Evropští ministři budou řešit, co s odmítnutými žadateli o azyl

Součástí jednání má být také přijetí politické deklarace, která zdůrazní právo jednotlivých států na kontrolu vlastních hranic. Tento krok reaguje na sílící hlasy řady ministrů vnitra, včetně britské ministryně Shabany Mahmoodové, podle nichž současná interpretace lidskoprávních úmluv brání efektivnímu vyhošťování cizinců s kriminální minulostí i nechtěných migrantů. Deklarace by měla omezit možnosti, jakými mohou žadatelé o azyl využívat články Evropské úmluvy o lidských právech k blokování svých deportací.

Alain Berset zdůraznil, že i v případě přesunu migrantů mimo evropské území musí být zachována jejich ochrana plynoucí z mezinárodních úmluv. Podle něj je rozhodující, aby podmínky v cílových zemích odpovídaly standardům Evropského soudu pro lidská práva. Diskuse o centrech v zahraničí jsou v evropské politice vnímány jako pokrok, který umožňuje řešit otázky dříve probírané pouze na národní úrovni.

Zatímco britská vláda pod vedením Keira Starmera o zřízení takových center aktivně vyjednává s několika zeměmi, lidskoprávní organizace vyjadřují vážné obavy. Upozorňují, že oslabování právních standardů může ohrozit nejzranitelnější skupiny lidí prchající před válkou a perzekucí. Předchozí britský pokus o deportace do Rwandy skončil neúspěchem poté, co jej Nejvyšší soud prohlásil za nezákonný, přičemž projekt stál stovky milionů liber bez jediného odsunutého migranta.

O podobných plánech však uvažuje i Evropská unie jako celek. Do rozhovorů o možných cílových destinacích jsou zapojeny země jako Německo, Rakousko, Dánsko, Nizozemsko a Řecko. Spekuluje se o seznamu dvanácti potenciálních partnerských států, mezi nimiž figurují například Egypt, Tunisko, Albánie, Ghana nebo Uzbekistán.

Důvodem pro tyto radikální úvahy je statistická realita návratové politiky. Podle údajů Eurostatu je v Evropské unii každoročně nařízeno opustit území přibližně půl milionu občanů třetích zemí, avšak skutečně jich odjede méně než polovina. Zastánci center argumentují, že bez možnosti deportace do bezpečné třetí země zůstávají neúspěšní žadatelé v Evropě natrvalo, což podkopává důvěru v azylový systém.