ROZHOVOR | Hrozí nestabilita na Ukrajině, říká expert Řepa pro EZ po jednáních mezi Washingtonem a Kremlem

Jak reálné je podle vás, že by Spojené státy a Rusko vyjednávaly o míru na Ukrajině samostatně, bez účasti Kyjeva a evropských spojenců? Vidíte v tom spíše taktický manévr, nebo skutečnou snahu obou stran najít řešení?

Jak jsme viděli v Rijádu, reálné to je, ale že by to přineslo bez účasti přímo napadené země a dalších zemí, které jsou v té válce více či méně zapojeny, nějaké výsledky, moc pravděpodobné není. Může to ale vést k tomu, že USA postaví Ukrajinu před hotovou věc, a pokud se ta vzepře, bude to alibi pro ukončení nějaké zásadní podpory. Chování Trumpa tomu dost napovídá.

Jak by Ukrajina mohla reagovat na případnou dohodu uzavřenou v rámci takového bilaterálního jednání? Pokud by podmínky nebyly pro Kyjev příznivé, mohlo by to vést k dalšímu ozbrojenému odporu nebo k politickému chaosu uvnitř země?

Myslím si, že pokud by to bylo krajně nevýhodné, a navíc bez dalších bezpečnostních garancí, přičemž jednou z mnoha porušených bezpečnostních garancí v minulosti bylo i Budapešťské memorandum z roku 1994, kdy spolu s Ruskem garantovaly Ukrajině územní celistvost také Velká Británie a USA výměnou za odevzdání jaderných zbraní, bylo by to nepřijatelné. Takto extrémně nevýhodný mír by pak vedl k nestabilitě a, myslím, i k formě guerillového boje, protože někteří veteráni by ho nepřijali.

Hovoří se o tom, že Washington by mohl být ochoten akceptovat určitou formu územních ústupků Ukrajiny ve prospěch Ruska. Nakolik je to podle vás pravděpodobné? A pokud by k tomu skutečně došlo, jaké by to mělo dopady nejen na Ukrajinu, ale i na celkovou stabilitu v Evropě?

Myslím si, že v rámci nějaké dohody je to klidně možné, ale těžko by někdo změněné hranice respektoval i podle mezinárodního práva. Tento precedent, který se neustále opakuje od začátku války, by mohl vést k tomu, že se každý silný a velký stát začne chovat podle sebe, protože by viděl, že se mu agrese vyplácí. To rozhodně žádnou stabilitu nepřinese a přinést nemůže. Přesto je nutné jednat a pokusit se situaci začít deeskalovat.

Evropská unie se snaží vystupovat jako klíčový hráč v podpoře Ukrajiny, ale má reálnou možnost ovlivnit mírová jednání? Vidíte v jejím přístupu zásadní slabiny, které jí brání být rovnocenným soupeřem Spojeným státům nebo Rusku?

Zásadní slabinou EU ve vztahu ke konfliktu na Ukrajině je její roztříštěnost a nejednota, což se v dohledné době těžko změní. EU byla založena na ekonomických a politických dohodách, není to těleso určené k řešení válečných konfliktů. A to se nyní také ukazuje – státy jednají samy za sebe, a například s Viktorem Orbánem se po třech letech zabíjení jen těžko domluvíte na tom, že vlastně není úplně dobrý nápad nakupovat tolik surovin a v takovém objemu z Ruska. Prostředky, které za to Rusko získá, pak použije na válečné účely – a třeba i proti nám, Maďarsko nevyjímaje.

V Evropě narůstají rozdílné názory na možné vyslání mírových sil na Ukrajinu. Zatímco některé státy, jako Francie a Velká Británie, tuto možnost nevylučují, jiné, například Polsko a Německo, zůstávají zdrženlivé. Jak realistická je podle vás taková mise? Mohla by fungovat i bez zapojení hlavních evropských mocností a bez podpory USA?

Mohla, pokud by tito vojáci měli jasný mandát, například oddělit znesvářené strany. To připomíná i poslání některých misí, kterých se zúčastnila i Armáda České republiky. Každopádně, aby taková mise mohla být úspěšná, bylo by třeba minimálně desítek tisíc vojáků, kteří by hlídali linii dotyku znesvářených stran. Na tom se bude shoda hledat velmi těžko a je možné, že tito vojáci nebudou ze strany Ruska respektováni.

Evropská unie se často potýká s problémem roztříštěného vedení a absencí silného lídra, který by dokázal prosazovat jednotnou strategii vůči Rusku i Spojeným státům. Potřebuje Evropa takovou osobnost? A pokud ano, kdo by jí mohl být?

Ano, nutně někoho takového potřebuje. Kde ho vzít, je otázka, na kterou není jednoduché odpovědět – spíše si lze jen zaspekulovat. Pokud by to byl někdo z malého státu, nemusel by být respektován, zatímco někdo z velkého státu by byl zase obviňován, že nerespektuje zájmy menších zemí. To se ostatně děje i u představitelů EU v současnosti. Nedostatek skutečných lídrů a krizových manažerů navíc zhoršuje fakt, že do evropských institucí jsou často vysíláni lidé, kteří ve svých národních parlamentech příliš neuspěli.