Trumpovy výroky živí debatu o evropském jaderném deštníku. Významný německý politik je pro

„Pokud nemůžete zajistit jaderné odstrašení, stanete se pěšákem ve světové politice,“ řekl Jens Spahn, předseda konzervativní poslanecké frakce. „Měli bychom diskutovat o nezávislém evropském jaderném deštníku, a to bude možné jen za německého vedení,“ řekl Spahn, předseda konzervativní poslanecké frakce, podle serveru POLITICO. „Pokud nemůžete zajistit jaderné odstrašení, stanete se pěšákem ve světové politice.“

Ačkoliv německý kancléř Friedrich Merz (CDU/CSU) nedávno vyjádřil víru v trvanlivost NATO a roli USA v alianci, jeho konzervativci zvažují krizové plány na ochranu Německa a Evropy. 

Merz téma jaderných zbraní otevřel během své kandidatury na kancléře v únoru 2025. „Musíme vést jednání jak s Brity, tak s Francouzi — těmi dvěma evropskými jadernými velmocemi — o tom, zda by se na nás mohlo vztahovat jaderné sdílení, nebo alespoň jaderná bezpečnost,“ řekl tehdy.

Debata o evropském jaderném deštníku se rozhořela po výroku staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa, který uvedl, že jako americký prezident neposkytne vojenskou pomoc členům NATO, kteří na obranu nevynaloží alespoň 2 % HDP. 

„Debata o evropských jaderných zbraních je velmi německá debata, jakou nikde jinde nevedeme,“ uvedl politolog Karl‑Heinz Kamp z Německé rady pro zahraniční vztahy (DGAP) v rozhovoru pro server DW. „Německo má zvláštní historii: bylo vnímáno jako vnitřně agresivní země, která rozpoutala dvě světové války a nelze ji svěřit jaderné zbraně,“ dodal Kamp.

Nejblíže k vlastní atomové zbrani bylo Německo během druhé světové války. V roce 1938 objevili němečtí chemici Otto Hahn a Fritz Strassmann jaderné štěpení — reakci, při níž se jádro atomu rozdělí na dvě či více menších jader a uvolní obrovské množství energie. Fyzici prohlašovali, že kdyby tuto sílu bylo možné využít, lze vytvořit bombu tak silnou, že by dokázala vyhladit celá města.

Němečtí vědci se prakticky okamžitě pustili do práce na projektu atomové bomby. Podpořeni silným německým průmyslem a zájmem armády, Uranverein (uranový spolek) zaměstnával některé z nejlepších odborníků na jadernou fyziku.

Obavy z nacistické tajné zbraně se rychle rozšířily po celém světě, což vedlo k založení projektu Manhattan. Ten vedl J. Robert Oppenheimer (vynálezce atomové bomby). Obavy ze soupeřícího nacistického programu poháněly americkou vládu dopředu. Díky obrovskému finančnímu zázemí trvalo pouhé tři roky, než byl úspěšně otestován první jaderný výbuch. O tři týdny později dopadla první „živá“ jaderná zbraň na Hirošimu.

„Nevěřím ani slovu z toho všeho,“ řekl dle webu DW Werner Heisenberg, tehdejší vedoucí německého jaderného programu, když se dozvěděl o Hirošimě. Ostatní němečtí vědci neskrývali pochybnosti. Většina si myslela, že jde jen o blaf, aby donutili Japonce ke kapitulaci. Otto Hahn prohlásil: „Nemyslel jsem si, že by to bylo možné ještě alespoň dvacet let.“

Heisenberg a Hahn ve své reakci ukázali, jak daleko byl německý program od skutečné jaderné zbraně. „USA naprosto přecenily německý nukleární vývoj,” uvedl Takuma Melber z Heidelberské univerzity. V době, kdy Manhattan Project fungoval naplno, byl německý projekt v podstatě u konce. Německým vědcům bylo jasné, že samostatně nedokážou během pěti let oddělit izotopy potřebné pro bombu. Nikdy neuskutečnili řetězovou reakci a neměli technologie pro obohacování uranu. Program byl pozastaven v červenci 1942 a výzkum se rozdělil mezi devět různých institucí. „Do roku 1942 to byl vojenský projekt, poté se stal výhradně civilním,“ řekl Melber.

V roce 1954, krátce po skončení druhé světové války, první kancléř Spolkové republiky Německo Konrad Adenauer podepsal dohodu, kterou se země vzdala výroby vlastních jaderných, biologických a chemických zbraní na svém území. Na oplátku USA zařadily Západní Německo do své politiky jaderného odstrašení proti Sovětskému svazu.

V roce 1958 schválil německý parlament Bundestag rozmístění amerických jaderných zbraní navzdory mírovým protestům veřejnosti. V roce 1960 bylo v Západním Německu uloženo 1 500 amerických jaderných hlavic a dalších 1 500 ve zbytku západní Evropy. Tyto zbraně byly k dispozici i Bundeswehru k výcviku a použití „v případě obrany“. „Nikdy se nevedla debata o tom, že by Německo mělo vlastní jaderné zbraně,“ uvedl Kamp. Po pádu Berlínské zdi v roce 1989, kolapsu Sovětského svazu a ukončení rozdělení Německa se situace uzavřela - 12. září 1990 čtyři vítězné velmoci (USA, SSSR, Francie a Velká Británie) nařídily, že sjednocené Německo se musí vzdát jaderných zbraní. 

Americká vláda po rozpadu SSSR stáhla mnoho hlavic, ale odhadem 180 amerických jaderných zbraní je stále v Evropě, například v Itálii, Turecku, Belgii, Nizozemsku a Německu. Experti odhadují, že přibližně 20 amerických jaderných hlavic je dnes uloženo v Büchelu v Porýní-Falci, západním Německu. „Ale rozhodovací pravomoc k těmto zbraním má výhradně americký prezident,“ uvedl Kamp.

 „Evropa musí být odstrašující silou,“ uvedl Spahn. „Americké jaderné bomby jsou také umístěny v Německu právě k tomuto účelu. Ale to dlouhodobě nestačí. Musíme hovořit o německé či evropské účasti na jaderném arzenálu Francie a Velké Británie, případně také o vlastní účasti s dalšími evropskými státy. To bude stát hodně peněz. Ale pokud chcete ochranu, musíte ji také financovat.“Kamp dodává, že „německá jaderná velmoc by byla děsivá. Už jen z historických důvodů.“

Politolog Peter Rudolf z Institutu pro mezinárodní a bezpečnostní záležitosti (SWP) považuje debatu o vlastních německých zbraních za naprosto nerealistickou. Jaderné bomby je potřeba chránit, aby nebyly snadným cílem, řekl.

„Přežitelné jaderné zbraně by musely být na jaderně poháněných ponorkách, které mohou zůstat dlouho pod vodou, ale Bundeswehr takové vybavení nemá. Je tu tolik překážek, že německá jaderná bomba nemá reálnou souvislost s aktuálními krizemi,“ shrnul Rudolf.