ROZHOVOR | 25 let od zrodu eurozóny. Kdyby rozhodovala jen ekonomická data, některé země by se do ní nedostaly, míní politolog Sychra

Zpráva, kterou předložil na jaře roku 1989 tehdejší předseda Evropské komise Jacques Delors, předpokládala zřízení měnové unie v rámci někdejšího Evropského hospodářského společenství během deseti let, a to ve třech fázích. Jak výrazný posun na této cestě představovalo rozhodnutí Rady EU z 2. května 1998, že v první fázi zavede jednotnou měnu jedenáct členských zemí? 

Posun k euru a vznik k 1. lednu 1999 byl automatický, toto rozhodnutí se tedy nedalo odkládat. A bylo jedním z nejdůležitějších, protože unijní lídři rozhodovali o tom, kolik a které země splní konvergenční kritéria. Hrálo se o to, s jakou kredibilitou euro vznikne, jak na něj budou pohlížet finanční trhy. Kdyby vstoupilo třeba jen pět zemí z tehdejších patnácti, mělo by euro mnohem horší startovací pozici.  

Rozhodnutí Rady EU bylo jednomyslné. Nakolik se však o složení zemí, které do eurozóny vstoupí jako první, diskutovalo v předchozích měsících a letech? Šlo o mimořádně složitá jednání? 

Neformální diskuse probíhaly už dlouho předtím, protože u některých zemích existovaly výrazné pochybnosti, že podmínky budu schopné splnit. Zejména státy na jihu byly častým předmětem debat, zda na vstup „mají“. Problémem bylo především kritérium rozpočtového deficitu. Některé státy bojovaly i s vysokým veřejným zadlužením, zejména Itálie nebo Belgie, a bylo jasné, že ho nebudou schopny do roku 1998 výrazněji snížit. Lze si ale představit vznik eura bez účasti zakládajícího státu a jedné z největších ekonomik, nebo státu, na jehož území sídlí většina unijních institucí? Rozhodování Rady proto bylo velmi politicky citlivé a obtížné a bylo označováno za diskutabilní. Nešlo jen o formální potvrzení plnění podmínek, ale řadu dalších aspektů: odstartovat úspěšně celý projekt, odměnit státy za snahu plnit konvergenční kritéria, a přitom respektovat jejich parametry, rozjet eurozónu za účasti klíčových ekonomik EU.  

Kritéria, která měli budoucí členové měnové unie splnit, definovala Maastrichtská smlouva o Evropské unii přijatá v roce 1992. Jak přísně byla v dobovém kontextu nastavena? Odrážela nezbytný kompromis umožňující potenciální zapojení co největšího počtu tehdejších členských států evropského integračního projektu, nebo byla považována za skutečnou a dostatečně silnou pojistku pro efektivní fungování eurozóny? 

Kritéria byla, jako spousta dalších aspektů spojených se vznikem eura, kompromisem. Musela zohlednit dva požadavky. Na jedné straně nastavit relativně přísné podmínky, které zajistí stabilitu fungování měnové unie, na straně druhé nebudou působit jako nepřekonatelná bariéra. Při jejich vzniku, v období konjunktury v Evropě, se nezdálo, že jsou příliš přísná. V podstatě splňují představu, jak má fungovat stabilní ekonomika. Když mělo dojít na jejich naplnění, zejména fiskální kritéria se ukázala jako náročná. A to i pro státy u kterých bychom to neočekávali, jako je Německo nebo Francie. Objevily se proto kritické hlasy, že kritéria jsou formulována příliš přísně, nebo že jejich smluvní zakotvení poskytuje možnost interpretace v tom, zda je státy plní. Navzdory tomu i po třiceti letech zůstávají podmínky přijetí eura pořád stejné, i když se jinak spousta věcí v souvislostí s eurokrizí změnila.  

Jak velkým tématem bylo v květnu 1998 členství Řecka, které zmíněná maastrichtská neplnilo, a tak zůstalo před pomyslnou branou eurozóny?   

V případě Řecka bylo víceméně jasné, že nevstoupí, takže to vlastně nikoho moc nepřekvapilo. I v letech před rozhodnutím mělo Řecko špatná fiskální čísla, vysokou inflaci i úrokové sazby. Čísla, která tehdy řecká vláda prezentovala jako referenční, jasně nestačila ke splnění podmínek. Řecko nesplnilo ani jedno z kritérií. Pointou je, jak se později ukázalo, že i toto byla lepší data, než jaká byla řecká realita. 

Od krize eurozóny 2009 zaznívají hlasy, které tvrdí, že při rozhodování o připravenosti konkrétních zájemců o přistoupení do měnové unie upřednostněno politické hledisko před ekonomickými faktory. Souhlasíte s takovým hodnocením, nebo jde o zpětný pohled, kterému neodpovídala podoba dobové diskuze před 2. květnem 1998? 

Myslím, že je to do značné míry pravda. Kdyby měla rozhodovat čistě ekonomická data, některé státy by se do eurozóny nedostaly. Nešlo jen o formální naplnění kritérií, ale i způsob, jak jich některé vlády, často jednorázově, dosáhly. Eurozóna mohla vzniknout i s menším počtem zemí, formálně tomu nic nebránilo. Na druhé straně, je otázkou, zda mají být číselné hodnoty alfou a omegou všeho, zda nemá při rozhodování docházet k širšímu posouzení situace konkrétního státu. Mnohem větším problémem jsou strukturální rozdíly mezi zeměmi eurozóny a samotné nastavení projektu než jednorázové splnění kritérií.  

Jak silné odpůrce měla vlastně jednotná evropská měna v předvečer v svého zavedení v zemích, které se k euru rozhodly přistoupit? Panovaly v tomto směru mezi jednotlivými státy markantní rozdíly?  

Postoje a strategie vůči vstupu do eurozóny byly hodně variabilní, a často zohledňovaly národní specifika. Nicméně musíme rozlišovat veřejnou podporu a vládní podporu. Všechny státy, které hodlaly euro zavést, samozřejmě vládní podporu měly. Dokonce i Dánsko, které si známou výjimku vyjednalo až dodatečně, po neúspěšném referendu. Z čehož vyplývají dvě věci. Zaprvé, politické elity byly často optimističtější než veřejnost. Zadruhé, z hlediska podpory veřejnosti panovaly mezi jednotlivými státy rozdíly. V měnově méně stabilních zemích, zejména na jihu Evropy, byla podpora nejvyšší, směrem na sever naopak klesala. Což je paradoxní jen na první pohled.  

V roce 1998 se měnová unie prezentovala jako opatření, které zefektivní ekonomiku EU a podnítí její hospodářský růst. Domníváte se, že navzdory problémům, které fungování eurozóny dosud provázely, byly tyto základní předpoklady správné? 

Hlavní ekonomický argument spočíval v tom, že tento krok ještě více prohloubí benefity jednotného evropského trhu, podpoří sbližování jednotlivých ekonomik a také globální význam evropské ekonomiky, protože euro bude plnit úlohu další rezervní měny. To je celkem racionální úvaha. Naráží ovšem na otázku, zda na tak zásadní projekt byla EU připravená. Musíme ho vnímat optikou tehdejšího integračního optimismu, velkých osobností, které vznik evropské měny podporovaly i celkové atmosféry po skončení studené války. Nesmíme zapomínat, že šlo hlavně o politické rozhodnutí, které se o opíralo o dosavadní logiku integrace, která nebyla fakticky zpochybňována, což je zásadní rozdíl oproti dnešní době.