ROZHOVOR | 90 let od vzniku gestapa. Jeho velitelé jsou příkladem, že vzdělání nebrání v páchání obludných zločinů, říká historik Zumr

Nejprve k samotnému vzniku gestapa, jehož výročí si připomínáme. Můžete čtenářům přiblížit kým a s jakým záměrem byla organizace před devadesáti lety založena? 

Vznik gestapa samozřejmě úzce souvisí s nástupem nacionálního socialismu k moci v Německu 30. ledna 1933. Ještě týž den se Hitlerův blízký spolupracovník Herman Göring stal říšským komisařem pro pruské ministerstvo vnitra a nedlouho poté i pruským ministerským předsedou. Následně, 26. dubna, vydal takzvaný první zákon o gestapu, který zřídil úřad tajné státní policie, Geheime Staatspolizeiamt. Ten vznikl jako samostatný policejní úřad, který byl vyčleněn z berlínského policejního ředitelství, podléhal přímo pruskému ministerstvu vnitra, tedy Göringovi. Cíl, s jakým byla organizace založena, byl zcela očividný. Jednalo se o potírání politických nepřátel nacistického režimu. Ještě k samotnému názvu. Zkratka údajně vznikla tak, že říšské poště přišel název Geheime Staatspolizei příliš dlouhý, tak si jej pošťáci zkracovali právě na gestapo. 

Gestapo tedy vzniklo transformací pruské tajné policie. Jak velká kontinuita personálního obsazení zde v prvních letech jeho existence panovala? Lze vysledovat hlubší návaznost, nebo šlo v zásadě o zcela nově budovanou organizaci?  

Gestapo bylo v zásadě budováno jako zcela nová organizace. Je třeba si uvědomit, že pruská tajná policie nebyla nikdy příliš početná. Prusko bylo zdaleka největší spolkovou zemí, přesto tajná policie měla zhruba jeden tisíc zaměstnanců. Samozřejmě bezprostředně po uchopení moci nacisty začaly v organizaci čistky. To se týkalo celé policie, nicméně čistka nebyla natolik rozsáhlá, jak bychom si mohli myslet, a to z toho důvodu, že levicově orientovaní úředníci byli vyštváni už v červenci 1932, kdy říšská vláda odstavila pruskou zemskou vládu. Jádro gestapa vytvořili příslušníci kriminální policie a uniformované ochranné policie, tedy víceméně pochůzkáři, kteří tam byli převeleni buď na vlastní žádost, nebo rozkazem. Ti zůstali jádrem až do úplného konce. Samozřejmě, k těmto profesionálům se přidalo velké množství příslušníků SA a SS, často nezaměstnaných, kteří byli ke gestapu umístěni za odměnu, za svoje dosavadní často násilné činy ve prospěch nacismu. To znamená, že profesionální tajní policisté záhy tvořili v rámci gestapa dost výraznou menšinu.  

To mě přivádí k otázce, jak rychle se rozrůstala celková velikost sboru Gestapa? 

V průběhu třicátých let jejich počet stoupal o tisíce, takže před vypuknutím druhé světové války přesahoval deset tisíc. K tomu je dobré uvést, že gestapo nikdy nebylo – ani ve svých v uvozovkách nejlepších letech – nijak extra početnou organizací. Po celou dobu existence ji trápil nedostatek personálu. Vztáhnu-li to na Berlín jako největší říšské město, které v té době mělo víc než čtyři miliony obyvatel, tamní řídící úřadovna gestapa měla na začátku čtyřicátých let jen kolem sedmi stovek pracovníků a pracovnic. 

Gestapo existovalo více než třináct let, od dubna 1933 do května 1945. Šlo o velmi dynamickou dobu s prudce se měnícími základními podmínkami, které jistě ovlivňovaly i jeho fungování. Jak se měnila jeho úloha gestapa v nacistickém represivním aparátu a co byly případně zlomové momenty? 

Těch zlomových momentů bylo hned několik. Prvním byly hned roky 1933 a 1934. Je třeba vyzdvihnout, že gestapo v pravém slova smyslu byla původně jen záležitost Pruska, tehdy největší spolkové země. I v dalších německých spolkových zemích existovaly politické policie pod různými názvy, které byly nezávislé na berlínském úřadu tajné státní policie. V Bavorku to byla takzvaná Bavorská politická policie. Zmiňuju ji záměrně, neboť již na jaře 1933 ji ovládlo duo Heinrich Himmler a Reinhard Heydrich. Tito dva muži postupně do jara 1934 ovládli politické police ve všech německých spolkových zemích s výjimkou Pruska a dvou malých států Lippe a Schaumburg-Lippe. Na jaře 1934 došlo k mocenskému střetu mezi Göringem na jedné straně a Himmlerem a Heydrichem na straně druhé, kteří byli podporováni říšským ministrem vnitra Wilhelmem Frickem. Tuto skupinu tehdy spojoval úmysl vytvořit jednotnou tajnou policii pro celé Německo. Göring tento mocenský střet prohrál. V dubnu 1934 se Himmler stal takzvaným inspektorem tajné státní policie v Prusku a Heydrich byl jmenován náčelníkem Úřadu tajné státní policie v Berlíně. Nicméně Göring zůstal formálně v čele gestapa až do roku 1936.  

A právě roky 1936 a 1937 přestavují další mezník. Frick jako říšský ministr vnitra se snažil gestapo udržet pod kontrolou tohoto ministerstva, v rámci státní správy, zatímco Himmler a Heydrich usilovali o co největší emancipaci gestapa a policie obecně na státní správě. Tento střet bývalých spojenců dopadl ve prospěch Himmlera s Heydrichem. Himmler se stal náčelníkem německé policie v říšském ministerstvu vnitra, tedy šéfem celé německé policie. Oficiálně byl podřízený Fricka, ale šlo skutečně o čistě formální záležitost. Himmler dosáhl toho, že gestapo se stalo do značné míry nezávislé na ministerstvu vnitra. Následně byla německá policie rozdělena do dvou hlavních složek, na uniformovanou a neuniformovanou. Neuniformovaná část dostala název bezpečnostní policie a skládala ze z tajné státní policie, gestapa, a kriminální policie, kripo. Do jejího čela byl dosazen Heydrich, který si zároveň podržel funkci náčelníka úřadu tajné státní policie. Poté došlo k centralizaci a unifikaci německé policie provedené celou řadou zákonů. Na podzim 1936 bylo zavedeno jednotné označení pro celou politickou policii na celém území Říše. Úřad tajné státní policie v Berlíně začal řídit politickou policii v celém Německu, služebny dostaly jednotné názvy. Podléhala mu síť úřadoven, respektive řídících úřadoven, které zase podléhala síť venkovních služeben a komisariátů pohraniční policie. Na jaře 1937 došlo k převedení policie do říšského rozpočtu, následně byly zavedeny jednotné úřední hodnosti a sjednoceny tarifní mzdy i právní předpisy pro úředníky ze všech německých zemí. 

Třetí, poslední předěl je rok 1939, vypuknutí druhé světové války. V reakci vznikl takzvaný Hlavní říšský bezpečnostní úřad, RSHA, který představoval skutečnou centrálu nacistického teroru. Gestapo zde vytvořilo takzvaný úřad IV. Později získal název studium a zneškodňování protivníka, ale šlo o právě gestapo. V rámci RSHA bylo nejdůležitějším úřadem. Po vypuknutí války získalo pravomoc provádět takzvané zvláštní zacházení. Byl to eufemismus pro mimosoudní popravu provedenou pouze na základě rozhodnutí policie. To znamená, že gestapo mohlo vraždit lidi bez jakýchkoliv právních předpisů. K tomu došlo po přepadení Polska, kde operovaly nechvalně proslulé operační skupiny bezpečnostní policie a SD. Šlo o první „ostré“ nasazení jejich příslušníků na okupovaném území, jehož výsledkem byly během několika měsíců desetitisíce zavražděných.   

Právě díky rozsáhlým represáliím bylo gestapo po skončení druhé světové války prohlášeno za zločineckou organizaci. Za každou institucí se nicméně skrývají konkrétní osoby, které se podílejí na jejím fungování a tím spoluurčují její charakter. Vidíte jako odborník, který se na personálie nacistického bezpečnostního aparátu specializuje, nějaký obecnější styčný rys příslušníků gestapa, který je odlišoval od příslušníků dalších represivních složek Třetí říše?  

Je to hned několik věcí. Jako první bych zmínil věk, mládí. Nacismus byl záležitostí mladých lidí. Adolf Hitler se stal vůbec nejmladším říšským kancléřem v německé historii a toto prvenství mu dosud nikdo neuzmul. Přitom Hitler byl v rámci nacistického hnutí jeden z nejstarších. To znamená, že i nacistické složky a organizace, nejen ty represivní, stály na mladých kádrech, na třicátnících. Důstojnický sbor Waffen SS byl velmi mladý, a to platí i pro gestapo a ještě více pro bezpečnostní službu SD. Na druhou stranu zde byly staré policejní složky jako kriminální policie nebo ochranná policie, kde byl věk mužů vyšší. S nízkým věkem souvisí vyšší míra ideologického ztotožnění se s režimem. Uvnitř SD či gestapa bylo mnohem více mužů, kteří byli zároveň členy SS, než v případě kriminální či ochranné policie, tedy klasických policejních složek. Odlišoval se například i jejich postoj ke křesťanským církvím. Na vedoucích pozicích v nacistických složkách jako SS, gestapo a SD byl velký počet osob, které vystoupily z řad svých církví a staly se takzvanými věřícími v boha. V případě kriminální či pořádkové police nebylo výstupů z církve zdaleka tolik.  

Společně s historikem Janem Vajskebrem se momentálně věnujete velitelskému sboru Gestapa v Protektorátu Čechy a Morava. Pokud vím, výzkum je ve velmi pokročilé fázi. Můžete nastínit, jaké nejdůležitější poznatky přinese Vámi připravovaná obsáhlá kniha na dané téma? 

Rukopis by měl být odevzdán v řádu několika měsíců. Do výzkumu jsme zahrnuli více než dvě stě osob, mužů, kteří nesli hlavní zodpovědnost za potírání odboje v protektorátu a represe proti jeho obyvatelstvu. Důležitých poznatků je několik. Dost možná nejdůležitějším je to, že velitelský sbor jednal nad rámec svých povinností. Nejednalo se o pouhé pasivní příjemce rozkazů. 

Jinými slovy, byli sami iniciativní? 

Ano, jednalo se o muže, kteří byli iniciativní. Velmi aktivně navrhovali protiopatření. Je paradoxní, že pohlaváři na říšské úrovni a v Praze museli gestapáky v protektorátu držet na uzdě. Ti například už na začátku války navrhovali, aby mohli mučit zadržené odbojáře bez jakéhokoliv předchozího souhlasu ze strany Berlína. Dokonce na konci války si vedoucí pražské řídící úřadovny gestapa Ernst Gerke chtěl vyžádat povolení k onomu zvláštnímu zacházení, tedy mimosoudním popravám, na základě jeho vlastního rozhodnutí, bez ohledu na souhlas nadřízených míst. To mu však bylo zamítnuto. Opravdu nešlo o lidi, kteří by čekali, až jim přijde rozkaz shora, ale sami aktivně jednali ze své vlastní vůle. 

Co se dalších našich poznatků týká, můžu zmínit, že pro vedoucí kádry platila zásada, že čím mladší a vzdělanější člověk byl, tím na vyšší pozice se dostal. Na, řekněme, nižších velitelských stupních vzdělání nehrálo až tak velkou roli. Ale na těch vyšších, teď mám konkrétně na mysli vedoucí řídící úřadovny v Praze a Brně, respektive jejich zástupce, hrálo vzdělání klíčovou roli. Kdo neměl vysokoškolské vzdělání, pokud možno právnické, měl cestu ke kariéře v gestapu víceméně uzavřenou. Na příkladu velitelského sboru gestapa se tedy ukazuje to, že výše dosaženého vzdělání nepředstavuje žádnou zábranu pro páchání obludných zločinů, není to žádná brzda. 

Zmínil bych ještě konfesi. Jednoznačně se ukazuje, že míra ideologického ztotožnění se s nacismem byla téměř stoprocentní. Téměř všichni muži z námi zkoumaného vzorku vystoupili z řad křesťanských církví. Nakonec bych vyzdvihl, že na základě úmorné archivní práce a komunikace s německými úřady se nám podařilo dohledat data úmrtí téměř ke všem zkoumaným gestapákům.   

To mě přivádí k další otázce. Nakolik je gestapo z pohledu historika devadesát let po svém založení probádanou kapitolou? Na jaké aspekty jeho fungování, případně personálního složení by podle Vás bylo dobré další zkoumání této organizace orientovat? 

Pokud to vztáhnu na české země, bohužel musím konstatovat, že gestapo je velice neprobádanou záležitostí. V případě protektorátu není situace až tak zlá, ale kupříkladu nemáme vůbec žádnou monografii, která by se věnovala gestapu v Říšské župě Sudety, nejsou vůbec žádné studie ke gestapu, které operovalo ve Znojmě nebo Českém Krumlově. Nemáme ani žádnou knihu ke konfidentům gestapa. To je přitom velmi významné téma, jelikož právě konfidenti, především ve druhé polovině války, tvořili naprosto klíčový nástroj gestapa k potírání tuzemského odbojového hnutí. Ať už se do této práce pustí kdokoliv, bude velice náročná, protože gestapo si sice vedlo složku na každého z konfidentů, ale ty byly na konci války všechny zničeny. To znamená, že informace o konfidentech máme pouze z ústního svědectví gestapáků u poválečných výslechů nebo z ústního svědectví konfidentů, které se podařilo dopadnout. Dodnes ale nevíme, kolik jich bylo po válce odsouzeno. A stejnou neznámou zůstává také počet odsouzených gestapáků v Československu. 

Je zde ještě jedno velké téma, které by bylo dobré v budoucnu zpracovat. Váže se k působení ženského personálu gestapa. Ženy na gestapu pracovaly samozřejmě od začátku, ale jejich počet by poměrně nízký. V průběhu války, jak muži odcházeli na frontu, bylo je třeba nahrazovat. Lišilo se to případ od případu, ale co se týká třeba pražské řídící úřadovny, zde v roce 1944 ženy tvořily už více než třetinu personálu. Jen v Praze se během války vystřídaly stovky žen na různých pozicích. 

Mám za to, že gestapo je s ohledem na svou nechvalně známou činnost i téměř osm desetiletí po svém zániku nadále silně přítomno v kolektivní paměti. Setkáváte se jako historik s nějakou mezi laiky zakořeněnou představou, která je však zkreslená a neodpovídá realitě?   

Jsou to dvě věci. První jsou útěky nacistických pohlavárů, nebo vůbec nacistů obecně do latinské Ameriky a na Blízký východ. Tedy představa, že po válce nalezl bezpočet nacistů bezpečné útočiště v těchto lokalitách. Náš výzkum ukazuje, že ze vzorku více než dvou set osob na Blízkém východě nebo v latinské Americe neskončil nikdo. Pouze jeden muž nalezl na přechodnou dobu na začátku padesátých let útočiště ve Frankově Španělsku, ale po dvou letech se vrátil zase zpátky. Ona romantizující představa o nacistických pachatelích, kteří se ukrývali v latinské Americe, není správná. Naprostá většina nacistických pachatelů - netýká se to jen gestapa -, kteří přežili druhou světovou válku a nebyli odsouzeni k trestu smrti v prvních poválečných letech, dožila víceméně v klidu v Německu nebo Rakousku. Vztáhnu-li to na represivní aparát, významných jedinců, kteří skončili v jižní Americe, je minimum. Samozřejmě, máme případ Adolfa Eichmanna, který je mediálně známý, ale to je výjimka.  

Druhou věcí je práce bývalých gestapáků pro spojenecké tajné služby. Mezi laiky je zakořeněná představa, že celá řada bývalých gestapáků našla po válce práci v tajných službách západních mocností nebo Sovětského svazu. Mohu to opět vztáhnout na náš výzkum. Z více než dvě stě lidí jsme nalezli pouze tři muže, kteří se nějakým způsobem zapletli s tajnými službami v poválečném období. Jeden byl Fritz Badelt, který po odpykání poměrně nízkého trestu zůstal v Československu, ke spolupráci ho naverbovala StB, nicméně po několika málo letech ji ukončila, jelikož neměla žádný přínos. Druhým byl Heinrich Reiser, což byl na počátku války velitel venkovní stanice gestapa v Táboře. Po skončení války ho zrekrutovala západoněmecká tajná služba, pozdější BND. Nicméně ani on zde žádnou velkou kariéru neudělal a na začátku šedesátých let byl penzionován. A třetím byl bývalý šéf gestapa v Brně Wilhelm Nölle, který pro BND poskytoval jen konzultační služby.  

Známý je případ Williho Leimera. Za války byl šéf referátu pražského gestapa, který měl na starosti potírání komunistů a sociálních demokratů a ve druhé polovině války vedl referát, který vyšetřoval parašutisty. O něm koluje fáma, že po skončení války se dal do služeb sovětské NKVD, kde měl získat poměrně vysokou hodnost, protože pro Sověty pracoval již během války. Nicméně tuto informaci mohu bezpečně vyvrátit. Leimer nikdy komunistickým agentem nebyl. Naopak, zadržen byl už během květnového povstání 1945 v Praze, po několika dnech předán NKVD, odvezen do Sovětského svazu a zde v říjnu 1945 odsouzen k trestu smrti a popraven.