ROZHOVOR: 20 let od soudu s Miloševićem. Hrál vabank, jeho kalkulace byly často chybné, říká historik Vojtěchovský

Slobodan Milošević je v českém veřejném prostoru spojován především s válkami, které provázely rozpad Jugoslávie. Významnou roli na tamní, především srbské politické scéně však hrál nejpozději od poloviny osmdesátých let minulého století. Můžete ji stručně přiblížit?

Slobodan Milošević se objevil na jugoslávské politické scéně na počátku druhé poloviny 80. let, kdy po smrti Josipa Broze Tita Jugoslávie zažívala období ekonomické, politické a společenské krize. Politický systém nastavený v 70. letech pro podmínky po očekávaném Titově odchodu měl zajistit mechanismy fungování specifického typu takzvaného samosprávného socialismu a zároveň zabezpečit paritu mezi jednotlivými částmi federace. Měl zabránit, aby se některá z republik federace prosadila na úkor jiných. Zároveň však také s Titem mělo skončit charismatické vládnutí jednoho vůdce. Složitý princip rotace ve vedoucích funkcích měl znemožnit, aby si jeden člověk či skupina dlouhodobě upevnili mocenskou pozici.

Tvůrci tohoto systému předpokládali, že jugoslávská socialistická společnost je již natolik vyspělá, že se od vůdcovského principu může oprostit. Na druhé straně však nevyřčeným motivem těchto opatření byla obava z nové dominantní osobnosti, zejména pak, pokud by byla spojena jen s jedním národem nebo jednou republikou. Během krize, která se po smrti Tita plně projevila, jednak v souvislosti s rostoucím zahraničním zadlužením, jednak v souvislosti s vývojem v Kosovu, se však ukazovalo, že tento těžkopádný mechanismus nedokáže na nově vzniklé výzvy pohotově reagovat.

V širší společenské debatě se začalo uvažovat o ústavních změnách, které měly znovu posílit pravomoci federálních orgánů. Tomu však některé republiky, zejména pak nejvyspělejší Slovinsko, kladly odpor a hájily status quo. Na druhé straně nikdo ze stávající politické elity se neodvažoval principy pozdního titoismu zpochybnit. Jugoslávský socialismus se tím ocitl ve slepé uličce. Tento nepříznivý vývoj začal povážlivě kontrastovat s odvážnými změnami, které ohlásil po svém nástupu do funkce generálního tajemníka KSSS na jaře 1985 Michail Gorbačov. Dá se říci, že některé segmenty jugoslávské společnosti začaly vyhlížet svého Gorbačova, který by měl patřičnou odvahu a schopnost prosadit potřebné reformy a vyvést zemi z vleklé krize.

Slobodan Milošević se části veřejnosti jevil právě jako tento očekávaný agilní a nebojácný politik. Předcházela jej pověst praktického, kompetentního a pragmatického muže, přicházejícího do politiky z ekonomické sféry z postu vrcholného bankovního manažera. Projevil také záhy řečnické schopnosti, přičemž narušoval zažité mantinely jazyka titoistické moci, který se odcizil chápání „obyčejného člověka“.

Ovšem právě stávající politický systém fakticky znemožňoval, aby se nějaká výrazná osobnost mohla prosadit v celostátním měřítku. Mocenskou bázi pro politický vzestup představovaly republiky. Tam si musel politik vybudovat své zázemí a také svoji širší společenskou podporu. V Srbsku však kromě ekonomických těžkostí, které se týkaly i dalších republik, představovala důležitý problém národnostní otázka – situace srbského obyvatelstva v Kosovu. Na této otázce nakonec Milošević mobilizoval své příznivce v široké veřejnosti, což používal jako nástroj v mocenském boji. Tím si však dopředu zavřel dveře pro získávání sympatií u nesrbské populace Jugoslávie, která byla citlivá na jakékoliv projevy srbského nacionalismu a na základě krajně negativních zkušeností z meziválečného období se bála návratu srbské hegemonie.

Milošević následně dlouho zastával funkci srbského a posléze i jugoslávského prezidenta. Jak lze charakterizovat jeho éru, odhlédneme-li od tradičně zmiňovaného a známého násilí, které rozpad jugoslávské federace doprovázelo?

Osobně bych éru Slobodana Miloševiće charakterizoval jako katastrofu. Během ní zanikl jugoslávský stát, který vnímám přes všechny jeho hluboké strukturální problémy, za pozitivní jev v historickém vývoji jihoslovanského prostoru. V socialistické podobě Jugoslávie přinesla svým obyvatelům dosud nevídaně dlouhé období míru, civilizačního a hospodářského pokroku i umírněné prosperity. Poprvé v dějinách také zajistila, že její prostor nebyl ovládán zvenčí. Alespoň načas představila alternativu úzkoprsému etnickému nacionalismu v podobě vize národnostně a sociálně spravedlivého společenství. Aspirovala, a v mnoha ohledech úspěšně, změnit tuto periferní část evropského kontinentu ve svébytnou entitu, která v Evropě i celosvětovém měřítku zaujímá rovnoprávné postavení.

Přetrvávající vnitřní protiklady i křehkost jejího mezinárodního postavení ji však nakonec rozvrátily. Je ovšem otázkou, jaký podíl viny na tom nese sám Slobodan Milošević. Při nedostatku liberálně demokratických tradic a labilitě koncepce občanského jugoslávství totiž jedinou relevantní alternativou vůči vládnoucí socialistické ideologii představovaly nacionalistické tradice, a to nikoliv jen v srbském prostředí. Společenská mobilizace tváří v tvář krizi se nesla na vlně obrozeného etnického nacionalismu. Milošević srbský nacionalismus nestvořil. Je otázkou, pokud by se ocitl na jeho místě někdo jiný, jestli by si mohl počínat výrazně odlišněji.

Milošević dlouho zůstával autentickým titoistou, který právem kritizoval předáky antikomunistické opozice jako šovinisty. Zrovna tak byl jen jedním z aktérů násilného rozpadu Jugoslávie. Na vývoj událostí spíše reagoval, než aby jej určoval. V srbském prostředí nepatřil mezi ty, kteří by řinčeli zbraněmi nejhlasitěji. Stál sice v čele režimu s autokratickými prvky, ale musel se ohlížet na další faktory, jako byla armáda, opozice a v neposlední řadě i veřejné mínění, které ovládly nacionální vášně.

Není jasné, jakou - a zda vůbec - měl Milošević ve válce strategii. Každopádně výsledek války neodpovídal maximálním představám nacionalistů. Na druhé straně však nebyl úplnou porážkou. Z pohledu srbských národních zájmů jsou Miloševićovým úspěchem Daytonská dohoda, přiznávajícím Srbům v Bosně a Hercegovině právo na vlastní státnost, a nakonec i důstojně vedený odpor vůči úderu Severoatlantické aliance. Z této perspektivy mu lze připsat i to, že se nepodřídil ponižujícím podmínkám z Rambouillet, které velmi evokovaly rakousko-uherské ultimátum Srbsku předcházející vypuknutí první světové války.

Jakou politiku realizoval Milošević během válek v bývalé Jugoslávii? Byla od počátku jasná a konsistentní, nebo se postupem času vyvíjela? 

Milošević bývá často označován za strůjce války, který vytvořil a systematicky postupoval podle určitého, zločinného plánu. Domnívám se, že tento výklad není správný. Strategie a plánování naopak nebyly Miloševićovou silnou stránkou, což se prokázalo v řadě případů, kdy hrál vabank a byl zjevně překvapen, že jeho kalkulace byly chybné. Naopak Miloševićovou předností byla taktika a improvizace, které mohl uplatnit během jednotlivých jednání nebo v mocenském boji se svými oponenty v řadách svazu komunistů nebo posléze s opozicí. Při rozhodování ve válce se musel vždy, jak jsem již zmínil výše, ohlížet na další aktéry a okolnosti. Nebyl v tomto smyslu autokratem. Na rozdíl od některých vůdců nekomunistických stran Milošević zřejmě nikdy nebyl stoupencem myšlenky vytvoření Velkého Srbska. Uvědomoval si její nereálnost a byl tak mnohem náchylnější ke kompromisu, než předáci chorvatských a bosensko-hercegovských Srbů nebo jeho domácí oponenti.

Milošević byl Mezinárodním trestním soudem pro bývalou Jugoslávii viněn z genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti během válek v Chorvatsku, Bosně a Kosovu. Jak se tato obvinění jeví s odstupem dvou desetiletí?

Válka v Jugoslávii byla důsledkem a jedním z projevů celkového kolapsu tamních státních a mocenských institucí. Na scéně operovala Jugoslávská lidová armáda sama zachvácená rozkladem, postižená rychle narostlou nedůvěrou mezi jednotlivými jejími složkami, postižena dezercemi mužstva i vysokých důstojníků, bez jasných instrukcí a představ, za co a proti komu má bojovat. Vedle ní se narychlo, improvizovaně tvořily armády Chorvatska, jednotky věrné sarajevské vládě a různé dobrovolnické formace na všech znepřátelených stranách. V etnicky smíšených oblastech Chorvatska a posléze po celé Bosně a Hercegovině propukalo násilí, znovu se objevily po desetiletí zakonzervované nenávisti a praktiky brutálního násilí - vyhánění, zastrašování, vraždy. Do bojů se na všech stranách zapojovaly kriminální skupiny nebo fotbaloví chuligáni.

I tehdy, bojují-li mezi sebou výhradně pravidelné, dobře organizované armády, dochází k válečným zločinům. Ještě větší příležitost k nim však dávají právě takové konflikty, jakými byly války provázející rozpad Jugoslávie. Vrcholní politici a armádní velitelé samozřejmě nejsou zbaveni odpovědnosti za spáchané činy. Je však třeba se zabývat tím, jestli k takovým činům, jako bylo násilí na neozbrojených civilistech, vyhánění a jiné formy etnického čištění, násilí na ženách, věznění v koncentračních táborech a podobně, docházelo na příkaz těchto konkrétních lidí a jestli bylo součástí válečné strategie.

Na druhé straně však i Mezinárodní soud v Haagu je soudem vítězů. Těžko můžeme očekávat, že někdy budou pohnáni k odpovědnosti lidé zodpovědní za civilní oběti zabité při vojenských akcích mezinárodní koalice v Iráku nebo v Afghánistánu nebo konečně i během spojeneckého bombardování Srbska, označované eufemisticky za „kolaterální oběti“. V tomto případě jde o válčení vysoce profesionální, odosobněné a bez emocí. Přesto způsobuje utrpení nevinným.

Obvinění z genocidy je vysoce politickým aktem. Označuje násilné skutky, které stojí svojí zločinností na nejvyšším možném stupni. Jeho prokázání tak může mít pro pachatele nebo stát, který byl nositelem takové genocidní politiky, velmi závažné důsledky. Přesto, nebo právě proto, je však potřeba s tímto obviněním zacházet opatrně, protože při jeho nadužívání z politických postranních důvodů může vést k jeho profanaci a diskreditaci, takže jeho síla bude oslabena i v těch případech, kde je takové označení zcela na místě. Přestože v Chorvatsku i Bosně a Hercegovině se srbská i další bojující strany dopouštěly aktů masového násilí a etnického čištění, domnívám se, že žádná z nich neusilovala o zničení druhé skupiny jako takové.

Co znamenalo pro haagský tribunál Miloševicóvo úmrtí v soudní vazbě v březnu 2006, tedy po pěti letech od zadržení, aniž by byl vynesen rozsudek?

Pochopitelně bylo velmi nepříjemné, jak pro samotný tribunál, tak zejména pro reprezentace států, které jeho chod zaštítily. Každý takový případ vyvolává pochyby o schopnosti tribunálu zajistit skutečně nestranný průběh soudního řízení a také zda neslouží k tomu, aby dodatečně dodal právní čili domněle neutrální argumenty pro konkrétní politiku západních velmocí, označovaných jako „mezinárodní společenství“. O příčinách Miloševićovy smrti a komu by prospěla se vyskytují různé spekulace a konspirační teorie. Navzdory tehdejší převládající averzi vůči Miloševićovi jako autoritativnímu vládci byl jeho veřejný pohřeb v Srbsku manifestací určitého smíření. Poctu mu vzdali i jeho protivníci.

Miloševićův případ tedy zůstal nedořešen. Otázkou jeho viny se však částečně zabýval rozsudek nad bosenskosrbským lídrem Radovanem Karadžićem z roku 2016. Objevily se hlasy, které jej chápaly jako zprošťující, jiní se naopak proti takové interpretaci vymezovali. Co lze z Karadžićova rozsudku ve vztahu k Miloševicóvi vyvodit?

Haagský tribunál se mimo jiné zabýval žalobou sarajevské vlády proti Srbsku za účast na genocidě v Bosně a Hercegovině. V roce 2017 toto řízení skončilo osvobozujícím rozsudkem, stejně jako byla odmítnuta obdobná žaloba Chorvatska a protiobžaloba Srbska za genocidu spáchanou na chorvatských Srbech. Je přitom známo, že Srbsko do války v Bosně a Hercegovině zasahovalo, což ostatně není nijak překvapivé. Bosna a Hercegovina, jakkoliv mezinárodně uznána, nebyla rozhodně po vyhlášení samostatnosti v roce 1992 – proti vůli Srbů jako jednoho z konstitutivních národů – funkčním státem. Válka ostatně vypukla právě z důvodu neschopnosti zástupců jejích národů shodnout se na přijatelném řešení. Západní mocnosti nechtěly Srbsko ostrakizovat, což by jej jen dále vzdalovalo západním strukturám a přispívalo k hledání jiných geopolitických alternativ. Další okolností byla také skutečnost, že sarajevská vláda žalovala kromě Srbska také Chorvatsko, které rovněž do bosenské války aktivně zasahovalo, ale posléze vstoupilo do EU a NATO. Na odsouzení členského státu samozřejmě Západ neměl žádný zájem.

Po smrti Miloševiće nebylo již důležité zabývat se jeho vinou. Rozsudek nad bosenskohercegovskými vůdci naopak bylo třeba formulovat tak, aby vina padla výhradně na ně, aniž by přitom byla zbytečně zmiňována úloha Srbska a jeho tehdejšího politického vedení. Část současné politické elity, spojené s postmiloševićovskou socialistickou stranou, se pak rozsudku chopila jako příležitosti k tvrzení, že Milošević byl fakticky Karadžićovým rozsudkem zproštěn viny. Explicitně však takový výrok rozsudek neobsahuje.

Nakolik a případně jak se za posledních dvacet let proměnilo vnímání Slobodana Miloševicé v srbské společnosti?

Po pádu Miloševićova režimu bylo jeho vnímání ve veřejném prostoru výrazně negativní. Spojovalo se jednak s válkami, jednak s hlubokým propadem životní úrovně a s důsledky mezinárodní izolace v 90. letech. Srbská společnost ve velké většině nelibě nesla, že jí Miloševićovo vládnutí přes původní naděje nepřineslo nic dobrého. Milošević šel od porážky k porážce a jeho země se propadla do bídy a beznaděje.  Za vinu také Miloševićovi byly kladeny zlořády spojené s takzvanou ekonomickou tranzicí, korupcí, obohacováním úzké skupiny nových podnikatelů, často propojených s kriminálním podsvětím a s vazbami na vedoucí postavy režimu. V závěrečném období se jeho režim uchýlil v boji s opozicí i k několika surovým vraždám.

Ovšem ani postmiloševićovský režim reprezentovaný koalicí demokratických stran nebyl po hospodářské ani mezinárodně politické stránce příliš úspěšný. Navíc se také zdiskreditoval korupčním jednáním. S odstupem času tak vzpomínka na marasmus 90. let začala poněkud blednout. Přesto však, jak jsem již zmínil, Milošević není ve veřejném prostoru nijak zvlášť připomínán. Současná vládnoucí elita, kterou částečně tvoří i lidé zastávající mocenské pozice v miloševićovském období, se vymezuje vůči předchozí „demokratické“ garnituře, k 90. letům se však nehlásí. Naopak odpůrci současné mocenské skupiny na její vazby s Miloševićovým režimem pravidelně upozorňují. Nezdá se však, že by to mělo mezi voliči výraznější ohlas.