Americký voják přiznal: Zažíváme tyhle sr*čky, a tohle je nevýslovná pravda. Drsná zpověď

Redaktor magazínu Dennis Trainor, který vedl s bývalým vojákem rozhovor, hned v úvodu upozorňuje, že poslouchat Garettovo vyprávění o jeho prvním zabití je jako poslouchat narkomana vyprávět o své první dávce heroinu. „Tři roky mě trénovali na ten moment, kdy to budu muset udělat, a já to udělal," svěřil se voják.

„Srovnal jsem M-4, dal si cíl do svých mířidel, a vypálil tři rány. Jedna z nich ho zasáhla přímo doprostřed a on padl uprostřed silnice. Okamžitě jsem pocítil uspokojení, ohromující vzrušení a hrdost. Byla to skutečná extáze. Pamatuji si, že jsem se ohlédl na ostatní kluky, jestli to viděli, chtěl jsem, aby u toho někdo byl," pokračuje.

Novinář si při rozhovoru s odstřelovačem uvědomil, že život nám klade do cesty malá rozhodnutí, například co si uděláme k večeři nebo kam pojedeme na dovolenou. „Když přijde na velkou věc, tak nepochybujeme. Zabij, nebo buď zabit. Život nám ale zřídka nabízí takové momenty prozření. Garett a další nyní bojují s posttraumatickými stresovými poruchami, ale události, jako jsou tyto, popisují jako jednoduchý okamžik. Ale obávám se, že kdybych se ocitl v roce 2004 v kůži Garetta, podělal bych se," podotkl redaktor.

Pocit extáze ale netrval dlouho, odstřelovač totiž obratem zjistil, že jeho cíl není mrtvý. „Vzpomínám si, že jsem se ohlédl, a on ležel uprostřed silnice na zádech, křičel a držel si břicho, jako bych ho zasáhl šípem a on si jej chtěl vytáhnout. Všechny pocity spokojenosti se vyplavily, nahradila je hrůza, smutek, vztek a frustrace. Byl jsem na něj naštvaný, že nezemřel. Vypálil jsem na něj další tři rány a on konečně zemřel. To bylo poprvé, co jsem někomu vzal život," svěřil se Garett. Poté se v rozhovoru na dlouho odmlčel.

„Vypadal, že by mohl být můj otec. Kdo ví, proč tam bojoval. Mnoho lidí bojovalo proti nám, protože nechtěli být okupováni, nebo proto, že měli rodinné příslušníky, kteří byli zraněni nebo zabiti a oni se chtěli pomstít. Na konci mé služby v zemi bylo opravdu těžké zabíjení ospravedlnit. V první řadě jsme tam ale neměli být," míní Garett.

"Dostaň se přes to, vojáku!"

V Iráku mu vojenský kaplan řekl, že silnější víra v Boha zmírní pocit viny. „Bůh byl na straně Ameriky a Garett bojoval za Boha a zemi. Dostaň se přes to, vojáku," podotkl v krátké vsuvce novinář.

Garett ale zabíjel dál. „Máte pocit, že je to dluh, který roste z každým životem, který vezmete. Cítíte se, jako byste světu něco dlužili, protože jste jej zbavili osoby, která mohla v životě dokázat něco úžasného. Přemýšlím o vojácích, kteří odcházejí z americké armády, a pomáhám jim najít práci a získat vzdělání. Poslouchám, co chtějí dělat a čím chtějí být. A přemýšlím o všech Iráčanech, Syřanech a dalších, které jsme v té zemi zabili, přemýšlím nad tím, čím asi chtěli být oni," svěřil se voják a dodal, že také přemýšlí nad všemi matkami lidí, které v Iráku zabili, nad tím, kolik úsilí a času věnovaly výchově svých mrtvých potomků.

Dotaz na počet lidí, které zabil, nenávidí. „Nepočítal jsem to často ani nebyla smrt potvrzena. Cítím, že to ze mě lepšího vojáka neudělá, a rozhodně to ze mě neudělá lepšího člověka. Pokud měl Chris Kyle 160 potvrzených zabití, já z legrace říkám, že jsem 160krát minul. Přál bych si, aby to byla pravda. Ale bavíme se o lidech a já nenávidím kvantifikaci. Každý život je tak vzácný. A my ho pokaždé zničíme. I jeden zabitý byl moc, to je nevýslovná pravda," pokračuje ve zpovědi bývalý voják.

Rituál dospělosti? "Sr*čky"

Poté, co se Garret vrátil domů, začal pořádat protiválečné přednášky na středních a vysokých školách. „Přestal jsem ale na těchto akcích vyprávět válečné historky, protože bez ohledu na to, jak hrozné jsou, vidíte v očích děti výrazy, které říkají: "To je rituál, kterým se stanu člověkem. Musím tam jít a prožít ty hrozné sr*čky, abych věděl, jestli jsem už dospělý," posteskl si Garett.

„Jednou jsem se zúčastnil skupinové terapie Spolku amerických veteránů. Bylo mi tam řečeno, že tady není místo pro vyjadřování mých politických názorů. Moje zotavení ale záviselo na tom, že jsem cítil pocit viny a studu za spáchání zločinů proti okupované zemi. Vtrhli jsme tam a brutálně je utlačovali, to je mé duševní a mravní zranění. Když o tom nemohu mluvit ve Spolku amerických veteránů, tak mi ta organizace nemůže pomoci," pokračuje voják.

Politika ustupuje propagandě

Novinář si všiml, že Garettův příběh je podobný příběhu filmu Americký Sniper. On i hlavní hrdina vstoupili do armády ve vyšším věku, oba strávili nekonečné hodiny na střechách, v oknech nebo na hromadách odpadků v Iráku, oba "dělali svou práci" a oba byli v Iráku v roce 2004, kde lovili vůdce Al-Kajdy Abu Musab Al-Zarqawa, a poté strávili zbytek své aktivní služby snahou o pomoc veteránům.

Garett je jistý, že se spousta dětí kvůli tomuto filmu k armádě přidá. Život ale nikdy není takový, jaký ho ukazuje Hollywood. Toho se obává i sám novinář: „Je to nebezpečné, protože naši vládci mají pro tyto děti plán. Některé budou zabíjet. Některé budou zabity. Nebo ještě něco horšího."

Redaktor dále podotýká, že Garettovy pohledy jsou politické, ty ale film ignoruje. Tuto „ignoraci" považuje za nešťastnou, ale musela ustoupit propagandě.

„Kromě sprostých lží (zbraně hromadného ničení, spojitost s Irákem a 11. zářím atd.) je hlavní přísadou této noční můry víra v Americkou výjimečnost, plynoucí z 19. století z Manifestu osudu. Potomkem tohoto konceptu, můžeme jej nazvat dítě Manifestu osudu, je privilegovaný, rozmazlený a brutální tyran na celosvětové scéně. To, že výsledkem tohoto experimentu je někdo jako Garett Reppenhagen, který se postavil svým démonům a démonům své vlastní země, z něj činí hrdinu hodného jeho vlastního filmu," uzavřel celý rozhovor novinář.