ROZHOVOR | Pařížská dohoda není mrtvá, nemůžeme ale nechat planetu shořet, varuje Měsícová

Proč vůbec pořadatelství COP29 připadlo Ázerbájdžánu? Je hodně zemí, kde to mohlo být, a pořádá to země, která vysloveně žije v poškozování životního prostředí.

Tu kritiku jsem zaznamenala a chápu ji. Na druhou stranu si myslím, že je dobré tento typ konferencí pořádat v rozvojových a méně přesvědčených zemích. Díky těmto konferencím se sjedou z celého světa lidé na nejvyšší úrovni debatovat o závažnosti klimatické změny. Téma se tak dostane i do těchto zákoutí naší zeměkoule.

Může to namotivovat nejen ázerbájdžánskou vládu a obyvatele, ale také to umožní slyšet jejich pohled na věc. Je sice hezké, že my jako globální Sever jsme v dekarbonizaci daleko. Je ale potřeba si říct, že my jsme znečišťovali nejdéle a na fosilní ekonomice jsme si naši prosperitu vybudovali.

Bylo by pokrytecké chtít, aby tyto země ustupovaly od fosilních paliv stejně rychle jako my. Proto i Pařížská dohoda pracuje s principem společné a rozdílné odpovědnosti s ohledem na rozvinutost dané země.

O Pařížské dohodě se vyskytla tvrzení, že je dokonce mrtvá. Jedna z agentur OSN informovala o tom, že globální oteplení překročilo stanovený limit 1,5 stupně. Je pravda, že už nemá smysl?

Myslím si, že to smysl pořád má a dohoda mrtvá není. Asi se nám už nepodaří dostat závazku a překročíme dva stupně Celsia. Ale nejde to udělat tak, že pojedeme dál jako normálně a necháme planetu shořet. Je dobré se snažit o snižování uhlíku a vedle toho i o zmírňování klimatické změny a jejích dopadů. Víme, že dopady budou, protože se nám nepodaří pod dvěma stupni zůstat.

Máme tady pak velké země jako Amerika nebo Čína. Konkrétně Čína mluvila o tom, že do roku 2030 prostě bude produkovat hodně emisí a do roku 2060 chce být klimaticky neutrální. Dokáže tomuto závazku dostát – už vzhledem k tomu, jak moc investuje do vlastního ekonomického rozvoje?

Jsem o tom přesvědčená. S Čínou je to vlastně stejný případ jako u Ázerbájdžánu, i když Čína samozřejmě je ekonomicky jiný případ. Čína měla jinou výstupní pozici než Evropa. Dekarbonizace tam musí proběhnout v jiné rychlosti než u nás.

Zároveň investice Číny do zelených technologií jsou skutečně masivní. V roce 2023 utratila 890 miliard dolarů za rozvoj zelených technologií a činí to 40 procent růstu jejího HDP. Takže Čína určitě sází na všechny tyto technologie spojené s předcházením změny klimatu. Nemyslím si, že je to na oko.

Našla si v tom i svůj byznys a vnímá také rizika spojená jak s klimatickou změnou, tak s případnými občanskými nepokoji. Víme, že špatné životní prostředí může vést k pádu režimu, jak jsme si to zažili i tady v České republice. Nemám obavu, že by Čína ustupovala od klimatické dohody.

Dá se tedy říct, že Čína je jedním z těch zodpovědnějších partnerů?

Řekla bych, že ano. I vzhledem k tomu, z jaké pozice vychází. A to samé Indie. Teď se hodně mluví o tom, že Spojené státy možná od Pařížské dohody odejdou – to je samozřejmě špatná zpráva, ale zdá se mi, že ten trend je nastavený tak masivně a dokonce celosvětově, že i když Donald Trump od úmluvy odstoupí, stejně budou tlaky z mezinárodního společenství významné.

Pan Musk teď bude v Trumpově administrativě. Nebude naléhat na pana Trumpa, ať podporuje elektromobilitu vzhledem k tomu, že on sám vlastní společnost Tesla?

Já jsem o tom přesvědčená. Už teď vidíme, že Spojené státy v rámci Inflation Reduction Act masivně podporují technologie, které tam vyloženě kvetou. Kdyby Donald Trump teď řekl, že tuto podporu zastaví, střelí sám sebe do nohy. I průmyslníci, kteří včetně Elona Muska byli jeho podporovateli, by mu to nedovolili.

Ohledně pacifických zemí, můžou se nějakým způsobem zachránit? Respektive, kdo jim může pomoct? Opatření budou stát vysoké miliardy, ne-li biliony.

Na jednu stranu úkolem nejvíce postižených zemí je poukazovat na nejkatastrofičtější scénáře s klimatickou změnou spojené. Potom je tu naše role – tedy Západu či globálního Severu – abychom si spočítali, co to pro nás bude znamenat. Může to být uprchlická krize, zpřetrhání dodavatelských řetězců nebo ztrátu přístupu k některým důležitým zdrojům.

Když se tyto dopady sečtou a přičteme nějaká další rizika, tak záhy zjistíme, že aktivní snaha a investice do zabraňování katastrofě je o dost levnější, než co bychom nakonec utratili potlačováním následků klimatické krize. Někteří aktéři už si to takhle spočítali a podnikají vlastní kroky k potlačování klimatické krize.

Na COP29 vidíme hromadu politiků, kteří vystoupí, řeknou hodně silné věci a člověk neví, co si z toho má vzít. Dělají dost na to, kolik toho říkají?

U COP je potřeba oddělovat prvních pár dní, kdy se tam skutečně sjíždějí politici a dělají politická prohlášení, ve kterých je obtížné se zorientovat. Zároveň je ale potřeba si říct, že toto je jejich role. Oni tam zkrátka jedou prezentovat pozici svého státu a mají dělat tato prohlášení.

V následujících dnech se ale skutečně scházejí experti, úředníci na té nejvyšší úrovni, byznysmeni, neziskový sektor. Ti už tam společně dohadují skutečné a hmatatelné kroky.

Třeba tento rok by měl být představen kolektivní kvalifikovaný cíl v oblasti financování klimatu. Ten se zaměřuje na zvýšení finanční podpory pro méně rozvinuté země, aby mohly efektivněji čelit dopadům změny klimatu a přispívat k jejímu řešení.