ROZHOVOR | Neopodstatněná vulgarita nemá smysl, v improvizaci ale na diváka funguje, říká herec Bořek Čermák

Spolupráce s rodiči může být pro děti, které jdou v jejich stopách, možná i trochu stresující. Jak jste se těšil na spolupráci se svým tatínkem a jak to vnímáte dnes? Naplnila spolupráce vaše očekávání, necítil jste zpočátku stres?

Ze začátku jsem měl stres, ale ještě dříve než jsme začali zkoušet, hodně dlouho jsme s tátou řešili, jestli to uškodí našemu vztahu nebo neuškodí nebo mu to vlastně prospěje. Dneska už vím, že nám to prospělo, což je dobře. Oddělit vztah otce a kolegy a syna a kolegy je samozřejmě těžké. Táta říkal, že mu nějakou dobu trvalo, než se přestal bát, což je zajímavé, ale naprosto pochopitelné, když vidí na jevišti syna, který se snaží hrát a třeba mu to úplně nejde. Já to ale tak vůbec nevnímám, pro mě je to v tu chvíli kolega a samozřejmě v určitých situacích je asi výhoda, že to hrajete se svým tátou. Přeci jen při hraní vycházíte ze sebe a můžete se tak obracet na situace, které jste přímo zažili přímo s tím člověkem, s kterým stojíte na jevišti, což je pro tu výchozí situaci, kterou musíte zahrát, výhodný. 

Váš otec toužil v dětství stát se pilotem, pracoval jako vyhazovač, viděl v tom svou budoucnost. O čem snil Bořek Čermák jako malý a jde svým snům naproti? Jak vidí svou budoucnost za deset, dvacet let? 

Já jsem chtěl být také pilot. Dost dlouho a stále chci, ale už se mi to asi nesplní. Táta byl pilot, létal na motorových letadlech, třeba na Zlínu, ale začal na větroních. Tenkrát, si mohl přes Svazarm udělat pilotní zkoušky každý, kdo třeba vytřel hangár a nemusel nic platit. Dnes, pokud nezaplatíte, tak máte smůlu, a ono ten výcvik není úplně levné. Výcviky stojí stovky tisíc, plus palivo a pronájem atd., rozhodně to není nic levného. Takže chtěl jsem být pilot, ale to vyprchalo, protože matematika a fyzika nebyly úplně mými oblíbenými předměty, a tak přišla filmová režie a na konzervatoř jsem šel s tím, že chci být filmový režisér, s tím jsem tu školu studoval do třetího ročníku. Pak jsem si uvědomil, že mě to herectví vlastně baví, a že bych to chtěl zkusit, tak to zkouším. 

Tam se tedy vidíte za těch deset, dvacet let?

Já bych chtěl určitě dělat to, co mě baví, což je herectví, ale nedovedu představit, že do konce života budu dělat jen tohle. To by mě asi nudilo. Já jsem takový, že chci od všeho trošku. Chci dělat projekty, které mě budou bavit, chci dělat filmy, protože filmy mám moc rád. Pokud se mi to povede, tak bych chtěl za dvacet let, pokud bych byl pán svého času. Abych si mohl udělat časové okno, kde budu moci letět třeba na nějaký ostrov. 

Vladimír Mišík zpívá v jedné své písni.. "Bejval jsem dobrej, fakt dobrej, dělal jsem srandu..." V čem chce být dobrej, fakt dobrej Bořek Čermák? 

Já chci být dobrý ve své práci, každou práci, kterou dělám, se snažím dělat vždy jak nejlíp dokážu, chci být dobrý člověk, především dobrý člověk a jednou i dobrý otec. 

Když člověk sleduje sociální sítě, televizi, ale čím dál častěji je to i pravidlem v divadle, slyší často velmi mnoho vulgarit a hrubosti. Jak se k tomu stavíte vy, jako představitel mladé generace? Účinkujete v divadle Mír, které je známo tím, že pro hrubý výraz nejde daleko. 

Vulgarita nemá smysl v momentě, kdy není opodstatněná. Když se kopnete to kolene nebo když spadnete, tak neřeknete „do prkýnka dubového“, ale řeknete prostě „do p*dele“. Tak to je i na tom jevišti. To, co se děje těm postavám je fakt velký problém, proto oni nadávají. Představení Česká kletba, které hrajeme v divadle Mír, je velice vulgární, ale je to opodstatněné, protože je to o pěti chlapech, kteří mají mikro p*nisy a to je strašný problém. Ta vulgarita je tam tedy opodstatněná. Používat vulgarity jen tak, smysl nemá. Ta patří jen tam, a je jedno zda se jedná o film či divadlo, pokud je opodstatněná. 

Mám pocit, že někdy jsou vulgarity v uměleckých dílech nadužívány a zneužívány…

Rozumím, že máte takový pocit, protože toho je někdy hodně. A když hrajete takové role, tak v improvizacích se tomu prostě někdy nemůžete vyhnout, protože víte, co na diváka funguje. 

Co bylo tím hlavním důvodem pro vaše angažování do hry Koza aneb Kdo je Sylvie, které nyní hrajete v Divadle Bez zábradlí. Proč padlo vaše jméno?

Pan režisér Ondřej Zajíc chtěl, aby ve hře hrál otec se synem. Hlavním důvodem je potřeba určité vzájemné fyzické podoby, ale také, aby syn jednal jako otec. A v mé postavě je silný odraz chování otce. Některé prvky chování se geneticky propisují do potomků a toho chtěl pan režisér využít. Proto padlo mé jméno. 

Váš otec o roli Billyho v jednom rozhovoru přiznal, že dlouho nebylo jasné, kdo bude tuto roli bude hrát. Nakonec prý padlo vaše jméno, váš tatínek to komentoval, že prý nedokázali vybrat nikoho nejlepšího, což je však pro něj osobně ta nejhorší varianta.. Jak to myslel? 

Vztah otce a syna je jedna věc a kombinovat to s pracovním vztahem je věc druhá. Já mám spoustu kamarádů, kteří dnes pracují ve firmách svých otců, a ne všichni s nimi mají dobré vztahy. Zřejmě tohle byl případ, toho se asi bál, toho jsem se bál i já. Ale naštěstí se ten strach nenaplnil, a naopak máme k sobě ještě blíž. A za to jsem moc rád.

Pan režisér Ondřej Zajíc tvrdí, že tato hra, námět je snem každého režiséra, jde o provokativní tragikomedii, s kontroverzní zápletkou, kde se bourají tabu, hra klade otázky, co je vlastně normální? Jak to vnímáte vy jako herec, je to i pro vás splněný sen? 

Pro mě je to poprvé co jsem se setkal s vážnou postavou, ačkoliv je to komedie, tak tady opravdu musíte hrát pravdivě a naplno, teprve pak to bude vtipné. 

Žijeme v době hyperkorektnosti, kdy i humor je často pod velkým drobnohledem, jak myslíte, že tuto hru přijme současný divák? 

Já doufám, že hru přijmou, že budou otevření. Lidé to nemusí chápat, ale ať si to vyslechnou a udělají si obrázek sami. To už je na nich. 

Měl jste možnost vidět, třeba ze záznamu, tuto hru, kterou v Činoherním klubu před 20 lety hrál Juraj Kukura a Emilie Vášáryová?

Hru jsem neviděl a i kdybych mohl, tak bych jí asi vidět nechtěl, abych jí nebyl ovlivněn.

Komu je ta hra určena, jakému divákovi?

Hra je pro všechny, pro každého, ačkoliv si troufám mluvit jen za svou generaci, tak hra je velice aktuální a určitě ji by měl vidět každý.

Proč by diváci měli navštívit hru Koza aneb Kdo je Sylvie, jak byste na tuto inscenaci pozval diváky?

Oslovil bych svou generaci asi tak, že pokud chcete si ověřit svou identitu a chcete zjistit, které problémy jsou vážné, a které méně vážné, tak určitě přijďte, hra vás nezklame a určitě vám něco dá.