ROZHOVOR | Divokou honičkou se StB před 45 lety pokusila zničit Chartu 77. Největší reklamu nám udělalo Rudé právo, říká Němcová

Vyvěrá z ní statečnost, která se naplno projevila v temné husákovské normalizaci. Jedna z prvních signatářek Charty 77 Dana Němcová tvrdí, že odmítla tolerovat komunistický režim založený na lži a nechtěla se dívat, jak totalitní moc láme duši národa. Proto se rozhodla systému vzdorovat. „Naše aktivity proti režimu zesílily v listopadu a prosinci roku 1976, kdy jsme všichni v disentu věděli, že iniciativa, k níž přispěl proces s perzekvovanými hudebníky z The Plastic People of the Universe, vzniká. Ještě jsme nevěděli, že se opoziční hnutí bude jmenovat Charta 77.“ Vystudovaná psycholožka, která spoluzakládala Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) se celý dospělý život pohybovala mezi lidmi, kteří smýšleli jinak než oficiální propaganda. „Vytvářeli jsme, jak s oblibou říkám, ostrůvky pozitivní deviace, tedy odchýlení se z cesty. A v této komunitě, v níž se mísily veškeré sociální skupiny, všichni věděli, co se klukům z The Plastic People of the Universe stalo. Bylo zapotřebí dát signál, že si takové jednání nenecháme líbit a režim nás nezastraší,“ konstatuje téměř osmaosmdesátiletá dáma, které byl v roce 1997 udělen titul Žena Evropy. Sama považuje za klíčové, že rozdílně vrstvy držely při sobě. „Velmi silné bylo, že o osud vlasatých chlapců se zajímali i pronásledovaní univerzitní profesoři jako byl profesor filozofie Jan Patočka. Pojila nás stejná řeka myšlenek,“ praví matka sedmi dětí.

Držitelka Medaile Za zásluhy I. stupně, kterou ji v roce 1998 udělil prezident Václav Havel, se neangažovala v písemných formulacích při tvorbě Charty 77. „Chtěli jsme vybraným lidem, jako byl Havel, Kohout, můj manžel Němec, Mlynář či Komeda, dopřát naprostý klid a do sepisovaní textu se jim necpat. A to z toho důvodu, aby prohlášení bylo každému jasné a věděl, proč ho signifikuje, že nám jde o právo, spravedlnost a pravdu.“ Někdejší poslankyně Federálního shromáždění zdůrazňuje, že vznik Charty 77 si rozhodně nekladl za cíl někoho probudit z letargie. „My jsme nebyli žádnými agitátory. Chtěli jsme, aby si každý sám položil otázku, jaká je jeho pozice v normalizační společnosti.“ Držitelka Čestného občanství hlavního města Prahy a Městské části Prahy 2 před 45 lety netušila, že se z Charty 77 stane nejdéle působící opoziční hnutí v bývalém východním bloku, které vytvoří prostor pro přechod k demokratickým změnám. „Přiznám se, že jsem před pětačtyřiceti lety neuvažovala tak, že by Charta 77 měla jednou šanci zvrátit chod dějin. Tehdy jsem nechtěla jen v historii nečinně trčet. Měla jsem stejný názor jako téměř dalších 1900 signatářů, “ podotýká v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz Dana Němcová, rozená Valtrová.

OSUD VLASATÝCH PLASTIKŮ ZAUJAL I VÁŽENÉ PROFESORY

Paní Němcová, kdy jste vůbec poprvé zaznamenala, že vzniká disidentská iniciativa Charta 77, od jejíhož založení v těchto dnech uplynulo 45 let? Jen připomenu, že společenství lidí usilujících o dodržování lidských práv se začalo formovat v roce 1976 při soudním procesu s mladými hudebníky kolem kapely The Plastic People of the Universe a vy společně s vaším manželem Jiřím Němcem jste výrazně vystupovali na jejich podporu. Dokonce jste uspořádali i podpisovou petici, kterou například signifikoval profesor filozofie Jan Patočka, anebo pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert.

Naše aktivity proti režimu zesílily v listopadu a prosinci roku 1976, kdy jsme všichni v disentu věděli, že iniciativa, k níž přispěl právě vámi vzpomínaný proces s perzekvovanými hudebníky z The Plastic People of the Universe, vzniká. Ještě jsme netušili, že se opoziční hnutí bude jmenovat Charta 77. Jednalo se o společenství jednotlivců, jímž nebyla lhostejná odpovědnost za celek a zajímali se o občanské postoje v takzvané normalizaci. A právě na těchto základech vyrostla Charta 77. Celý dospělý život jsem se pohybovala mezi lidmi, kteří smýšleli jinak než oficiální propaganda. Vytvářeli jsme, jak s oblibou říkám, ostrůvky pozitivní deviace, tedy odchýlení se z cesty. A v této komunitě, v níž se mísily veškeré sociální skupiny, všichni věděli, co se klukům z The Plastic People of the Universe stalo. Bylo zapotřebí dát signál, že si takové jednání nenecháme líbit a režim nás nezastraší. Velmi silné bylo, že o osud vlasatých chlapců se zajímali i pronásledovaní, vážení univerzitní profesoři jako byl profesor filozofie Jan Patočka. Jednou k nám přišel do bytu, když jsme ještě bydleli v Ječné na Praze 2, a jejich muziku si poslechl. Tehdy prohlásil: Jejich hudba se mně nelíbí, ale budu bojovat za to, aby ji mohli svobodně hrát. Proto naší podpisovou petici profesor Patočka za jejich propuštění signifikoval a doprovodil mě i za Jaroslavem Seifertem. Setkání s ním mě utkvělo v paměti, byl nesmírně slušný a ochotný.

(Pozn. red. Jan Patočka byl jedním z největších filozofických myslitelů dvacátého století a svými postoji ovlivnil i Václava Havla, společně s Jiřím Hájkem byli prvními mluvčími. Stal se první obětí Charty 77. Agenti StB jej poté, co se sešel v pražském hotelu InterContinental s nizozemským ministrem zahraničních věcí Maxem van der Stoelem, doslova při jedenáctihodinových výsleších utrápili, když neustále chtěli, aby jim do kola vznik Charty 77 vysvětloval. Zemřel na mozkovou mrtvici a to 13. března 1977. Po vzniku Charty 77 prohlásil: „Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.“)

Kdo vlastně opoziční hnutí pojmenoval Charta 77?

Václav Havel vždy vzpomínal, že autorem názvu je spisovatel Pavel Kohout.

Klíčové pro vás s vaším mužem a možná i pro vznik Charty 77 bylo setkání s manželi Jirousovými. Martin Jirous, přezdívaný Magor, byl kunsthistorik, básník a právě umělecký vedoucí hudební skupiny The Plastic People of the Universe. Když byli muzikanti perzekvovaní, vybavily se vám monstrprocesy z padesátých let, včetně soudního líčení s Miladou Horákovou. Pro server lidovky.cz jste na toto téma řekla: „Měla jsem trauma z Horákové, které podepisovaly oprátku i školní děti, to bych nebyla nikdy vydýchala, takže se spontánně vytvořila rezistentní a pronásledovaná skupina – intelektuálové, hudebníci, výtvarníci, básníci, kteří se manifestačně odlišovali, všichni měli dlouhé vlasy. Byli jsme neustále perlustrovaní, policajti byli přesvědčeni, že jsme nějaká nebezpečná organizace, že by to byl jen spontánní zájem – ani náhodou.“ Opravdu jste si myslela, že na konci sedmdesátých let se může zopakovat atmosféra z temných padesátých let a Plastici mohou být díky justici ohroženi i na životech?

Sice jsem už v té době věděla, že oprátka klukům z Plastiků nehrozí, ale situace i tak byla velmi vážná. Režim si začal opatrně vytipovávat rezistenční ostrůvky a my jsme si v našem okruhu říkali, že nesmíme dát systému šanci, aby si tady mohl dělat, co chce. Po skončení pražského jara se ukázalo, že Sověti přes Husáka začali utahovat šrouby a jakýkoli vzdor systematicky, tvrdě ničili. Nechtěli jsme tedy zůstat lhostejní, museli jsme být vidět. A zastání se Plastiků bylo prvním výrazným momentem, kdy komunisté zjistili, že tady odpor vůči nim skutečně existuje.

Co bylo podle vás rozhodujícím impulsem pro vznik opozičního hnutí? Lze za něj pokládat zveřejnění Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech? Zmíněné dokumenty, zakotvené v helsinských dohodách z roku 1975, přijal i tehdejší československý komunistický režim a v říjnu 1976 je zveřejnil ve Sbírce zákonů. Ve skutečnosti se jimi ale neřídil.

Signálem pro mě, abych byla ostražitá, byl stav společnosti, v jakém se ocitla po sovětské okupaci. A myslím si, že tehdy podobně uvažovali i pozdější signatáři. Po invazi tady režim nebojoval pod rouškou světlých zítřků, jako tomu bylo v tuhých padesátých letech. Ale snažil se zlomit duši národa. Většina lidí pak bohužel popřela svoje původní přesvědčení. A tak ze strachu, že přijdou o práci a jejich děti nebudou moci studovat, tak podepsali souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a jejich působení hodnotili jako internacionální, bratrskou  pomoc. A tito lidé přitom v srpnu 1968 proti tankům zuřivě protestovali. Nemohla jsem se s takovým postojem smířit, odmítala jsem tolerovat režim založený na lži. Někteří svůj nesouhlas vyjádřili emigrací, my se chtěli komunistům názorově postavit. Čím více režim stupňoval své represe, tím silněji jsme se mu vzpříčili. Tehdejší klima tak bylo impulsem pro vznik Charty 77.

INICIATIVA SI NEKLADLA ZA CÍL PROBUDIT LIDI Z LETARGIE

První přípravná schůzka rodící se Charty 77 se konala 10. prosince 1976, kdy se v pražském bytě Jaroslava Kořána sešli Václav Havel, Pavel Kohout, váš manžel Jiří Němec, Zdeněk Mlynář a Václav Vendelín Komeda. Když v úzkém tvůrčím kruhu byl váš muž, měla jste možnost podílet se na sepisování dokumentu a pokud ano, čím konkrétním jste prohlášení obohatila?

Na formulacích jsem se nepodílela, stejně jako jsem se nezúčastňovala schůzek. Vybrali jsme lidi, které jste jmenoval, a věřili jsme jim, že naše přesvědčení a zájmy spolehlivě převedou do písemného textu. Chtěli jsme jim dopřát naprostý klid, aby prohlášení bylo každému jasné a věděl, proč ho signifikuje, že nám jde o právo, spravedlnost a pravdu. Odmítala jsem se kamkoli cpát, protože všechny nás pojila společná řeka myšlenek, a tak nebylo nutné, aby někdo zvenčí vybranému týmu do práce zasahoval. Proto jsem ani manželovi žádné moje připomínky, které by tam měl uvést, neříkala. Nebylo to vůbec nutné.

Období normalizace, v němž iniciativa vznikla, jste pro Knihovnu Václava Havla charakterizovala následovně, cituji: „Nejtragičtější bylo, že jsme na rozdíl od 50. let, kdy aspoň někteří lidé věřili v komunismus jako štěstí lidstva, žili v době, kdy už se lidé jen přizpůsobovali tlaku, strachu a pudu sebezáchovy […]. Padesátá léta byla zničující, byl to prostě masakr, kdy došlo k likvidování elity národa. V 70. letech člověk méně konformní mohl počítat s nějakým tím ročkem ve vězení […]. Bylo to však období obrovské demoralizace.“ Jak moc se vám dařilo probudit společnost výzvou z letargie?

Vznik Charty 77 si rozhodně nekladl za cíl někoho probudit z letargie. My jsme nebyli žádnými agitátory. Chtěli jsme, aby si každý sám položil otázku, jaká je jeho pozice v normalizační společnosti. Pokud někdo s ní nebyl spokojený, pak text, se kterým souzněl, podepsal. Je ale zapotřebí zdůraznit, že my jsme nikoho k signifikaci nenutili. Dokonce profesor Jan Patočka odmítal studenty, říkal, že nejprve musejí dokončit školu, aby pak na nás mohli navázat. Stávalo se nám, že za námi do bytů, kde dokument bylo možné podepsat, přišli i lékaři. Řekli nám, že s prohlášením sympatizují, nemají k němu žádné výhrady, ale nepodepíší ho, protože by přišli o odbornou práci, na níž lpěli. Nikdo z nás jim nic nevyčítal, když projevili své pochybnosti. Každý se tedy mohl přidat, stejně jako každý mohl odmítnout. Byli jsme naprosto pluralitní iniciativou.

Jak se lidé o vzniku Charty 77 a možnosti ji podepsat v totalitním státě dozvěděli?

Moje odpověď bude znít paradoxně. Nejlepší reklamu Chartě 77 udělalo komunistické Rudé Právo, které ji často ve štvavých článcích často zmiňovalo. Po zveřejnění textu s titulkem Ztroskotanci a samozvanci, který byl publikován v Rudém právu 12. ledna 1978 a i následné Antichartě tvořenou umělci, herci a zpěváky, se zájem zvýšil. Mnozí nás kontaktovali třeba s tím, že by si prohlášení jen přečetli, aby si na disent udělali svůj obraz, který režim vědomě poškozoval.

KOMUNISMUS BOHUŽEL NESKONČIL, INFIKOVAL NAŠE NITRO

Historie Charty 77, jak připomíná agentura ČTK, se začala psát 1. ledna 1977, kdy byl oficiálně vydán dokument, který obsahoval její úvodní prohlášení. Věřila jste tehdy, že iniciativa disidentů bude jedním z významných milníků pro bývalé Československo i další státy a stane se nejdéle působícím opozičním hnutím v komunistickém bloku? Vždyť svoji činnost ukončila až po téměř patnácti letech v listopadu 1992, kdy její mluvčí dospěli k názoru, že už svoji historickou úlohu dohrála. Je zapotřebí připomenout, že do listopadu 1989 vydala 572 závažných dokumentů k různým politickým a společenským jevům, Charta 77 také zaštiťovala řadu dalších iniciativ a vytvořila prostor pro přechod k demokratickým změnám v Československu v roce 1989.

Přiznám se, že jsem před pětačtyřiceti lety neuvažovala tak, že by Charta 77 měla jednou šanci zvrátit chod dějin. Tehdy jsem nechtěla jen v historii nečinně trčet, a proto jsem se snažila řešit aktuální problematické věci a aktuálně se k nim vyjadřovat, a to až do zhroucení systému. Měla jsem stejný názor jako téměř dalších 1900 signatářů. Když se k nám dostala od Maďarů v létě roku 1989 zpráva, která tvrdila, že dny komunismu jsou sečteny, byla jsem k jejich optimismu skeptická, a proto moje aktivity v Chartě 77 neochabovaly. A měla jsem správné tušení, neboť komunismus bohužel nikdy neskončil. A to i přesto, že se reprezentanti tehdejší vedoucí úlohy komunistické strany nedostali loni po sněmovních volbách do Dolní komory Parlamentu České republiky. Komunismus bohužel infikoval naše nitro a nákaza zachvátila i generaci, která se narodila i po jeho pádu. Mnozí rodiče totiž uvažují jak za starých časů, a to má na mladé neblahý vliv. Jsem ale moc ráda, jakou úlohu v našich dějinách Charta 77 sehrála.

Zveřejnění Charty 77, naplánované na Tři krále, nepostrádalo dramatické okamžiky. Předznamenala je totiž divoká honička bílého saaba herce Pavla Landovského s vozy Státní bezpečnosti (StB) v pražských Střešovicích a Dejvicích. Ve stíhaném voze seděli vedle řidiče Landovského i Václav Havel a spisovatel Ludvík Vaculík, kteří chtěli vhodit do poštovních schránek 242 obálek opatřených adresami prvních signatářů s textem prohlášení. Kterak se vlastně StB dozvěděla, kdy Chartu hodlá trio rozvážet a jak velkou ranou pro sebevědomí chartistů byl zmiňovaný zásah v Gymnasijní ulici?

Zátah na trio pošťáků, kterým se nepodařilo doručit text všem prvním 242 signatářům Charty 77, nás nezlomil. Naopak se náš efekt vstupu na opoziční jeviště tím ještě zvýšil. Estébáci, kteří nás odposlouchávali, věděli tak, co chystáme, nám opět udělali velkou reklamu. Když jsme se dozvěděli, jak akce proběhla, a Václava Havla z vozu vytáhli tak rychle, že mu byly vidět jen podrážky, tak nás její výsledek pobavil. Nebrali jsme zátah jako nějakou tragédii. (Po zásahu Havel prohlásil legendární větu: To nám ten boj za lidská práva pěkně začíná. Původně měla trojice jet vozem Václava Havla, ale krátce před akcí zjistil, že v ulici u Dejvického rybníčku, kde v té době bydlel, mu neznámý pachatel přeřezal brzdové a spojkové hadičky  – pozn. red.)

Opět se ale ukázala zrůdnost režimu, který použil proti Landovskému, Havlovi a Vaculíkovi i fyzickou sílu, a to jen kvůli takové malichernosti, kterou bylo doručení opisů signatářům a představitelům státu jako bylo například Federální shromáždění. Proti jakémukoli vzdoru byli komunisté nemilosrdní, ale často netušili, že následky jejich jednání vyzní pro nás příznivě. Dělali nám větší reklamu, než kdyby nás nechali v klidu pracovat.

Proč Havel, Landovský a Vaculík rozváželi opisy lidem, kteří už Chartu 77 podepsali? V první vlně se jednalo o 242 signatářů.

Oni podepsali její prohlášení, ale samotný text neměli v ruce a my jsme chtěli, aby tehdy 242 signatářů mělo vše na papíře.

Nezpochybnitelnou roli v Chartě 77 sehrál zmiňovaný Václav Havel, od jehož smrti loni 18. prosince uplynulo deset let. Kterak na vás největší tvář disentu působila?

Václav Havel byl nesmírně statečný a moudrý. Ale trochu mu škodila jeho plachost. Neustále se totiž musel ujišťovat, zda není takzvaně mimo mísu. Nikdy nebyl. Škoda, že si více nevěřil. Václava jsem měla velmi ráda, moc mně chybí, že už tady jednu celou dekádu není. Na našich úspěších měl velký podíl.

Ve druhé části rozhovoru s Danou Němcovou, signatářkou Charty 77 a jednou ze zakladatelek Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který vyjde v pátek 7. ledna, se dočtete, kdo se zasloužil o to, že západní tisk v Evropě i Americe zveřejnil před 45 lety prohlášení občanské iniciativy, v čem byla největší síla Charty 77, co by se za normalizace odehrávalo, kdyby nevzniklo společenství usilující o dodržování lidských práv, zda lituje návratu z Rakouska a jestli svému muži Jiřímu Němcovi vyčítala odchod do exilu bez rodiny, jak se jako matka sedmi dětí dívá na rodiče, kteří tvrdí, že kvůli potomkům nemohli proti režimu bojovat, zda jako psycholožka mohla vytušit, co na ni vyšetřovatelé chystají, jak trávila čas ve vazební věznici, kdo se staral o děti zavřených chartistů, kterak vzpomíná na byt pražské Ječné ulici, který se stal za normalizace ostrovem svobody a jak se dívá na umělce, kteří podepsali Antichartu, konkrétně na Jiřinu Bohdalovou.