Nejdelší studie na světě skončila fiaskem. Většinu testovaných lidí vědci nikdy nenašli

Představte si, že jste dosáhli příjemného věku 77 let a slyšíte zprávy o školním srazu. Budete mít příležitost setkat se s několika z vašich bývalých spolužáků, se kterými jste se neviděli od vašich čtrnácti let. Budou vypadat hodně jinak, samozřejmě, ale co jejich osobnosti? Budou mít zhruba stejnou osobnost jako tenkrát?

Předchozí výzkum, který podle serveru Research Digest zkoumal změny osobnosti od dospívání do středního věku ukázal, že vychází středně velká stabilita osobnosti. Podobně dopadly i výzkumy mapující změny osobnosti od středního věku po stáří. Pokud dáte tyto dva výzkumy dohromady, můžete očekávat, že alespoň některé osobnostní rysy zůstávají v průběhu života relativně stabilní.

Není to ale výsledek, ke kterému došla nedávno zveřejněná studie. Autoři měřili osobnost v době raného dospívání a ve stáří. Tím, že toto období mezi prvním a druhým měřením zahrnuje 63 let, se jedná v jistém smyslu o nejdelší osobnostní studii.

Ale na rozdíl od toho, co bychom mohli očekávat na základě předchozích poznatků, Matthew Harrisovi a jeho kolegům z University of Edinburgh se nepodařilo najít žádný vztah mezi osobnostními skóre účastníků ve věku 14 let a skóre stejných položek ve věku 77 let. Osobnost ve vyšším věku může být zcela odlišná od osobnosti v dětství.

Příběh začíná v roce 1950, kdy skupina vědců požádala učitele o hodnocení osobnosti 1 208 čtrnáctiletých dětí ve Skotsku (vlastně sub-vzorku z mnohem větší studie zkoumající téměř každé dítě narozené v zemi v roce 1936). Učitelé hodnotili dospívající na šestipoložkovém dotazníku, který se zabýval jejich sebevědomím, vytrvalostí, stabilitou nálad, svědomitostí, originalitou a touhou učit se.

Rychlý posun vpřed do roku 2012 a Harrisovi a jeho týmu se podařilo najít pouze 635 teenagerů, kteří byli hodnoceni v roce 1950. Druhou ránou bylo, že pouze 174 z nich, tehdy ve věku 77, souhlasilo s účastí na novém kole testování. Skupina, včetně 92 žen, hodnotila sama sebe podle stejných šesti položek, podle kterých je jejich učitelé hodnotili před mnoha lety včetně blízkého přítele nebo příbuzného, který vyplňoval položky také.

K překvapení výzkumných pracovníků nebyla nalezena žádná shoda mezi tím, jak byli účastníci hodnoceni ve věku 14 let a hodnocením, které dali sami sobě ve věku 77, případně hodnocením, které obdrželi ve věku 77 let od přítele nebo příbuzného.

Znamená to, že naše osobnost ve stáří nebude nést žádný vztah k naší osobnosti v polovině dospívání? Taková myšlenka není úplně přitažená za vlasy. Pozdní dospívání a raná dospělost jsou časy významného rozvoje osobnosti a změn; stáří taky může být obdobím, kdy se naše osobnosti vyvíjejí. Vzhledem k značnému časovému úseku, na který se vztahuje tento výzkum, účastníci prožili období velkých změn, nemluvě o akumulaci jemnějších úprav osobnosti prostřednictvím svých životů.

"Čím delší je interval mezi dvěma hodnoceními osobnosti, tím slabší vztah mezi nimi bývá," říká ve studii Harris. "Naše výsledky naznačují, že je-li interval zvýšen až o 63 let, není téměř žádný vztah mezi zjištěnými údaji."

To je výsledek výzkumu, ale psychologický výzkum, pokrývající tak dlouhou dobu, čelí mnoha překážkám - mezi nimi i skutečnosti, že teorie osobnosti se v průběhu desetiletí hodně změnila.