KOMENTÁŘ | Den, kdy se válka vrátila do Evropy. Od ruské invaze proti Ukrajině uplyne už tři a půl roku

Plán ruského vedení byl tehdy přímý a sebevědomý – během několika dnů obsadit Kyjev, svrhnout legitimní ukrajinskou vládu a nahradit ji režimem loajálním Moskvě. Třídenní plán na změnu geopolitické reality ve střední a východní Evropě však ztroskotal. Narazil na odhodlání ukrajinské společnosti, na odolnost její armády i na okamžitou mezinárodní solidaritu, která, byť s proměnlivou intenzitou, trvá dodnes.

Kreml se od té doby snaží přepsat narativ invaze. Místo původně proklamované „denacifikace“ Ukrajiny – absurdního pojmu bez jakéhokoliv opodstatnění vzhledem k demokratickému charakteru země – dnes hovoří o ochraně obyvatel Donbasu či „demilitarizaci“ sousedního státu. Tyto výrazy však slouží spíše jako ideologický kryt pro staronovou ambici udržet Ukrajinu v rámci ruské sféry vlivu a zabránit jejímu zakotvení v euroatlantických strukturách.

Logika, kterou Moskva uplatňuje, vychází z imperiálního pojetí mezinárodních vztahů. Ukrajina není v ruském diskurzu vnímána jako samostatný aktér, ale jako odcizená část historického prostoru „ruského světa“, jenž podle této ideologie zahrnuje nejen jazykové a kulturní vazby, ale i právo na politickou dominanci. Rétorika o kulturním ohrožení ruského obyvatelstva a potřebě „záchrany“ Ukrajiny před Západem je v tomto ohledu výmluvným nástrojem moci.

Připomíná to rétorická schémata, která známe z minulosti. Stejně jako nacistické Německo používalo pojem „Lebensraum“ k ospravedlnění expanze a agrese, i současné Rusko rámuje své útoky jako obranu proti údajné vnější hrozbě. Obě strategie sdílejí důležitý společný prvek, tedy snahu přetvořit světovou politiku na základě historického resentimentu a mýtů o národním ponížení.

První světová válka, ale s drony

Z vojenského hlediska došlo od února 2022 k několika výrazným posunům, které definují dnešní podobu války. Po neúspěchu ruské ofenzivy na Kyjev v prvních týdnech invaze se boje přesunuly na jih a východ Ukrajiny, kde se rozprostírá hlavní linie dotyku až dodnes. Ruská armáda nejprve zaujala rozsáhlé území v Chersonské, Záporožské, Doněcké a Luhanské oblasti, když využila momentu překvapení a podcenění ze strany ukrajinského odporu.

Následné ukrajinské protiofenzivy však prokázaly vysokou úroveň operační připravenosti obránců. Klíčovým milníkem se stalo osvobození Charkovské a Sumské oblasti na podzim 2022, které proběhlo s překvapivou rychlostí a odhalilo slabiny v ruské logistice a velitelském zajištění. Ještě výraznějším strategickým zlomem bylo ukrajinské znovudobytí pravobřežní části Chersonské oblasti, což donutilo ruské síly ustoupit za řeku Dněpr a opustit jediné hlavní oblastní město, které se jim podařilo plně ovládnout.

Naopak v průběhu let 2023 a 2024 získalo Rusko navrch v některých lokalitách Donbasu. Obzvláště urputné boje probíhaly o Bachmut, symbolicky i logisticky důležitý bod, který se stal synonymem pro brutální opotřebovací válku. Ruské síly, včetně žoldnéřských skupin jako byla ta Wagnerova, zde postupovaly za cenu obrovských lidských ztrát a s minimálním strategickým ziskem. Přesto se jim podařilo vytvořit předpolí pro další tlak směrem k městům jako Slovjansk či Kramatorsk.

Od konce roku 2022 až do současnosti se linie fronty stabilizovala a připomíná spíše než moderní manévrovou válku scénář z první světové války s dlouhými systémy zákopů, minimálním pohybem a neustálým ostřelováním. Rozdíl však spočívá v technologické úrovni; místo bajonetových útoků se rozhoduje pomocí bezpilotních letounů, přesně naváděné dělostřelecké palby a elektronického boje. Klíčovou roli přitom hraje schopnost obou stran udržet si logistickou převahu, adaptabilitu a přístup k moderním zbraňovým systémům.

Současná situace na frontě se vyznačuje taktickou stagnací, která není důsledkem nedostatku vůle k boji, ale spíše strukturálních a technologických limitů obou stran. Z vojenského hlediska se jedná o klasický pat – ani ruské, ani ukrajinské síly momentálně nedisponují kombinací dostatečné palebné síly, obrněné mobility a logistické podpory, která by umožnila provést rozsáhlou průlomovou operaci s trvalým výsledkem. Každý pokus o ofenzivu totiž naráží na hloubkově budované obranné linie, zaminované pásy a přesné dělostřelecké údery naváděné pomocí dronů a satelitního průzkumu.

Z ukrajinské strany je hlavní překážkou především nedostatek techniky, munice a lidských zdrojů. Západní dodávky zbraní přicházejí pomaleji, než by si velení přálo, a výcvik nových jednotek nelze urychlit bez ztráty kvality. Výsledkem je, že i přes vysokou motivaci a bojovou morálku není Ukrajina schopna koncentrovat dostatečné síly k tomu, aby mohla vést manévrovou válku v hlubokém týlu nepřítele. Místo toho se ukrajinské síly zaměřují na poziční zisky, oslabování ruské logistiky a obranu klíčových pozic.

Rusko naopak disponuje početní převahou a průmyslovou kapacitou adaptovanou na válečnou výrobu, nicméně čelí problémům s kvalitou jednotek, nedostatkem dobře vycvičených záloh a výraznými ztrátami techniky. Každá ofenziva, například ta v Charkovské oblasti či u Avdijivky, byla zaplacena tisícovkami mrtvých a ziskem několika kilometrů terénu. Válka se nevede o strategická města, ale o kóty, zákopy a silniční uzly. Připomíná to charakter bojů u Verdunu během první světové války – obrovské náklady pro minimální územní zisky.

Důležitým faktorem je i nová realita na bojišti: dominance dronů, elektronického boje a dálkového dělostřelectva vytváří podmínky, v nichž je jakýkoli větší pohyb okamžitě detekován a neutralizován. Bez překvapení a bez schopnosti „prolomit mlhu války“ se veškeré pokusy o hlubší průnik mění v krvavou pasti. Ani jedna strana si nemůže dovolit masivní ztráty bez adekvátního výsledku, což vede k defenzivnímu uvažování a opatrnosti.

Tato neschopnost dosáhnout rozhodující převahy ukazuje na zásadní proměnu charakteru moderního konvenčního konfliktu. Válka se stává testem strategické výdrže, politické vůle a ekonomické odolnosti, nikoliv dovednosti generálů v polních manévrech. Na ukrajinské straně přibývá hlasů volajících po zásadním navýšení podpory ze Západu, zatímco Kreml sází na únavu demokratických společností a rozklad jejich vnitřní jednoty.

Válka ještě na řadu let

Navzdory vojenské stagnaci a bezvýchodnosti současného vývoje se nadále hovoří o možnosti mírových jednání, byť jejich realizace zůstává zatím spíše v rovině teoretických úvah než konkrétních kroků. Snaha Ukrajiny i některých západních lídrů o navázání přímého kontaktu s Kremlem, konkrétně ve formě bilaterálního summitu mezi prezidenty Zelenským a Putinem, naráží na dlouhodobou a systematickou neochotu ruské strany vést jednání na rovnocenné úrovni.

Ruská diplomacie, zosobněná především ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem, dává opakovaně najevo, že před jakýmkoli jednáním musí dojít k tzv. „důkladné přípravě“, což v diplomatickém žargonu znamená časové odsouvání nebo odmítání setkání. Ve skutečnosti jde o snahu zamezit přímému dialogu, v němž by Ukrajina vystupovala jako suverénní a rovnoprávný partner. Pro Kreml je takový rámec nepřijatelný, i mírové rozhovory musí podle jeho představ vycházet z asymetrie, v níž je Ukrajina v roli žadatele, nikoli vyjednavače.

Z hlediska ruské taktiky je tento přístup logický. Každý časový odklad, každé zdlouhavé vyjednávání nebo vytvoření nových podmínek slouží k tomu, aby se prodloužil konflikt a testovala výdrž ukrajinské armády i politická jednota Západu. Moskva sází na „únavu materiálu“, a to jak psychologického, tak vojenského i ekonomického. S každým dalším měsícem války roste počet obětí, klesá ochota západních voličů podporovat další vojenské dodávky a objevují se hlasy, které volají po kompromisu, ať už bude jakýkoli.

Pro Kyjev je však situace jiná. Prezident Zelenskyj nemůže připustit mírové jednání za podmínek, které by legitimizovaly ruskou okupaci částí ukrajinského území, nebo které by vedly ke ztrátě suverenity. V každé fázi konfliktu zdůrazňuje, že jakýkoli mír musí vycházet z mezinárodně uznávaných hranic a z garancí bezpečnosti, které by zabránily opakování ruské agrese. Tento postoj je nejen morálně pochopitelný, ale i politicky nezbytný, protože jakákoli ústupek by mohl oslabit vnitřní soudržnost Ukrajiny a ohrozit její evropské ambice.

Z těchto protikladných postojů vyplývá jediné; vyhlídky na mír v blízké budoucnosti zůstávají velmi slabé. Jednání bez důvěry, rovnocenného postavení stran a bez ochoty ustoupit od maximalistických požadavků nemohou přinést udržitelný výsledek. Pokud se něco zásadního nezmění, například vnitřní dynamika ruského režimu, politická mapa Západu nebo stav ukrajinské obranyschopnosti, bude válka pravděpodobně pokračovat v podobě opotřebovacího konfliktu ještě řadu let.