KOMENTÁŘ | Evropa může prosadit svou sílu a postavit se Trumpovi. Místo toho zatím čeká na jeho milosrdenství

Od začátku srpna plánuje americký prezident uvalit třicetiprocentní cla na široké spektrum zboží dováženého z Evropské unie. Jde o krok, který by mohl dramaticky zasáhnout transatlantické obchodní vztahy a zároveň otestovat jednotu a akceschopnost evropské sedmadvacítky. Zatímco Washington připravuje protekcionistický úder, evropští diplomaté se stále upínají k možnosti dohody.

Naděje na kompromis s americkou administrativou sice nikdy nelze zcela vyloučit – ve světě diplomacie je vše otázkou správného načasování a ochoty ke kompromisu – avšak v tomto případě je čas luxusem, který EU jednoduše nemá. Ultimativní termín a styl Trumpovy komunikace naznačují, že prostor pro vyjednávání se scvrkává na minimum. A pokud má jedna ze stran ustoupit, bude to zřejmě Evropská unie, a to za cenu ztráty reputace i vyjednávací síly.

Je zarážející, jak zdrženlivě Unie reaguje, přestože se jedná o svazek 27 států, z nichž hned tři – Německo, Francie a Itálie – patří mezi největší světové ekonomiky v rámci skupiny G7. Přesto se evropská diplomacie chová, jako by proti ní stál obr, jemuž nelze čelit. Ano, Spojené státy stále představují hospodářskou a geopolitickou velmoc, ale ani EU není hráčem druhé kategorie, protože její ekonomická váha, technologická kapacita i globální obchodní dosah zůstávají mimořádné.

Namísto rozhodné reakce ale Brusel pokračuje v nekonečném kolečku jednání – nejen s Washingtonem, ale i se zbytkem světa. Klíčovým cílem je přitom zachování alespoň rámcové obchodní stability se Spojenými státy. To ale nemůže být jediná strategie. Unie měla už dávno aktivně rozvíjet a završovat obchodní smlouvy s klíčovými globálními partnery – Kanadou, Mexikem, Japonskem, Jižní Koreou nebo dokonce Čínou. Všechny tyto země čekají na rozhodnost, nikoli na opatrné lavírování.

EU má přitom z čeho čerpat. Disponuje silným technologickým zázemím, robustním zemědělstvím i významnou obrannou infrastrukturou. Pokud chce Unie skutečně konkurovat Spojeným státům a zároveň si udržet důvěru svých partnerů, musí přehodnotit svou roli a z pozice vyčkávajícího pozorovatele musí přejít do role strategického hráče.

Například Jižní Korea nabízí nejen špičkové technologie, ale také kapacity v oblasti obrany. Podobně Japonsko nebo Kanada představují spolehlivé a hodnotově blízké spojence, se kterými lze rozvíjet hluboká partnerství.

Na jihovýchodě Asie se jako strategický partner profiluje Indonésie – čtvrtá nejlidnatější země světa s rychle rostoucím technologickým a průmyslovým sektorem. Brusel zde může posílit nejen obchodní vazby, ale také prosazovat standardy v oblasti udržitelnosti a pracovních práv a získat tak důležitý vliv v regionu, kde se dosud příliš neangažoval.

V Indii má Evropská unie dlouhodobě nevyužitý potenciál. Druhá největší ekonomika světa podle parity kupní síly představuje obrovský trh pro evropské zboží i know-how. Současná indická vláda sice prosazuje nacionalistickou agendu, nicméně v obchodní oblasti zůstává otevřená pragmatickým dohodám, které by mohly zahrnovat jak farmaceutický průmysl, tak digitální technologie.

V Latinské Americe má EU příležitost zintenzivnit spolupráci především s Argentinou a Brazílií, ale i s menšími státy jako Chile nebo Uruguay. Argentina se po posledních volbách snaží znovu získat důvěru investorů a otevřít se světu. Evropská unie zde může sehrát klíčovou roli při obnově hospodářské stability – výměnou za přístup na tamní trh a suroviny, které Evropa akutně potřebuje pro svou zelenou transformaci.

Africký kontinent skýtá dosud nejméně využitý potenciál. Partneři jako Nigérie, Keňa nebo Jihoafrická republika nabízejí možnosti v oblasti energetiky, digitalizace i rozvoje infrastruktury. Pro EU je to příležitost ukázat, že umí nabízet férové partnerství – na rozdíl od modelu závislosti, který v regionu často prosazuje Čína.

Ani Austrálie a Nový Zéland by neměly být přehlíženy. Jde o stabilní demokracie se silnými ekologickými a sociálními standardy, které mohou být spojenci EU při tvorbě nových pravidel mezinárodního obchodu. Zemědělská spolupráce, boj proti klimatické změně nebo vývoj obnovitelných technologií – to jsou oblasti, kde lze budovat pevné mosty.

Evropská unie tedy rozhodně nemá nouzi o příležitosti. Má kde čerpat – geograficky, ekonomicky i strategicky. Místo nervózního přešlapování před branami Bílého domu by měla sebevědomě rozvíjet vztahy s těmi, kdo o spolupráci stojí a sdílejí zájem na stabilním, předvídatelném a vzájemně výhodném světovém řádu.