KOMENTÁŘ | Kdo jde proti proudu, je označen za dezinformátora. Svoboda slova prohrává, chceme zase jen držet ústa a krok?

Razit si svoji vlastní cestu se zase nenosí. Nepohodlné názory, které nekorespondují s většinou, jsou v současné době označovány za dezinformační. Kde je vlastně hranice pro takové označení? Ano, napsat či tvrdit, že po očkování proti nemoci covid-19 mužům narostou ženská prsa, je čirý nesmysl, ale pokud má člověk jen trochu přirozenou inteligenci, pak podobné absurdity snad sám rozliší a nepotřebuje k tomu instituce, aby mu říkaly, že se jedná o lež.

Hrozí likvidace nepohodlných jako za socialismu

Boj s dezinformacemi, který je jistě záslužný, má však i jinou tvář. Hrozí, že pokud jdete proti proudu, můžete tvrdě narazit a vysloužit si označení dezinformátora. Spousta lidí totiž doslova nálepkuje jako dezinformace cokoli, co se jim nelíbí. A to je velké nebezpečí pro svobodu slova i demokracii.

Dostáváme se tak do normalizačního socialismu, v němž schvalovací komise soudruhů rozhodovaly, zda ten či onen text se dostane na veřejnost a jestli není ideově závadný. Kdo se tehdy odmítl přizpůsobit, byl zlikvidován, mnozí skončili v bolševických kriminálech. Jistě, dnes nehrozí, že by kdokoli šel do vězení za svůj politický názor. Ale dehonestace nepohodlných trvá. Pokud malé médium, za nímž nestojí žádný oligarcha, bude trvat na svých neotřelých a nevšedních postojích, vystavuje se velkému riziku, že dostane nálepku dezinformační. Málokdo si uvědomuje, že takové označení je téměř smrtelné. Mezi inzerenty se brzy roznese, že daný web je nedůvěryhodný a okamžitě utnou inzerci, což má za následek jeho likvidaci, když je odkázaný jen na peníze z propagace velkých firem.

Obdivujeme statečnost prvního polistopadového prezidenta Václava Havla i odvahu chartistů, jak se nebáli projevit svůj názor a hlavně si za svým přesvědčením v těžkých dobách stáli. Ve skutečnosti se ale řada z nás chová jako za normalizace. Co nám nesedí, nevyhovuje, nad čím nechceme přemýšlet, je označeno za dezinformační materiál. Naplno se třaskavá polarizace společnosti projevila v prvních měsících koronavirové pandemie.

Loni na jaře o ní téměř nikdo nic nevěděl, ale už byly náznaky, jak o ní psát či informovat, a kdo nedržel stanovenou linii, byl prohlášen za podivného. Samozřejmě, že se objevili lékaři, kteří si jen na epidemiology či virology hráli a jediným jejich cílem bylo šokovat a infekci bagatelizovat, anebo nesmyslně tvrdili, že vakcinace je k ničemu.

Pak ale zde byla skupina opravdových vědců, kteří například okamžitě hovořili, že virus zmutuje, ale tehdy jejich pohled ještě nebyl módní, a tak byli zpochybňováni, a kdo jen trochu kontroverzním odborníkům dal prostor, stal se z něj dezinformátor. Proto většina redakcí kontakty na takové specialisty raději smazala, aby se nevystavovala dalším problémům.

Závan cenzury je bohužel zase aktuální

Skutečně jsme si takto na promrzlých náměstích v Listopadu 1989 představovali svobodu slova a demokracii? Češi jsou prostě nepoučitelní. Jako jeden z mála národů ve svých dějinách zažili nekonečné usurpování, utlačování a diktátorskou totalitu. Když zase mohou naplno vyjádřit svoji pluralitu, jako by se jim po starých časech zastesklo, naše chování často připomíná stockholmský syndrom po tyranovi. Neumíme si svobody vážit a dáváme stále prostor lidem, kteří si na posuzování pravdy a lži založili výnosný byznys a určují, kdo a kde má či naopak nemá inzerovat. Závan normalizace, anebo dokonce cenzury je bohužel zase aktuální. Zase se někdo pasoval do role nadřazeného.

Ale hlavně se takovými spolky necháme opět ovlivňovat. Dlouho jsem nemohl pochopit, jak se komunistům v padesátých letech povedlo tak zfanatizovat dav, že lidé uvěřili zrůdné ideologii, a říkal jsem si, že dnes už nic podobného není možné. Jenže strach působí v každé době. A proto i nyní platí, že pokud malá média půjdou proti proudu, nemohou počítat s žádnou budoucností. Sázka na dezinformační kampaň skutečně vyšla. Fakta a pravda téměř nikoho nezajímají. Pokud jsou nepříjemná, jste nedůvěryhodní, byť jinak skutečné a nebezpečné dezinformace a lži potíráte.

Dezinformační problematiku lze částečně připodobnit k hnutí Black Lives Matter (Na černošských životech záleží). Zde rovněž nemůže platit, že ten, kdo nepoklekne při fotbalových mezinárodních zápasech, není automaticky rasistou. Stejně tak nelze říci, že žurnalista, který píše jinak než ostatní, je dezinformátorem. Jednoduché vidění světa podstatu patálie neodstraní. Podobně jako klečení na podporu Black Lives Matter. Navíc přece záleží na všech životech a upřednostňovat jednu barvu pleti či rasu už svět zažil. Šest let potom celá planeta strádala v největším válečném konfliktu všech dob, který přinesl miliony mrtvých a neskutečné útrapy lidí v koncentračních táborech.

K Black Lives Matter je nutné jako k dezinformacím přistupovat se selským rozumem a nezatáhnout se do fanatického se vymezování. Ano, cílený rasismus stejně jako úmyslně vytvořená dezinformace, která poškodí jiné, jsou zavrženíhodné a zaslouží si jedině odsouzení. Ve všem ale musejí platit pravidla, jinak se dobrá myšlenka či nápad zvrtne v totalitu a diktaturu. Nenechme si tedy vzít demokracii, jejímž základem je diskuze přinášející rozmanitost názorů i postojů. Češi by se o tuto možnost neměli nechat připravit. Čtyřicet let totality, kdy se skutečně jen musela držet ústa a krok, skutečně stačily. A proto by měl být stále aktuální text skupiny Lucie, která zpívá: „Už se nechcem nikdy vracet, tam kde nám bylo mizerně.“