ANALÝZA | Švýcaři členství v EU nevěří. Jsou hrdí na neutralitu, bohatství a přímou demokracii

Představme si mapu Evropy jako pečlivě prošívanou přikrývku, jejíž jednotlivé švy tvoří hranice členských států Evropské unie. A teď si všimněme jednoho místa, které zůstává záměrně nezašité – Švýcarska. Tato alpská konfederace působí jako výjimka, jako záměrně neintegrovaný ostrov stability, který i přes úzké hospodářské a politické vazby na EU setrvává mimo její institucionální rámec. V době, kdy se Evropa vyrovnává s geopolitickými otřesy a přeskupuje své priority, zůstává Švýcarsko u osvědčeného statusu quo.

Na rozdíl od jiných nečlenských zemí, jako je třeba Albánie, Srbsko, Bosna či Moldavsko, nepůsobí Švýcarsko jako outsider toužící po přijetí. Naopak, mnozí jeho obyvatelé vnímají členství v EU nikoli jako lákavou možnost, ale jako potenciální hrozbu pro jejich politickou kulturu, neutralitu i přímou demokracii.

Od referend v 90. letech po současnou digitální diskuzi na sociálních sítích se ve švýcarské společnosti zřetelně profiluje nedůvěra k unijním institucím. Pro některé je Brusel symbolem odosobněné byrokracie, zatímco švýcarský model rozhodování si chrání jako unikát, který není třeba podřizovat většímu celku.

Pro vstup Švýcarsko nemá důvod

Rozhodující moment nastal už v roce 1992, kdy se švýcarští občané v referendu postavili proti vstupu do Evropského hospodářského prostoru (EHP). O pět let později Švýcarsko odmítlo vstup do EU v referendu jasným výsledkem, celkem 74,1 % Švýcarů hlasovalo proti.

Tento výsledek tehdy ukázal hluboce zakořeněný odpor části společnosti vůči hlubší integraci s evropskými institucemi. Následně, o téměř tři desetiletí později, v roce 2021, přerušila švýcarská vláda jednostranně jednání o rámcové dohodě s EU. Tím uzavřela kapitolu, která měla ambici zjednodušit a sjednotit již existující bilaterální vztahy. Přestože k politickému průlomu nedošlo, obě strany nadále udržují těsné a funkční vztahy, které jsou průběžně upravovány a doplňovány podle aktuálních potřeb.

Podle některých hlasů uvnitř Švýcarska je situace zcela jednoznačná. „Švýcarsko je příliš bohaté a stabilní na to, aby chtělo vstoupit do EU,“ shrnul postoj části veřejnosti i odborníků profesor evropské politiky Fabio Wasserfallen z bernské univerzity. Tato slova odrážejí dlouhodobý postoj mnoha Švýcarů, kteří vnímají členství v EU spíše jako potenciální omezení než jako příležitost. Informoval o tom server Swissinfo.ch.

Země se totiž nenachází v situaci, která by ji ke členství nutila. „Na jedné straně není Švýcarsko vystaveno Rusku, takže chybí bezpečnostní aspekt. Na rozdíl od Španělska nebo Řecka, které v 20. století stále trpěly diktaturami, neexistuje z hlediska politické stability žádná touha po vstupu,“ objasnil Wasserfallen. Historická stabilita a geopolitická poloha Švýcarska zkrátka nevyvolávají potřebu hledat ochranu v širší alianci.

Ekonomická motivace ke vstupu do Unie je rovněž nízká. Švýcarská ekonomika patří mezi nejvýkonnější na světě a tamní obyvatelé si uvědomují svou relativní výjimečnost. „Od rozšíření EU na východ je vstup pro zemi jako Švýcarsko méně atraktivní. To platí i pro země jako Dánsko nebo Švédsko. Je možné, že dnes by se jedna nebo dvě další země EU nepřipojily,“ dodal Wasserfallen a poukázal na měnící se dynamiku evropské integrace i na rostoucí pochybnosti mezi některými staršími členskými státy.

Důležitým aspektem švýcarského postoje je také dlouhodobé lpění na neutralitě a suverenitě. „Ujednání v bilaterálních smlouvách dosud umožňovalo Švýcarsku úzké, ale přímé vztahy s EU přizpůsobené švýcarským potřebám. Není proto překvapivé, že většina obyvatelstva i většina politické a podnikatelské sféry si přeje zachovat status quo,“ upozornila profesorka mezinárodních vztahů Stefanie Walterová z univerzity v Curychu. Tento model bilaterální spolupráce umožňuje Švýcarsku kombinovat výhody otevřeného trhu s autonomií rozhodování.

Překážkou hlubší integrace je i otázka volného pohybu osob, která vyvolává obavy u části obyvatelstva. „Podle mého názoru je volný pohyb osob důležitým argumentem proti členství v EU pro mnoho Švýcarů i Britů. Ve Švýcarsku je stejně jako v Británii velké množství migrantů z EU,“ zdůraznila Walterová. Zkušenost Spojeného království po rozšíření EU v roce 2004, zejména s přílivem pracovníků z Polska, zde slouží jako výstražný příklad.

Velkou hodnotou pro Švýcary je také jejich specifický systém přímé demokracie. V zemi se koná několik referend ročně, často na celonárodní úrovni. Tento nástroj občanské participace je hluboce zakořeněn v politické kultuře. „Přistoupení k EHP bylo v referendu v roce 1992 těsně zamítnuto. Kdyby bylo schváleno, mohlo by to dopadnout jinak. Jinými slovy: přímá demokracie již před 30 lety vytyčila cestu pryč od EU,“ připomněl Wasserfallen.

Bez neutrality ani krok směrem do EU

Jedním z nejvýraznějších argumentů, které hrají proti členství Švýcarska v Evropské unii, zůstává hluboce zakořeněná tradice neutrality a nezávislosti. Tento postoj není jen historickým odkazem, ale i aktuálním prvkem národní identity. Politolog Emanuele Martinelli ve své eseji pro server Young Voices Europe upozornil, že právě tato neutralita je silným pilířem švýcarského sebevnímání i praktické politiky. „Po staletí bylo Švýcarsko neutrální v evropských válkách a konfliktech a tato neutralita je pro Švýcary stále velmi důležitá. Na konci 19. století Švýcarsko ztělesňovalo silnou geopolitickou doktrínu ozbrojené neutrality, která přežila dvě světové války a platí dodnes,“ uvedl.

Tato historicky daná pozice nejenže přečkala dramatické události minulého století, ale zůstává živou součástí švýcarské zahraniční politiky i v 21. století. Podle Martinelliho by právě vstup do EU mohl tento tradiční postoj zásadně narušit. „Vstup do EU by Švýcarsko donutil následovat zahraniční politiku a geopolitické strategie evropského bloku s větší odhodláním a závazkem, než je tomu nyní. Švýcarsko by tak ztratilo svou proslulou roli mezinárodního arbitra a hostitele mírových jednání,“ varoval.

Důležitou roli v odmítavém postoji vůči EU hraje rovněž specifické institucionální uspořádání země. Švýcarská politická architektura je výjimečná v evropském kontextu svou mírou decentralizace a důrazem na federální strukturu. „Švýcarsko přijalo silně federativní strukturu od ústavy z roku 1848 (která je platná dodnes), která byla proslulá tím, že se inspirovala samotnou americkou ústavou. Švýcarská (kon)federace se od zbytku Evropy odlišuje silnou kontrolou a decentralizací moci. Země je například rozdělena na 26 kantonů, z nichž každý je považován za samostatný subjekt s vlastní vládou, ústavou a policií,“ shrnuje Martinelli.

Tento model je v ostrém kontrastu se strukturami většiny členských států EU. Zatímco některé evropské země, jako Francie nebo Itálie, fungují jako centralizované státy, jiné sice mají federální prvky, ale v praxi je většina rozhodovacích kompetencí koncentrována v centru. Martinelli to ilustroval na příkladu ústavního systému Švýcarska.

„Švýcarská ústava jasně stanoví, že federální vláda může přijímat rozhodnutí týkající se záležitostí dvou nebo více kantonů pouze v rámci silné subsidiarity. To je v kontrastu s politickou tradicí evropských států, které jsou obvykle buď plně centralizované pod jednou vládou (jako Itálie nebo Francie), nebo federativní, ale většina neadministrativních rozhodnutí je svěřena ústřední vládě (jako v Německu),“ doplnil.

EU jako 27. kanton?

Ve veřejné debatě o členství Švýcarska v Evropské unii zaujímají významné místo také názory běžných občanů. Na sociální síti Reddit, která slouží jako platforma pro široké spektrum diskusí, se objevila řada komentářů, které vypovídají o skeptickém či přímo odmítavém postoji části švýcarské společnosti k hlubší evropské integraci. Často přitom nechybí ani ironie a sarkasmus.

„Evropa by se mohla stát 27. kantonem, pokud by chtěla,“ poznamenal jeden z diskutujících s nadsázkou, která obrací celou perspektivu možného švýcarského vstupu do EU na hlavu. Jiný uživatel šel ještě dál a použil expresivnější jazyk. „Držte Švýcarsko pryč od podělané EU. Jsem hrdý na to, že jsem Švýcar,“ napsal.

Vedle sarkastických výroků se však v diskusi objevily i argumenty, které vyjadřují hlubší kritiku fungování evropských institucí. Jeden z komentátorů se zaměřil na rozdíl mezi švýcarským a unijním systémem rozhodování. „Samozřejmě, že všechny chudé země chtějí vstoupit. Kdyby EU fungovala jako Švýcarsko, bylo by to mnohem lepší. Ve Švýcarsku mají lidé právo hlasovat o důležitých otázkách. V EU sedí byrokraté, dělají 20 studií a pak to musí realizovat lidé. My, lidé, rozhodujeme!“ napsal s důrazem na hodnotu přímé demokracie.

Podobný postoj zastává i další diskutující, který zpochybňuje představu, že členství v EU by Švýcarsku přineslo výhody. „Říkám, že náš systém je lepší než EU a ‚možnost ovlivňovat EU, aby se zlepšila‘ nestojí za to, abychom o něj přišli. Jako členové bychom ztratili víc, než bychom z toho mohli kdy získat,“ shrnul.

Tyto komentáře, jakkoliv neformální, odrážejí skutečný prvek v švýcarském veřejném diskurzu: hluboké zakořenění ve vlastním politickém modelu, nedůvěru k centralizovaným institucím a přesvědčení, že současný stav bilaterální spolupráce s EU je dostatečný. Přesný tón se sice liší – od humorného po vážně kritický, sdělení však zůstává podobné: Švýcarsko se necítí být připraveno, ani motivováno stát se součástí evropského integračního projektu.

Zatímco mnohé evropské státy vnímají členství v EU jako samozřejmý nástroj ekonomického rozvoje a politického vlivu, Švýcarsko si udržuje vlastní kurz. Jeho strategie spočívá v důsledném pragmatismu – maximalizaci výhod prostřednictvím bilaterálních smluv a současném zachování plné kontroly nad domácí politikou.

Tato pozice mu umožňuje být součástí evropského prostoru, aniž by muselo přijímat jeho pravidla jako celek. Přestože jednání s Unií nejsou vždy snadná a narážejí na limity spolupráce bez členství, ve švýcarské společnosti nadále převažuje přesvědčení, že nezávislost má větší hodnotu než vliv.

Budoucnost švýcarsko-unijních vztahů tak pravděpodobně zůstane ve znamení opatrného sbližování bez plné integrace. O možném přistoupení se sice může opět diskutovat, ale žádný výrazný impulz – geopolitický, ekonomický či společenský – zatím nenastává. Veřejné mínění, zakořeněné ve víře v přímou demokracii a suverenitu, zůstává stabilní. A dokud se tento základní postoj nezmění, Švýcarsko si i nadále udrží svou pozici pozorovatele a partnera, nikoliv člena evropského klubu.