dokonce se pokoušel psát básně. Nepochybně byl člověkem s idealistickými sklony, kterému nebylo lhostejné dění kolem, což ho nakonec přimělo k jeho činu. V době Pražského jara velmi uvítal uvolnění poměrů a velice těžce nesl, jak se po příchodu sovětských okupantů poměry vracejí do starých kolejí a veřejnost k tomu jen nečinně přihlížela. 

Po sebeupálení Jana Palacha se Jan Zajíc zúčastnil protestní hladovky, kterou ukončil v den Palachova pohřbu. Přibližně o měsíc později, zklamán nastupující normalizací i tím, že ani Palachova oběť nevyburcovala národ z letargie, se rozhodl Jana Palacha následovat. Původně uvažoval, že se upálí 1. března, ale nakonec si zvolil symbolické datum 25. února. Kromě výročí 21 let od komunistického převratu, šlo zároveň o výročí jednoho měsíce od pohřbu Jana Palacha. O svém zamýšleném činu mluvil už dříve. Věděli o tom jeho kamarádi, spolužáci a dokonce i pár jeho pedagogů. Své rodině však předtím vůbec nic nezmínil.

Dojemné loučení: pozdravujte kluky, řeku a les

Dne 25. února 1969 se vydal vlakem do Prahy. V domě č. 39 na horní části pražského Václavského náměstí se tentýž den asi v půl druhé odpoledne polil benzínovým čističem a zapálil se. Chtěl vyběhnout na Václavské náměstí, ale už svůj záměr nedokázal realizovat. Ztratil orientaci, uhořel v domě na schodech a byl na místě mrtvý. Jeho 53 let starý čin tehdy vyvolal daleko menší pozornost než ten Palachův. Menší pozornost si lze podle historika Petra Blažka vysvětlit mimo jiné i únavou společnosti z radikálních činů, která tehdy panovala a také zostřenou cenzurou.

StB zabránila tomu, aby byl Zajíc pohřben v Praze, jak si Jan Zajíc přál. Obávala se dalších demonstrací, podobně jako v případě Jana Palacha. I přesto se jeho pohřbu 2. března 1969 ve Vítkově účastnily tisíce lidí. Příčinou sebevražd bývá obyčejně celková rezignace a ztráta smyslu života. V případě Jana Zajíce i dalších lidí, co se odhodlali k podobnému činu, to ale rozhodně neplatilo. Naopak si uvědomoval hodnotu života a věřil, že jeho čin bude mít smysl. Zanechal dva dopisy na rozloučenou. Jeden pro svoji rodinu a druhou československým občanům.

V dopise rodině psal, že svůj čin nedělá proto, že ho omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš váží. S blízkými se rozloučil dojemně, když své psaní zakončil: „Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal. Nenechejte ze mě udělat blázna. Pozdravujte kluky, řeku a les. Své úmysly popisuje podrobněji v dopise adresovaném občanům: „Protože se navzdory činu JANA PALACHA vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako POCHODEŇ č. 2.“ Jednalo se o narážku na dopis Jana Palacha podepsaný jako Pochodeň č. 1. Podle svých slov se k tomuto činu odhodlal, „aby se lidé už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory!“ Ani jeho hrdinský čin bohužel nástupu normalizace nezabránil.

Jeho hrdinství a ochota obětovat vlastní život však nezůstaly zapomenuty. Trvalo ale více než 20 let, než bylo možné jeho jméno znovu připomínat. Hned v době Sametové revoluce byl na ploše Václavského náměstí před sochou svatého Václava zřízen prostý pomník (deska ve stávajícím květinovém žulovém kruhu) na památku Jana Palacha a Jana Zajíce. V rodném Vítkově bylo po Janu Zajícovi pojmenováno místní náměstí. Přejmenování mělo více než symbolický význam, protože dříve neslo náměstí název náměstí Rudé armády. Od prezidenta Václava Havla obdržel v roce 1991 Řád T.G. Masaryka in memoriam. Město Vítkov také od roku 1993 pravidelně uděluje Cenu Jana Zajíce.

Rodina musela po jeho smrti snášet šikanu

I v tomto případě je nutné připomenout, jak režim ukázal svoji zrůdnou tvář. Celá rodina Jana Zajíce musela snášet šikanování ze strany režimu. Janova matka Marta Zajícová, která už byla režimem dříve šikanovaná za chození do kostela, se po jeho činu psychicky zhroutila. O rok později byla vyhozena z práce a nemohla dále vykonávat dosavadní zaměstnání učitelky. Soudruzi jí to měli zdůvodnili tak, že „když neuměla vychovat vlastního syna, není v zájmu socialistické společnosti, aby vychovávala ostatní děti.“ Otec byl vyloučen z KSČ. 

Oběma sourozencům byla ztížená možnost dalšího studia. Mladší sestra Jana Zajíce dlouho nemohla studovat na vysoké škole, přestože měla výborný prospěch a toužila být lékařkou. Nakonec si její rodina svými stížnostmi vyvzdorovala její přijetí na hutnickou fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě. Po promoci v oboru ekonomika řízení a hutnictví železa však měla dlouho problém sehnat zaměstnání.

Bratra Jaroslava, který se po roce 1989 stal generálním ředitelem firmy Vagonka Studénka, zase málem vyhodili z vysoké školy kvůli tomu, že si na koleji pověsil anglickou vlajku, kterou si přivezl z jazykového kurzu v Británii, kvůli čemuž byl kárnou komisí strojní fakulty Vysoké školy báňské v Ostravě nařčen z provokace. Vyloučení se ale naštěstí podařilo odvrátit a dostudovat mohl. Na konci studia se mu však zdráhali dát červený diplom, přestože jako jediný z ročníku splňoval podmínky pro jeho získání.  Nakonec ho dostal, ale zpětně byly upraveny známky jinému studentovi, aby nebyl s červeným diplomem jediný. Společně se sestrou už nechce k bratrovi mluvit. V jednom z mála rozhovorů řekl: „Skláním se před obětí mého bratra, ale smířit se s tím nedokážu.“

Čelili bezpráví, aby udělali společnost lepší

Případy těchto dvou tragických úmrtí představují jen špičku ledovce bezpráví, které se dělo mezi lety 1948-1989, a zároveň memento do budoucnosti. Měly by nám připomínat, jak komunistický režim ničil životy lidí, kteří se snažili udělat společnost lepší. Trpěly při tom i celé jejich rodiny.

Příběhy zmíněných obou osobností nám ale také ukazují, že i v těžkých chvílích je možné zachovat se statečně. Prvním z nich byl kněz Josef Toufar, kterého nezlomilo ani brutální mučení. Druhým byl o necelých dvacet let později Jan Zajíc, který položil svůj život ve snaze vyburcovat další lidi k tomu, aby se postavili znovunastupujícímu bezpráví. Díky těmto dvěma lidem nám může být 25. únor zároveň připomínkou statečnosti těch, kteří dokázali vzdorovat režimu prohlášenému zákonem z roku 1993 za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Oba se mu dokázali postavit. Jejich hrdinství přebíjí vše zlé.

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL i dopisovatelem webu EuroZprávy.cz