Učitelky a celibát. Proč ho musely dodržovat až do 20. století?

V 19. a na počátku 20. století musely učitelky dodržovat celibát. Nesměly se tedy vdát a mít děti. Výběrem své učitelské profese se vzdávaly i sexuálního života. V Čechách byl celibát učitelek uzákoněn na konci ledna roku 1903, kdy bylo rozhodnuto, že pokud se učitelka vdá, dobrovolně se tak vzdá svého učitelského povolání. Na území Moravy musely dle zákona učitelky celibát dodržovat od prosince roku 1904, ve Slezsku už od listopadu roku 1901. Na slezském území byly od celibátu osvobozeny učitelky ručních prací.

A proč byl vlastně celibát učitelek zaveden? Pro vysvětlení se musíme vrátit hlouběji do minulosti. Již od počátku dějin lidstva bylo hlavním úkolem ženy porodit děti, a zachovat tak lidské pokolení. Tento názor prakticky převládal i po celý středověk a raný novověk. Ještě na konci 19. a na počátku 20. století bylo na ženu pohlíženo především jako na dobrou manželku, matku a hospodyni. Dívky byly již od útlého věku vychovávány jako „maminky“ a bylo jim kladeno na srdce, že se mají dobře vdát, svému muži porodit potomky a dobře je vychovat. Děvčata se také učila domácím pracím – vaření, šití nebo úklidu. Jenom málo žen v 19. století docházelo do placeného zaměstnání, většinou se jednalo o ženy z chudších poměrů, které si vydělávaly jako služky, švadleny nebo třeba kuchařky. Tehdy ve společnosti převládal názor, že ženy by zaměstnání mohlo odvádět od rodiny, výchovy dětí a starosti o domácnost. Profese učitelky byla potřebná, ale zároveň dle zmíněného dobového názoru problematická. Řešením bylo zavedení celibátu učitelek, kdy ženám profese žádným způsobem nezasahovala do rodinného života – žádný totiž neměly a mít nesměly.

Protože celá řada učitelek získala vzdělání v klášterním prostředí, celibát jim přišel přirozený a nespatřovaly problém v jeho dodržování. Na druhé straně však stály učitelky ovlivněné vlnou feminismu, které tvrdily, že je možné skloubit profesní a rodinný život. Tato skupina učitelek psala petice a kritické články do novin a časopisů. Po dlouhou dobu však tyto názory nebyly vyslyšeny nebo pochopeny.

Proti celibátu vystupovala třeba učitelka, poslankyně a senátorka Františka Plamínková. S návrhem na zrušení celibátu pro učitelky přišel v roce 1919 místopředseda sněmovny a řídící učitel Alois Konečný, který ho vypracoval spolu s Františkem Houserem, Josefem Smrtkou a Františkou Zeminovou. V návrhu tehdy stálo:

„Pak-li jsou učitelky nuceny, aby se po sňatku vzdávaly svého povolání, ztrácí tím stát řadu zkušených a kvalifikovaných sil a zároveň i značná část kapitálu, investovaného v odborné vzdělání těchto žen, přichází tak na zmar. Zůstávají-li učitelky ve svém povolání a zříkají se manželství, ztrácí národ řady inteligentních matek a řady dobře vychovaných a zdatných dětí. Celibát způsobuje, že úřad učitelský u těch matek, jež se provdati chtějí, stává se pouze povoláním přechodným, k němuž se ony ani nesnaží přilnouti celou duší, jak by to zájem a prospěch žáků vyžadoval: stává se tedy povoláním méněcenným, což škole a výchově nemůže býti na prospěch. Osamělý život učitelčin – zvláště na venkově – poskytuje jí málo opory v těžkém a vysilujícím povolání, a je-li učitelka svědomitá, pilná, není-li její práce ve škole jen řemeslnou, nýbrž tvůrčí, a nenachází-li ona za to ve vlastním domově a vlastním rodinném kruhu vzpruhy a osvěžení, jsou její síly předčasně vyčerpány.“

Definitivně byl celibát učitelek na našem území zrušen až roku 1928.