KOMENTÁŘ: Gorbačov se zapsal do dějin díky tomu, že se jeho reformní projekt vymkl kontrole

Gorbačov pocházel z chudé venkovské rolnické rodiny žijící v Předkavkazku. V dětství zažil strasti vrcholného stalinského komunismu i hrůzy druhé světové války. Jako dospívající chlapec se angažoval se v Komsomolu, vykazoval dobrý prospěch a zároveň podával heroické výkony během zemědělských prací. Bylo mu tak umožněno vstoupit do komunistické strany a nastoupit na nejprestižnější vysokou školu v zemi, Moskevskou státní univerzitu. Během studia práv zažil první známky uvolnění sovětského systému, k němuž došlo krátce po smrti diktátora Josifa Stalina. Gorbačov se následně stal stoupencem destalinizačních snah Nikity Chruščova. Více než právničina jej lákala politika – vydal se na dráhu stranického funkcionáře. V následujících třech desetiletích vystoupal na pomyslném žebříčku mocenské hierarchie do pozice nejmocnějšího muže jedné ze dvou tehdejších světových supervelmocí.

Gorbačov si během dlouholetého působení v různých stranických patrech a funkcích postupně uvědomoval, že sovětský systém povážlivě stagnuje a hrozí mu otevřená krize. V březnu 1985, kdy byl po poměrně rychlém sledu úmrtí Leonida Brežněva, Jurije Andropova a Konstantina Černěnka coby energetický politik jednomyslně zvolen politbyrem do čela strany, však máloco nasvědčovalo tomu, že při hledání řešení zvolí nakonec dramatický postup, který vyústí v rychlý rozklad systému, zásadní oslabení mezinárodní pozice Sovětského svazu, rozpad jeho spojeneckých vazeb i jeho celkový zániku.

Ještě dlouho po svém nástupu do čela země zůstával Gorbačov přesvědčeným komunistou, který věřil ve většinu ideologických postulátů marxismu-leninismu. Nebyl sice nekritickým obdivovatelem prvního bolševického vůdce Vladimira Lenina, přesto s mnoha jeho myšlenkami souhlasil a celý svůj reformní program prezentoval jako „návrat k pravému Leninovi“, kterého „chybně interpretoval“ jeho nástupce Stalin. Gorbačov se zpočátku jevil dalším důležitým postavám v kremelském vedení jako konsenzuální politik; ostatně ujišťoval, že dosavadní kurz nehodlá z podstaty měnit. V květnu 1985 sice veřejně oznámil, že Sovětský svaz potřebuje hlubokou přestavbu, perestrojku (jednalo se o eufemismus pro tabuizovaný pojem reforma), měla se však týkat především hospodářské sféry. Mnozí domácí i zahraniční komunisté soudili, že Gorbačov pouze navazuje na program kontrolované vnitřní modernizace a racionalizace zahraniční politiky, který před svou smrtí zahájil jeho někdejší mentor Andropov.

Program prezentovaný novým „gensekem“ měl formálně tři hlavní body – modernizaci ekonomiky, růst životní úrovně a přehodnocení bezpečnostní politiky při zachování dostatečné obranyschopnosti. V praxi ale Gorbačovovo reformní úsilí získalo daleko širší rozměr a výrazně se dotklo i důležitých pilířů oslabeného sovětského systému. Odstartoval tak sled nečekaných událostí, které zasáhly nejen Sovětský svaz, ale i jeho zájmovou sféru v Evropě. Gorbačov soudil, že země se nachází na rozcestí, z něhož vedou tři cesty – konzervativní oživení, radikální reformy, nebo liberalizace systému. První možnost odmítal, jelikož v podání jeho předchůdců nepřinesla úspěch. Jako přesvědčený komunista nechtěl připustit ani druhou variantu, která by mohla vést k likvidaci základů státního socialismu, tedy obnově volného trhu a soukromého vlastnictví i ukončení politického a ideologického monopolu jedné strany. Zbývala tedy liberalizace, která v Gorbačovově podaní znamenala nový model postavený na domněle nejlepších prvcích sovětského socialismu a západního kapitalismu. Kremelský vůdce věřil, že takto reformovaný systém nadále vycházející z centrálně plánovaného hospodářství i „vedoucí úlohy“ marxisticko-leninské parteje dokáže zvítězit v mírové soutěži nad liberálním kapitalismem.

Právě skutečnost, že v jádru zůstával komunistou, vedla Gorbačova na cestu zcela neprozkoumaných změn, které postrádaly jasně definovaný cíl. Omezovaly se na mnohdy vágně naznačené vize, absentovala i jednoznačná strategie pro jejich naplnění. Reformní proces, který Gorbačov nastartoval, se brzy vymkl z jeho kontroly. Úvodní neúspěchy dovedly generálního tajemníka po dvou letech k názoru, že je nutné přejít od pozvolných reforem k těm radikálním. Tento posun však pouze prohloubil neshody mezi Gorbačovem a částí domácích i zahraničních komunistů, kteří perestrojku vnímali jako rétorický obal mírně pragmatičtější politiky. Urychlení reforem a sílící rozpory v nejvyšších mocenských patrech měly za následek, že dosavadní systém se začal hroutit, a to za situace, kdy chyběla jasná idea, co jej má vlastně nahradit. Platilo to nejen pro Sovětský svaz, ale i pro jeho sféru vlivu ve střední a východní Evropě.

Ve vztahu k uvedenému regionu podněcoval Gorbačov a jeho reformní spolupracovníci politickou i ekonomickou emancipaci tamních zemí na Moskvě. Cílem bylo především snížit cenu, kterou Sovětský svaz platil za udržování své zájmové sféry v tomto prostoru. Sovětský vůdce nicméně věřil, že změna bude oboustranně výhodná. Své vize ohledně budoucího uspořádání vztahu mezi Moskvou a jejími dosavadními spojenci ale opět jednoznačně nedefinoval a jejich realizaci neprosazoval dostatečně asertivně. Snaha o nastolení rovnoprávnějších a funkčnějších vztahů neměla zásadně proměnit geopolitickou realitu v regionu, ani ukončit existenci státního socialismu v tomto prostoru. Ve chvíli, kdy k takovému vývoji začalo docházet, se jej ale Gorbačov nepokusil razantněji zastavit.

Dodejme, že ne všechny motivy, které Gorbačova a jeho spojence vedly k tomu, že na sklonku osmdesátých let ponechali přelomovým událostem ve střední a východní Evropě volny průběh, byly vznešené a altruistické. Situace i kvůli Gorbačovově nečinnosti – a patrně také nezájmu – dospěla do bodu, kdy zachování integrální sovětské sféry vlivu a komunistického mocenského monopolu v regionu záviselo na užití síly. To neodmítal pouze Gorbačovův kruh; i mnozí stoupenci tvrdé linie v roce 1989 chápali, že na vojenský zásah je příliš pozdě. Násilná akce na záchranu státně-socialistických diktatur by zničila veškerou kredibilitu, kterou si Gorbačov svými reformami vybudoval na světové scéně a která vedla ke kýžené deeskalaci mezinárodního napětí, jež byla pro stabilizaci krize v Sovětském svazu nezbytná. Na rozdíl od minulosti se také Moskva v případě ozbrojené intervence nemohla spoléhat na automatickou kolektivních „pomoc“ stále nezávislejších spojenců. Následný živelný rozklad bezpečnostního a spojeneckého systému, který si Moskva budovala a udržovala více než čtyři desetiletí, nebyl v žádném případě cílevědomým naplněním Gorbačovovy vize.

Zdánlivě úspěšnější byl Gorbačov při prosazování svého zahraničního programu, pro který se vžil pojem nové myšlení. Přinesl zásadní posun v mezinárodních vztazích a výrazné snížení studenoválečného napětí, včetně rizika vypuknutí globálního jaderného konfliktu. Podle některých historiků právě Gorbačov učinil více než jakýkoliv jiný politik pro odstranění této hrozby. Cílem sovětského vůdce bylo ukončit studenou válku. V rámci této snahy postupně výrazně přehodnocoval dosavadní chápání zajištění bezpečnosti. Odmítl tradiční pohled na zbrojení a poměr sil mezi supervelmocemi a jejich spojenci. Naprostou paritu vojenské síly přestal vnímat jako stěžejní, ztotožnil se s principem tzv. rozumné dostatečnosti, tedy udržování ozbrojených sil na nejnižší úrovni postačující k účinné obraně vlastního území. Nešlo pouze o Gorbačovův obecně chladný vztah ke zbraním a násilí. Výraznou roli hrál ekonomický faktor. Generální tajemník si uvědomoval, že sovětská ekonomika není schopna vydržet tempo nákladných zbrojních programů a pokračování závodu ve zbrojení ji může zcela vyčerpat. Pro deeskalaci studené války tak neváhal činit podstatné, posléze i zcela jednostranné ústupky, které měly vyvrátit podezíravost Západu a zlepšit obraz Sovětského svazu v očích světové veřejnosti. Je zřejmé, že bez nich by konec studené války nepřišel tak rychle.

Bližší pohled nicméně odhalí, že ani v oblasti zahraniční politiky Gorbačov nenaplnil své vize. Přestože po roce 1989 opakoval naději, že nikdo snad nevěří „nesmyslu“ o vítězství jedné strany ve studené válce, jeho partneři, především ve Spojených státech, vnímali situaci a výsledné rozložení sil velmi odlišně. Po skončení studené války tak nedošlo k uskutečnění klíčové Gorbačovovy myšlenky „společného evropského domu“, tedy překonání rozděleného kontinentu prostřednictvím souběžného rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy a nastolení rozsáhlé politické a hospodářské spolupráce, jejíž by byl Sovětský svaz integrální součástí. Namísto toho nastala éra unipolárního světa, ve které se bývalí sovětští spojenci postupně integrovali do západních politických a bezpečnostních struktur.

Ústupky Gorbačovovi přinesly popularitu a obdiv v západním veřejném prostoru. Zůstává však nezodpovězenou otázkou, jak své kroky vnímal on sám. Nepochopil, že cílem západní nové pravice ve druhé polovině osmdesátých let nebyl kompromis, ale stupňování tlaku na Sovětský svaz a jeho zájmovou sféru, který povede k jejich kolapsu? Nebo si jako přesvědčený komunista zkrátka nepřipouštěl, že státní socialismus by mohl padnout, a proto věřil, že Západ nakonec ve vlastním zájmu přistoupí na takové urovnání studené války, které bude garantovat i existenci reformovaného státního socialismu ve východní Evropě?

Při všem, co bylo dosud uvedeno, je třeba přiznat, že Gorbačov nebyl při nástupu do čela Sovětského svazu v jednoduché pozici. Neexistovala osvědčená cesta jak reformovat a stabilizovat silně rozkolísanou a dosud tvrdě autoritářsky řízenou supervelmoc. Nikdo mu dlouho neoponoval, ani nepředložil alternativní ucelenější strategii. Gorbačov tak jednal intuitivně, zároveň ale projevoval malou rozhodnost, v důsledku čehož bylo mnoho jeho opatření polovičatých. Další zůstaly z podobných důvodů nedokončené. Často pouze spoléhal na „přirozené síly historie“, o nichž soudil, že vedou vývoj správným směrem.

Prakticky ve všech oblastech a všech fázích své vlády učinil Gorbačov rozhodnutí, která se z pohledu jeho záměrů nakonec ukázala jako destabilizující. Přiznejme si, že ke konci studené války i pádu komunistické moci ve střední a východní Evropě přispěl v první řadě tím, že oslabil schopnost Moskvy jednat jako supervelmoc. Michail Gorbačov tak zůstane v dějinách zapsán jako ambiciózní politik nenaplněných idejí. Jeho vláda je zároveň ukázkou, že nestačí přijít s přelomovou vizí, ale nutné je i důkladně promyslet způsob jejího uvádění do praxe.

Autor je historik.