Máme nad brexitem zoufat, nebo se mu smát? Parlamentní systémy jsou prostě složité, míní rakouský deník

Máme nad brexitem zoufat, nebo se tomu jenom smát?

Je to možná trochu „šibeniční humor", ale pojďme do toho, vybízí autorka. Po dalším týdnu se může člověku nad stavem brexitu buď: „zoufat", nebo se zkrátka „jenom smát", píše Betinna Steinerová, komentátorka listu Die Presse. Dosud „jemně vyladěná hra" sil v Evropské unii (EU), ale i vztahy k „dlouho obdivovanému ostrovu", se zdají být vniveč.

Protože po tom, se stalo ve Velké Británii například ve středu večer, nesvědčí to ani tak o „šílenství", není to ale ani výrazem „chaosu". Bylo to vlastně „hluboce očekávané" a vlastně i „normální", domnívá se Die Presse.

„V Dolní komoře prostě sedí lidé, kteří nechtějí brexit. Ostatní lidé brexit chtějí, ale ne takhle. A další část si myslí, že by to tak mohlo být, ale že to není nejlepší řešení, jaké může vlastně Spojené království dosáhnout. A všechny tyto skupiny nesouhlasí s dalším postupem," píše. Názorové spektrum se pohybuje od nového referenda až po neregulovaný brexit. Je to až tak absurdní?

Říkají Britové jenom: „Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne?"

Co jiného se stalo, než: „Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne?" jak to pyšně nazval britský deník The Guardian? Matematicky je to prostě nemožné. A je to naprosto iracionální. Ale, nabízí otázku komentátorka, opravdu si myslíte, že jakýkoliv jiný parlament by se rozhodl racionálně?

„Jak bychom mohli například porazit Rakušany?" ptá se. „A co to znamená? Pro každého něco jiného," dodává. „Pokud jde o otázku, jakým způsobem si vybrat, lze často nesouhlasit, i když je to v zásadě stejný názor," míní. A když už jsme u toho, pokračuje, měli bychom jako Rakušané třeba „lepší" premiérku, než Theresu Mayovou? Je zkrátka nemožné obviňovat podle Die Presse neúspěch „celého systému", ani „prudce obviňovat" jednotlivce.

Bylo by to „absurdní", myslí si, a příklad britské premiérky to podle ní ukazuje velmi jasně. Jistě, Theresa Mayova se dopustila „kvadratury kruhu", nebo, jak to řekla Hugovi Rifkindovi, novináři listu The Times, „snažila se dát Britům ponorku ze sýra, protože jim byla ponorka ze sýru slíbena".

Premiérka Mayová má možná nejblíže k „ponorce vyrobené ze sýra" - ale je to ona, jež nyní musí Britům vysvětlit, že nemohou dostat nic lepšího. „Pokud uspěje se svým posledním kaskadérským kouskem, odejde do historie jako nervozně vyhlížející vyjednavač, který se obětoval za svou víru. Pokud ne, odejde jako žolík. Horský hřeben (k přechodu) je úzký, velmi úzký a my bychom si toho měli být vědomi dříve, než se pustíme do hromadného škodolibého smíchu," domnívá se komentátorka.

Jaké poučení z toho všeho vlastně plyne? Patrně to, tvrdí autorka, že „člověk nemůže jednoduše odpovědět na otázky ve složitých systémech", a to ani „ano" nebo „ne", alespoň ne s těmi velkými NE, neřku-li s těmi rovnou obrovskými. Neexistuje podle ní žádná „snadná cesta", přinejmenším ne tak dlouho, dokud existují tak „odlišná přesvědčení", a to nejen v britské Dolní komoře nebo v rakouském parlamentu, ale i v populaci zde a tam - a nakonec všude.

„Parlamentní demokracie a její struktury jsou složité, vyvažují různé zájmy, integrují diametrálně protichůdné světonázory, takže tyto struktury jsou komplikované, těžkopádné, protože nemají v zásobě rychlá rozhodnutí - a jsou plná rozporů," soudí. „Je snadné přijít s myšlenkou, jak jerozbít," domnívá se, „ale trosky stále nebudou dobré k budování nových struktur: je to navíc únavné a vyžaduje to čas." A co to znamená?

„Což znamená, že bychom neměli věřit těm, kteří nám slibují sýrovou ponorku. Neměli bychom ani chtít ponorku ze sýra," uzavírá komentátorka Die Presse.