Muž, který chce zemřít v KLDR. Většinu života byl v "zajetí" na jihu, ale na domov nezapomněl

Na stanici Imjingang, nejseverněji položené zastávce metra v Soulu, se kvůli jeho přítomnosti shromáždil početný dav aktivistů, policistů i novinářů. Všichni sledovali, jak se Ahn snaží naplnit své poslední přání. Administrativní omezení mu sice znemožnila přechod hranice, avšak přesto se přiblížil k mostu sjednocení, jednomu z mála spojovacích bodů mezi oběma Korejemi. Oslabený následky plicního edému nedokázal celý úsek ujít sám, posledních 200 metrů však zdolal pěšky za podpory svých příznivců. O jeho osudu informovala britská stanice BBC. 

Ahn přitom nesl severokorejskou vlajku; symbol, který je v Jižní Koreji vnímán mimořádně citlivě. Na místě krátce promluvil k novinářům a přítomným podporovatelům. Ve svém vyjádření uvedl, že si přeje být pohřben v „nezávislé zemi, svobodné od imperialismu“ a znovu tak potvrdil svou celoživotní víru v severokorejský režim.

Ahn Hak-sop byl zajat v roce 1953, pouhé tři měsíce před podepsáním příměří, jako voják Severokorejské lidové armády, do níž vstoupil o rok dříve. Odsouzen byl na doživotí a propuštěn až po více než čtyřiceti letech, na základě prezidentské milosti. Po propuštění čelil v Jižní Koreji stigmatizaci; jako „rudovlasý“ s komunistickými sympatiemi měl potíže s uplatněním i se začleněním do společnosti. Přesto zde založil rodinu a usadil se v blízkosti hranice v obci Gimpo.

Možnost návratu na sever mu byla nabídnuta v roce 2000, avšak tehdy ji odmítl. Věřil, že jeho odchod by symbolizoval vítězství Spojených států, které podle něj po skončení japonské okupace převzaly v Jižní Koreji kontrolu, a dosud brání skutečné svrchovanosti poloostrova. Stejně jako mnozí další stoupenci severokorejské ideologie vnímal americkou přítomnost jako překážku sjednocení.

Jeho odmítání tzv. konverze, tedy oficiálního odvržení komunistické ideologie, mu během pobytu ve vězení přineslo opakované mučení a ponižování. V roce 2009 Komise pro pravdu a usmíření v Jižní Koreji potvrdila, že čelil nátlaku i fyzickému násilí. Ahn opakovaně uváděl, že největší úlevu pociťoval vždy tehdy, když se po bezvědomí probudil a zjistil, že nikdo neotiskl jeho prst na dokumenty o ideologické přeměně.

Od svého propuštění z vězení zasvětil Ahn svůj život aktivismu a protestům proti americkému vlivu na Korejském poloostrově. V rozhovorech stále hájí severokorejský režim, včetně rozhodnutí poskytnout vojenskou podporu Rusku během války na Ukrajině. Humanitární kritiku Pchjongjangu odmítá jako výsledek západní propagandy a tvrdí, že média záměrně zkreslují obraz života na severu.

Jižní Korea se za tu dobu výrazně proměnila, kdy z chudé vojenské diktatury se stala technologicky vyspělou demokracií. Vztahy mezi oběma Korejemi mezitím oscilují mezi napětím a snahami o dialog. Přes všechny změny však Ahnova víra zůstává neměnná. Jak uvedl, biologický život není tím, co činí člověka člověkem – skutečný život podle něj spočívá v politickém přesvědčení.