ROZHOVOR | Profesor Vladimír Baar v rozhovoru pro EZ: Co stojí za invazí na Ukrajinu, hrozí Rusku rozpad a dočkáme se někdy klidu?

Expert na kulturní a politickou geografii profesor Vladimír Baar z Ostravské univerzity v rozhovoru pro EuroZprávy.cz detailně vysvětlil, co stojí za ruskou invazí na Ukrajinu a proč historický kontext nemusí nutně hrát až takovou roli. Zodpověděl také otázky týkající se nestability Ruska jako státu. „V 90. letech jsem byl na Dálném východě a tam se chovali úředníci v podstatě způsobem: ‚Moskva daleko, my si tady zavádíme naše pravidla.‘ To ale Putin zarazil,“ zavzpomínal v rozsáhlém rozhovoru profesor, který dříve v působil jako rektor Ostravské univerzity.

Řekl byste mi nějaké výhody a nevýhody, které pro Rusko plynou z ukrajinské geografie při vedení války proti této zemi?

Dneska už jsou zcela jiné podmínky oproti dřívějšku. Ta nížina, co se táhne stovky kilometrů, byla a je lehce prostupná. Není nijakým způsobem narušena horami nebo mohutnými řekami. Vesměs to jsou stepi, chybí rozsáhlé lesy. V současné době to nehraje roli. Nejsem stratég a voják, ale když sledujeme, jak rakety létají stovky kilometrů daleko, tak není problém zasáhnout jakékoliv místo.

Pro útočníka to dnes ale není jednoduché, protože pokud chce postupovat a zásobovat, tak rakety jsou schopné mu na velké vzdálenosti likvidovat logistickou podporu a tím pádem zásobování. Ukrajinci Rusům právě rozbitím logistiky zastavili jejich postup.

Bohužel teď to mohou dělat Rusové stejně, když postupují Ukrajinci. Vidíme, že ukrajinský postup se v podstatě zastavil. Bojuje se na několika místech, ale tak rychlý postup, jako ještě před několika týdny, je v podstatě nereálný.

Podle mě by zase tento postup mohl začít na jaře. Co si o tom myslíte vy? 

Slyšel jsem od vojáků, že pokud ztvrdne půda a bude možné, aby se po ní pohybovala obrněná vozidla, tak se dá předpokládat pokračování bojů i v zimě.

Zima obecně je pro tanky výhodnější, než klasická ukrajinská či ruská rasputica.

Při jarních a podzimních deštích a plískanicích změkne půda a není to zrovna ideální.

Zajímalo by mě, na jakém základu je vytvořená hranice mezi Ukrajinou a Ruskem. Když se podívám na to, jak vypadá, tak tam nejsou žádné hory nebo řeky, žádné přirozené hranice.

Na sever je oblast řídce osídlená. Mnohdy byla hranice vymezena na základě národnosti a jazyka, kterým se tam mluví. Stejně tak na hranicích mezi Ukrajinou a Běloruskem. Záleží na tom, jestli tam převažují ukrajinské, ruské či běloruské dialekty.

Na východě, kde také není žádná přirozená hranice, si Ukrajinci i Rusové činili nárok na území, která dnes jsou na jedné nebo druhé straně. Rusko se opírá o to, že Ukrajina byla z velké části součástí Ruska. Když ale půjdeme dostatečně zpět do historie, tak to lze na mnoha místech zpochybnit.

Na druhou stranu jsou Ukrajinci potomky kozáků, kteří tam žili – především záporožských. Teď jde o to, jaký dialekt se tam používal, protože když se kreslily hranice, tak v tamních oblastech většinou lidé mluvili různými, byť podobnými dialekty. Zejména ve střední části Ukrajiny – směrem na západ se klonil dialekt k ukrajinštině, na východ zase k ruštině. Jde o takový hybrid zvaný suržyk, který není spisovný, ale lidé ho běžně používají.

Co se týká Donbasu, tak tady průmyslová oblast byla teprve v plenkách a ukrajinské obyvatelstvo žilo i v jeho východní části na dnešním ruském území. Pokud se podíváme na mapu, tak bychom viděli, že ve 20. letech docházelo, snad co dva roky, k výraznějším úpravám hranic z ruské i ukrajinské strany.

Rychlá industrializace Donbasu ve 20. a 30. letech přinesla velké demografické změny. Lidé z celého Ruska se stěhovali do této oblasti a ruština se stala dorozumívacím jazykem. Ve školách se zde učilo zásadně rusky, což přispělo k výrazné rusifikaci ukrajinského obyvatelstva.

Ale již za Ruského impéria byla ukrajinština úplně zakázaná. V dobách Sovětského svazu rusifikace posílila od začátku 50. let, kdy se počet škol, kde se učilo ukrajinsky, zredukoval. Na samotném Donbase se ukrajinsky prakticky neučilo. Vysoké školství na Ukrajině od konce padesátých let nezahrnovalo žádnou školu, kde by byla ukrajinština vyučovacím jazykem. Je s podivem, že se Ukrajinci takto silné rusifikaci dokázali ubránit. Bělorusové to například nezvládli ani z hlediska intelektuálního myšlení a spřízněnosti. Bělorusům nijak nevadí, že jsou označováni za „Bílé Rusy“. Ukrajinci jsou však alergičtí na označení „Malorusové“.

Hranice byla utvářena na jakýchsi konsenzech a doporučeních odborníků. Do jaké míry byli tito odborníci opravdu odborníky je otázka, jelikož vytvářeli hranice po celém Sovětském svazu až do konce 30. let. Na Ukrajině tato úprava byla dokončena na konci 20. let.

Donbas byl v rámci industrializace výrazně poruštěn. Uvědomme si, že ani v Luhanské ani Doněcké oblasti, které se jako první začaly separovat, počet Rusů nepřekročil 40 procent. To, že vysoký počet lidí uvedl jako svůj mateřský jazyk ruštinu neznamená, že to jsou Rusové. Rusky hovořících Rusů byla výrazná menšina. V Chersonské a Záporožské oblasti takovýchto Rusů bylo jen 12-25 procent. Bylo to jen Putinovo přání, že ho tam lidé budou vítat jako osvoboditele.

Dobře, Rusové si nárokují určité území na základě historického kontextu, ale co kdyby si Ukrajina řekla: „Kdysi jsme měli kus Kavkazu,“ a nárokovala si ho? Můžou tím Ukrajinci argumentovat?

Ukrajina si nikdy nenárokovala nějaké území na Kavkazu, ale je fakt, že v době po 1. světové válce se objevily názory, že Ukrajina by měla získat i o oblasti Podoní a Kubáně, kde žili donští a kubáňští kozáci. Tyto pokusy vytvořit velkou Ukrajinu ale byly jen okrajové, současná Ukrajina ale žádné nároky na tato území nedeklaruje.

Více méně si Rusové ale činí nároky na celou Ukrajinu. Když se ale podíváme třeba ke konci druhé poloviny 17. století, tak měli pod kontrolou jen levobřežní část Ukrajiny na východ od Dněpru, a to jen proto, že Poláci tehdy promarnili podobné soustátí jako s Litvou mít i s Ukrajinou. Ukrajinští kozáci chtěli být třetím národem Polsko-litevské unie. A tak tehdy hejtman Chmeľnickyj požádal o ochranu Moskvu. Ta slíbila kozákům autonomii, ale brzy ji zrušili a začalo porušťování. A to pokračovalo i po tzv. trojím dělení Polska, kdy Rusko zabralo další části Ukrajiny.

Ale nejzápadnější Halič a Volyň Rusové získali až po dohodě s nacistickým Německem o rozdělení novodobého Polska. Je to složitá záležitost, protože v historii si každý najde nějaké argumenty. Faktem ale zůstává, že Rusové v tomto roce porušili svým útokem na Ukrajinu mezinárodní právo.

Při rozpadu SSSR Rusové slíbili, že hranice zůstanou takové, jako když Ukrajina byla jeho součástí. Podotýkám, že Ukrajina byla spolu s Běloruskem a Sovětským svazem zakládajícím členem Organizace spojených národů po druhé světové válce. Šlo o Stalinův krok, aby bylo v OSN socialistických zemí více. Vyhádal si na západních mocnostech Ukrajinu jako zakládajícího člena OSN a ta fakticky byla, byť zcela formálně subjektem mezinárodního práva. Co teď dělá Rusko je porušením úplně všeho.

Nejde jen o porušení dohod po rozpadu SSSR, ale tedy těch při zakládání OSN?

To tak nelze říci, i kdyby Ukrajina nebyla zakládajícím členem, jsou zcela porušena práva členského státu OSN. Putinovy kroky jen dokumentují, že Rusové hledají záminku, jak zpochybnit státnost Ukrajiny. Putin dokonce vyhlásil, že Ukrajina je umělý výtvor Lenina, a že jeho vytváření umělých útvarů dle etnických hranic vedlo k rozpadu Sovětského svazu. Fakticky ano, protože kdyby takové hranice nevznikly, byl by rozpad SSSR mnohem obtížnější a jistě by neproběhl tak klidně. Komunisté si mysleli, že je vše na věčné časy, a pak si nebyli schopni poradit s přicházejícími změnami. A jeho pohrobek Putin se rozhodl historii změnit.

To zní logicky, Putin označil rozpad SSSR za největší geopolitickou tragédii.

To je totéž, jako kdyby Britové takto označili rozpad svého impéria. Vidíme, že na Západě státy s koloniální minulostí dokázaly překročit nostalgii po impériu a spolupracovat s dekolonizovanými státy – Commonwealth je toho ukázkou. Ale je fakt, že v posledních dekádách jsme svědky stále hlubší kritiky celého koloniálního období, rušit pomníky, přejmenovávat ulice a tak dále. A neustále se omlouvat za činy svých předků. Přestávají myslet v dobových souvislostech a posuzují historii podle soudobých společenských pravidel. To je ale špatné, historii stejně nezmění, ale oslabuje to sounáležitost společnosti s historickými tradicemi, prací a úsilím svých předků. Takové společnosti Putin vyhodnotil jako slabé, zahleděné do kritiky své minulosti a neschopné bránit výdobytky, které na Západě vytvářely i ti kritizovaní předci.

Vidíme, že Rusové představují opačný extrém. O nějaké omluvě za to, co napáchali jejich předkové nebo předešlé generace, nemůže být řeč. Dokonce už nejsou schopni kriticky zhodnotit ani úděsné stalinské období plné represí vůči vlastnímu obyvatelstvu. Ani to, že SSSR nebyl schopen obhospodařovat to obrovské území a využít ho ve prospěch vlastního obyvatelstva. Naopak adorují Stalina, že rozšířil hranice SSSR, a ještě dostal pod kontrolu řadu zemí, v nichž instaloval komunistické režimy. A všimněte, co považuje za největší katastrofu – ne první světovou válku, ani druhou světovou válku s desítkami miliónů obětí, ale rozpad ruského impéria!

Podle některých odborníků je Rusko stále ještě koloniální impérium. Jak šířilo svoje državy například na Sibiř a Dálný východ, chovalo se vyloženě jako koloniální mocnost. Akorát jeho kolonie nejsou v zámoří a na ostrovech s tím, že také mají určitou autonomii. Co si o tomto myslíte?

Je to tak. Vím, že by oni mohli argumentovat tím, že USA a Kanada také dobyly svá západní území na úkor původních obyvatel. S autonomií je to složitější, protože subjekty Ruské federace nyní mají všechny stejná pravda. Za dob SSSR byla navíc moc centralizovaná a pod vládou jedné strany a deklarovaná autonomie byla ryze formální. Pravdou je, že v těch etnických republikách existuje menšinové školství a třeba v jejich parlamentech je možno mluvit tamními jazyky. Ale to už léta nikdo nevyužívá. Lidé se porušťují, což je podobné jako ve zmíněné Kanadě a USA, kde se pragmaticky poangličťují.

Příznačné je, že Rusko nedokázalo a nedokáže dobře spravovat dobytá území z principu dobrého hospodáře. Za Sovětského svazu navíc došlo k obrovské ekologické devastaci. Říká se, že jde o 15-20 % těžce zdevastovaného území. Ani v postkomunistickém období nebyli Rusové schopni reformovat svou ekonomiku. Zůstala závislá na těžbě, těžkém průmyslu a energetice. V lehkém průmyslu jsou Rusové nekonkurenceschopní. Ale to má logické vysvětlení – oligarchové na čele s Putinem, kteří Rusku vládnou, získali nad lukrativními sektory kontrolu, z nich mají zisky a problémy občanů jsou pro ně zcela podružné.

Nebyli schopni využít své území ani v regionálním ohledu. Světové ekonomické těžiště se postupně přesunulo z euro-americké atlantské oblasti do asijsko-americké pacifické oblasti s dynamickým jádrem ve východní Asii. Rusko nedokázalo rozvinout svůj Dálný východ a nasměrovat tam toky lidí a investic, díky čemuž by mohlo využít suroviny na místě. Místo toho je vyvážejí. A z obrovské oblasti odešlo od rozpadu SSSR do evropské části Ruska více než 1,5 mil. lidí. Nyní tam žije něco málo přes 6 mil. obyvatel.

Je to naprosto opačný přístup oproti USA, kde celou druhou polovinu 20. století docházelo k velkým investicím do pacifické oblasti, kde vyrostla zejména Kalifornie, a docházelo k oslabování té východní, atlantické části. Ta se ovšem také transformovala na moderní odvětví a služby. Američané reagovali na změny, Sověti, respektive Rusové ne.

Hrstka nejbohatších Rusů bohatne na ruských zdrojích, ale svoje miliardové zisky převáděli do západních bank, nakupovali zámky, jachty, fotbalové kluby apod. Neinvestovali do transformace ruské ekonomiky. Teď se to zadrhlo, protože jejich investice přenesené mimo Rusko, jsou zmražené. Suma sumárum můžeme říct, že Rusko nedokáže využít potenciál svého území pro lidi, kteří tam žijí.

V 90. letech jsem byl na Dálném východě a tam se chovali úředníci v podstatě způsobem: „Moskva daleko, my si tady zavádíme naše pravidla.“ To ale Putin zarazil. Říkám to jen proto, že jakmile je centrum v Moskvě oslabeno, tak periferie ožívá.

Vzhledem ke koncentraci ruských vojáků na Ukrajině si nedokážu představit, by že ruská armáda dostatečně tvrdě zasáhla, kdyby došlo k nějakým nepokojům na Dálném východě nebo by Čína vystrčila růžky.

Rusové jsou schopni potlačovat místní nepokoje, protože obyvatelstvo je rozptýlené a ve městech i v etnických regionech převažují Rusové. Policejní a vojenské složky jsou zainteresované na tom, aby režim zůstal takový, jaký je. Většinou se to ani pořádně nedozvíme, nebo až pozdě s tím, že tam něco takového proběhlo.

Do hry časem můžou vstoupit i nároky Číny na území v oblasti okolo Amuru, které jí Rusové ukradli z pozice síly v letech 1860–1861. Není to malé území a strategicky je pro Rusko velmi významné. Jsou to ta území, která by měla být styčným bodem pro navazování ekonomických kontaktů s Japonskem, sousední Čínou, Tchaj-wanem a Koreou. No a Rusko paběrkuje a stojí mimo dynamický rozvoj.

Jakmile se Rusko v posledních staletích rozpínalo, nebylo by ideální, aby se zastavilo někde u Bajkalu nebo Leny? Nebránilo by se mu případně lépe? Chápu, že s jídlem roste chuť, ale teď musí bránit obrovskou tundru a tajgu…

Je otázkou, proti komu by se bránilo. Jediný velký potenciální soupeř je Čína. Japonsko si je jako demokratická a prosperující země schopno koupit cokoliv a do žádného válečného konfliktu nepůjde.

Spíše jde o to, že kdyby se separovala třeba republika Sacha, která má obrovské zásoby diamantů, platiny, zlata a spousty dalších surovin, tak bude nesmírně bohatou zemí. A nejen ta, těch oblastí je tam více. Na více než 7 milionech čtverečních kilometrů žije asi 6,5 milionu lidí, což je opravdu o ničem. Je pravdou, že Rusové začali budovat v Zabajkalském kraji nový kosmodrom, který má nahradit Bajkonur pronajatý v Kazachstánu. Místo, které by Rusko muselo bránit, aby zůstalo velmocí.

Putin vojensky posiluje i v arktické oblasti. Dnes se tam investují velké peníze, potom co oblast nechali po rozpadu SSSR ležet ladem. Očekává se, že Arktida bude při budoucích změnách klimatu významnou dopravní tepnou. Otázkou je, jestli západní země budou mít zájem o využití takové tepny, pokud bude pod kontrolou nevyzpytatelného Ruska.

K té kontrole jsem o Ruska trochu skeptický. Rusko ani není schopno kontrolovat to, co okupuje, když to řeknu hodně tvrdě.

To je jedna věc, ale v Arktidě s nimi nikdo nebojuje. Žije tam minimum lidí a na těch ostrovech a pobřeží mají základny, které mají za cíl, aby v budoucnu kontrolovaly tuto severní cestu mezi východní Asií a Evropou.

Rusové požadovali v rámci OSN, aby jim bylo přiznáno rozšíření zvláštní ekonomické zóny o další stovky kilometrů. Odvolávali se na pokračování podmořského kontinentálního šelfu. Dokonce měli nápad, že výseč by mohla končit až u severního pólu. První, kdo takové nároky odmítl, byla Čína, protože trvá na tom, aby byl Arktický oceán podobně otevřený jako jsou ostatní oceány. Samozřejmě to zpochybnily i ostatní země.

Pro Rusko je velká otázka mít přístav přímo u oceánu. Pro evropské Rusko není tolik zajímavé, pokud je přístav až někde u Tichého moře.

Oni tam mají přístavy. Dokonce tam byly už v dobách Ivana IV. Hrozného. Britové tam hledali severní obchodní cestu, a proto s nimi byly uzavřeny různé smlouvy. Ze západu zboží proudilo například přes Archangelsk.

Pro Rusko je dneska obrovský problém, že alfou a omegou pro státní rozpočet je prodej plynu a ropy. Znamená to mít dostatek ropovodů a plynovodů, a mít partnery, kteří budou suroviny odebírat. Teď se odepsalo v Evropě.

Tím, že Putin napadl Ukrajinu a formálně anektoval čtyři východní oblasti, získal pod kontrolu hlavní zásoby plynu, které Ukrajina má. Jejichž potenciál je tak velký, že by s ním mohla zásobovat desítky let celou Evropu. Infrastrukturu na to Ukrajina má, zásobovací kapacity také. Tím pádem by Rusko skončilo v Evropě úplně. Aby k tomu nedošlo, tak Ukrajinu napadlo.

Ze strany Ruska je všeobecně přiznáván jen ten historický kontext, než aby přiznali toto. 

Oni lpí na tom, že počátek ruské státnosti je v Kyjevě, kde vznikla Kyjevská Rus. Ten ovšem založili germánští Varjagové (Vikingové), nikoliv Slované, ale tento útvar existoval a centrum bylo v Kyjevě, tedy na ukrajinském území. Poté byl zdevastován nájezdy Mongolů a vládnoucí rod Rurikovců přesídlil nejdříve do Vladimira a poté do Moskvy. Další větve vládly v jiných knížectvích, na Moskvě nezávislých.

Až v Moskvě teprve začíná počátek nové státnosti, protože Kyjev zůstal samostatným knížectvím. Stejně jako Halič nebo Volyň. Všechny tyto oblasti byly v éře po smrti Čingischána anektovány Litvou, která sahala přes dnešní moldavské území až k Černému moři.

Nejjižnější stepi včetně Krymu následně obsadila postmongolská Zlatá horda, která tu vytvořila Krymský chanát. Ten se pak separoval a až do roku 1783 ovládal oblast jižní Ukrajiny. Slované tam tvořili jen hrstku obyvatel, většinu tvořili Krymští Tataři. Žili tady ale také Janované, Benátčané, severokavkazské kmeny, Řekové. Nebylo to ruské území.

Je to podobně jako s Tchaj-wanem. Pořád slyšíme, že je „odjakživa“ součástí Číny a ta si ho po právu nárokuje. Nikdo se nechce zeptat Tchajwanců, jestli chtějí být součástí Číny. Vybudovala se v nich nová tchajwanská identita, čínská s každou generací oslabuje (nyní již pod 20 %). A stejně se na Ukrajině formovala ukrajinská identita, a to už za carského Ruska. Lidé se cítili spjatí se svou zemí, s Ukrajinou. Ruština nebo ukrajinština nehrála až takovou roli.

V době národního obrození, které probíhalo po celé Evropě, to v Rusku bylo velice podobné. Zrodila se moderní ukrajinská literatura, projevily se pokusy prosadit ukrajinštinu ve školách a v médiích. Ukrajinština byla tvrdě potlačována. Známý básník Taras Ševčenko dostal deset let vyhnanství za psaní v ukrajinštině. Nesměl ani malovat, aby mu zamezili v tom, že by dělal něco, co má rád, a co umí. Takhle Rusové přistupovali k menšinám už za carského Ruska.

Když byl u moci Lenin, tak si menší národy předcházel. Komunisté jim vytvořili takzvané autonomní oblasti, republiky a podobně, ale situace z hlediska rusifikace zůstala pořád stejná.

Můžeme o Rusku mluvit jako o velmoci ve srovnání s USA a Čínou?

Je těžké definovat velmoc. Rusko zůstane velmocí z hlediska držení jaderných zbraní. Odstrašující potenciál z jeho strany je obrovský. Z hlediska ekonomického je to dnes země, která není malá, ale jejíž ekonomika, stojící na základě těžby a prodeje surovin, je slabá. Jakmile klesnou ceny ropy a zemního plynu, tak Rusové nemají dostatek financí do státního rozpočtu.

Už v roce 2008 vytvořili stabilizační fond, který se později rozdělil na dva, do kterého dávali přebytky, když rostly ceny ropy a plynu. V dobách snížení cen by bez toho nebylo z čeho dotovat rozpočet. Využili to například po anexi Krymu, kdy sankce snížily schopnost Ruska ekonomicky růst. Sankce způsobily vyčerpání jeden z těchto fondů.

V rovině HDP se pohybuje Rusko někde na úrovni Itálie, podíl na světovém HDP byl před agresí asi 1,7 %. Tu by taky nikdo nepovažoval za ekonomickou velmoc, i když patří do G7. Itálie je velká ekonomika, Rusko také, ale z hlediska kvalitativního je to ekonomika zaostalá, která nemá šanci obstát ve světové konkurenci v rámci nejmodernějších odvětví. Tam Rusové velmi výrazně zaostávají. Ať už jde o biotechnologie, umělou inteligenci a podobně. Číňané se v tom dostali mnohem dál.

Už jen pro zajímavost – HDP Číny a Ruska někdy kolem roku 1990 byly na stejné úrovni. Dnes je HDP Číny asi desetkrát vyšší než ruský, americký dokonce dvanáctkrát. Nemluvě o kvalitě, jak je HDP vytvářen.

Jak vnímáte budoucnost Ruska jako státu? Existuje nějaká možnost, že se Rusko rozpadne obdobně jako SSSR?

Bude záležet na vývoji událostí v Rusku. Stačí, aby došlo k mocenskému boji v Moskvě, a může nastat něco na způsob občanské války, jaká devastovala Rusko po rozpadu carské monarchie. Bojovali všichni proti všem – různé zájmové skupiny podrobených národů proti těm, kteří chtěli centralizované Rusko. Také republikáni proti monarchistům, jedni i druzí proti bolševikům. Rusko se rozpadlo a pak se bolševikům podařilo ho silou dát opět dohromady.

Díky Stalinově zahraniční politice, kdy byl ochoten jednat i s Hitlerem, dokonce Rusko získalo území, o kterých se myslelo, že už Rusko nikdy nezíská. Například části Polska, Pobaltí či Moldavsko.

Z hlediska etnického se dá očekávat výbuch na Kavkaze. V Čečensku se rozhodně nesmířili s tím, jak byli podrobeni. Vůbec bych se nedivil, kdyby Kadyrov změnil kabát, a začal se stavět do role zachránce před zničením Čečenců ze strany Ruska.

Obdobně jako Kadyrovův otec – když viděl, že Rusové jsou schopni zmasakrovat civilisty do posledního človíčka, tak obrátil kabát a snažil se s Putinem domluvit. Za to ho Čečenci sice zabili, ale jeho syn Ramzan už si dává pozor a dělá politiku, která těm Čečencům zajišťuje jakýsi stát ve státě.

Ale ani ostatní kavkazské národy v Rusku nejsou spokojeny se situací. Ekonomicky to jsou v rámci Ruska nejslabší regiony s velice nízkým příjmem na hlavu. Všude jinde by ale separace byly vedeny spíše ze strany Rusů, kteří by měli regionálně dost poručníkování z Moskvy.

Jako to známe u nás, kdy se u nás na Moravě říká, že nám Pražáci vládnou. V Rusku je to samozřejmě mnohem silnější, lidé si uvědomují vzdálenost Moskvy. Jde o oblasti, které mají obrovský potenciál, a které ruský režim drží jako jakýsi přívěšek evropské části Ruska. Dokážu si představit boj za to, aby se tyto části odtrhly.

Pokud k tomu dojde, bude to období pro Rusko velmi chaotické a zničující. Propadne se o další roky zpět.

Takže si nemyslíte, že v příštích letech a desetiletích nezažijeme nějaký větší klid ze strany Ruska?

Ne, nemyslím si, že tady bude klid. Kdyby přišel místo Putina nějaký pragmatik, tak bude mít obrovské problémy zkrotit ty šovinisty. Ti jsou velmi aktivní a nehledí na realitu. Mají pocit, že do toho musí jít. Znamenalo by to nejen je silou držet na uzdě, ale jakékoliv povolení režimu a demokratizace povedou k tomu, že se regiony budou snažit odtrhnout nebo minimálně posílit svou pozici vůči centru. To pak bude oslabeno snahami udržet Rusko pohromadě. Obávám se, že musíme být připraveni na to, že v Rusku samotném dlouho klid nebude.

Související

Tomáš Řepa (použito se svolením respondenta) Rozhovor

Země vyčerpaná válkami a surovinový přívěšek Číny, předpovídá historik budoucnost Putinova Ruska

Jaká je budoucnost Ruska se znovuzvoleným Putinem? A proč jsou Rusové zvyklí na tvrdou ruku autoritáře spíše než na demokracii? Nejen na to v rozhovoru pro EuroZprávy.cz odpovídal vojenský historik Tomáš Řepa z Univerzity obrany v Brně. „Mnozí Rusové o skutečné demokracii nic neví, protože ji nikdy nezažili. Spíše bude dále stoupat poptávka po změnách, vůbec ale bohužel nemusí vést k přerodu Ruska v demokratický stát,“ říká. 
Martin Poliačik během setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. (použito se svolením Martina Poliačika) Rozhovor

Prezidentské volby jako souboj o povahu Slovenska. Pellegrini by hrál vlastní politickou hru, říká Poliačik pro EZ

Prezidentské volby jsou soubojem o povahu slovenského státu, říká dlouholetý poslanec Národní rady SR Martin Poliačik v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. V parlamentu seděl deset let, téměř tři desetiletí se věnuje kritickému myšlení. Zkušený politik, který loni působil jako zástupce ředitelky ukrajinské pobočky mezinárodní organizace GLOBSEC v Kyjevě, míní, že Peter Pellegrini nemusí být v případě volebního triumfu výrazně proruskou postavou v roli prezidenta. 

Více souvisejících

rozhovor Vladimír Baar Rusko válka na Ukrajině

Aktuálně se děje

včera

Medvěd, ilustrační fotografie.

Fico chce ulehčit odstřel medvědů, kteří se přiblíží k lidem

Slovensko po odstřelu medvěda, který v březnu napadl několik lidí v Liptovském Mikuláši, plánuje další kroky ohledně této problematiky. Ficova vláda na středečním zasedání schválila návrh ústavního zákona, který má řešit zvýšený výskyt medvědů v blízkosti lidských obydlí. 

včera

Bohumil Hrabal. Foto: Hana Haplová

Legendární spisovatel Bohumil Hrabal se narodil před 110 lety

Kdo by neznal krásnou Maryšku a ukřičeného Pepina z Postřižin nebo díla jako Ostře sledované vlaky, Slavnosti sněženek či Obsluhoval jsem anglického krále. Filmovou podobu jim dal režisér Jiří Menzel, autorem knižních předloh je Bohumil Hrabal, od jehož narození uplynulo přesně 110 let. Ten pro psaní povídek a novel čerpal inspiraci ve svém vlastním životě.

včera

včera

včera

včera

FK Dukla Praha

Rada se na lavičce Dukly může objevovat ještě minimálně tři týdny. Osmiměsíční trest je nepravomocný

Hojně diskutovaný rekordní trest za rasismus pro trenéra fotbalové pražské Dukly není definitivní, protože odvolací komise Fotbalové asociace ČR (FAČR) si vyžádala od disciplinární komise písemné odůvodnění toho, proč právě k tomuto trestu přistoupila. Protože se o Radově případu bude jednat až za tři týdny, do té doby se bude moct Petr Rada nadále objevovat na lavičce během druholigových zápasů.

včera

včera

Vladimir Putin

Putin konečně řekl pravdu. Rusko by proti NATO nemělo velkou šanci

Souhlasit se slovy ruského prezidenta Vladimira Putina se dá jen zřídka. Platí to především v posledních letech, kdy jeho vnitřní politika dramaticky prohlubuje autoritářství a stále více spoléhá na represivní nástroje, zatímco politika zahraniční přerostla v otevřenou vojenskou agresi vůči sousednímu státu a ignorování mezinárodních smluv, kterých je Moskva signatářem. Ve světle tradičního chvástání nad silou Ruska a jeho armády pak včerejší Putinův výrok, že Rusko je ve srovnání se Západem víceméně vojenským trpaslíkem, a proto válka s NATO nedává z jeho pohledu smysl, působí jako výjimečný záblesk smyslu pro realitu.

včera

Hokej, ilustrační fotografie.

Hokejisty Karlových Varů budou trénovat zlatí hoši z přelomu tisíciletí Patera a Moravec

Krátce po nedávném vyřazení Karlových Varů z předkola letošního extraligového play-off, v němž nestačily na České Budějovice, se potvrdila jména nových trenérů. Dosavadního kouče Energetiků Václava Eismanna, jenž působil na tamní lavičce od února, nahradí olympijský vítěz z Nagana Pavel Patera. Jeho asistentem pak bude další olympijský vítěz z roku 1998 a taktéž mistr světa z roku 2001 David Moravec. Dvouletou smlouvu s karlovarským klubovým vedením podepsal kromě nich i nový trenér brankářů Lukáš Mensator.

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

Miloš Zeman chce na Slovensko, ale zůstává v Motole. Zdravotní stav se zlepšuje

Dva týdny už je exprezident Miloš Zeman hospitalizovaný v pražské Fakultní nemocnici Motol. Podle lékařů se jeho zdravotní stav nadále zlepšuje, na odhad termínu propuštění je však brzy. Zeman přitom údajně koketuje s myšlenkou, že by se vydal na Slovensko a před druhým kolem tamní prezidentské volby podpořil Petera Pellegriniho. 

Zdroj: Jan Hrabě

Další zprávy