Letní prázdniny měly děti v minulosti mnohem kratší než dnes

Informace o harmonogramu školního roku je možné najít již ve Všeobecném školním řádu z roku 1774, tedy z doby vlády Marie Terezie. V tomto dokumentu se můžeme dozvědět, že školní rok začínal jinak na školách ve městech a na vesnicích. Do městských škol žáci nastupovali 3. listopadu, do těch na venkově až 1. prosince, tedy o měsíc později. Ve městech se vyučovalo do Velikonoc, na vesnicích minimálně do konce března s tím, že děti mohly být svými rodiči ve škole omluveny, pokud by je rodina potřebovala na hospodářské či jiné práce. Na jaře vyučování pak probíhalo od pondělí po první neděli následující po velikonočních svátcích, a to až do dne svatého Michala, tedy 29. září. V létě tedy žáci tehdy neměli prázdniny, dle školního řádu jim však mohlo být uděleno volno až v délce tří týdnů v období žní. Ani tehdy si však děti volných dnů neužily, protože musely se svými rodiči pracovat na poli. Žně většinou začínaly v červenci kolem svátku svaté Markéty, odtud bylo odvozeno i staré pořekadlo „Svatá Markéta hodila srp do žita“. Sklizně obilí se zúčastňovala celá rodina, včetně dětí. Každá pomocná ruka se zkrátka hodila. Žně představovaly pro naše předky jednu z nejdůležitějších prací během celého roku. Úroda obilí totiž bez nadsázky zajišťovala život lidí, jejich obživu do další sklizně.

Školní řád byl ještě za Marie Terezie, konkrétně v roce 1776, upraven. V tomto roce se zavedly hlavní školní prázdniny v termínu od 21. září do 31. října. Josef II. prázdniny pak o deset let později, roku 1786, přesunul na období od 16. července do 31. srpna, tedy na léto, jak je mají děti i dnes. Na letní čas se stanovily prázdniny dětem z prostého důvodu – aby byly nápomocné při žních.

Na konci 18. století tedy žáci neměli letní dvouměsíční prázdniny, nějaké to volno si ale mohli užít v průběhu roku, během církevních svátků, kterých byla celá řada. Ovšem i s církevními svátky se mnohdy pojily spíše povinnosti.

V roce 1805 vstoupilo v platnost nařízení s názvem Politické zřízení obecních škol, která upravovalo délku školních prázdnin. Ty měly být dlouhé maximálně pět týdnů, zpravidla v praxi trvaly dva až tři týdny, přičemž každá venkovská škola si termín prázdnin stanovovala sama. Ve školách ve městech se určil čas prázdnin od 15. srpna do 30. září, zkrácen byl žákům v nižších třídách, protože ty rodiče tolik nevyužívali na práci.

Další úprava harmonogramu školního roku se udála v roce 1870, kdy vydané nařízení stanovovalo prázdniny v délce šesti týdnů. Nemusely ovšem trvat v kuse, šlo je rozdělit v průběhu celého školního roku. Začátek vyučování si mohly školy určit samy v termínu od 1. září do 1. listopadu. V roce 1882 se dětem prázdniny prodloužily na dobu osmi týdnů. V té době však docházelo k rušení některých církevních svátků, a tak volných dní během roku ubývalo.

Dvouměsíční letní prázdniny jak je známe dnes, tedy v červenci a srpnu, byly zavedeny až výnosem Ministerstva školství a národní osvěty ze dne 12. července 1925. Tímto dokumentem se rovněž ustanovil začátek školního roku na obecných, měšťanských i středních školách na 1. září, tedy na datum, kdy i dnešní děti nastupují do škol.