ANALÝZA | Nastane druhá korejská válka? Poloostrov je v napětí, balónek s odpadem brzy může vystřídat jaderná hlavice

Naposledy v úterý desítky severokorejských vojáků nakrátko překročily silně opevněnou hranici s Jižní Koreou, po varovných výstřelech se ale stáhli. Soul varuje, že jde o druhý obdobný incident za poslední dva týdny.

Během této akce severokorejské armády došlo ke zranění několika vojáků Pchjongjangu, nevyhnuli se totiž nášlapným minám. „Pchjongjang nedávno v oblasti rozmístil vojáky, kteří odminovávají, čistí a pokládají miny, neboť vztahy mezi oběma Korejemi prudce klesají,“ zaznělo ze jihokorejského sboru náčelníků štábů podle singapurské stanice Channel News Asia (CNA).

Rusko a KLDR: Spojenci na život a na smrt (?)

Stanice CNA rovněž informovala o slovech ruského lídra Vladimira Putina. „Vysoce oceňujeme, že KLDR pevně podporuje speciální vojenské operace Ruska vedené na Ukrajině,“ prohlásil v úterý. „Obě země nyní aktivně rozvíjejí mnohostranné partnerství,“ dodal Putin.

Jeho setkání se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem se podle dostupných informací nezadržitelně blíží. „Cesta posune bilaterální spolupráci na vyšší úroveň díky našemu společnému úsilí, což přispěje k rozvoji vzájemné a rovnoprávné spolupráce mez Ruskem a KLDR,“ poznamenal ruský prezident.

Kim se s Putinem setkal už loni v září na ruském Dálném východě, připomíná americký list New York Times. Předtím Putin zavítal do KLDR pouze jednou, a to těsně po svém nástupu do funkce šéfa Kremlu v roce 2000.

Sbližování Severní Koreje a Ruska je známkou návratu studené války. Vztahy obou zemí totiž ochladly po rozpadu Sovětského svazu, do té doby šlo o důležité spojence. Za poslední roky se ale opět sbližují, stojí za tím především společné nepřátelství Moskvy a Pchjongjangu vůči USA. Jde navíc o dvě nejvíce sankciované země na světě: Rusko především kvůli agresi proti Ukrajině trvající od roku 2014, Severní Korea pro svůj nelegální jaderný program.

Sever do boje nasadil „fekální balónky“

Ještě začátkem června Severokorejci zvolili trochu méně tradiční způsob hybridního boje proti svému jižnímu sousedovi. Jak informovala například americká stanice CNN, Pchjongjang nad Jižní Koreu vysílal balóny naplněné odpadem a fekáliemi. Soul tyto akce označil za „nízké a nebezpečné“. Jihokorejský sbor náčelníků štábů vyzval Sever, aby „okamžitě přestal s takovými podlými činy, jako je rozesílání balónků s odpadem“. „Armáda bude provádět mise pružně podle strategické a operační situace,“ oznámil sbor.

Podle Pchjongjangu byly tyto balóny vyslány mimo jiné v reakci na vysílání protiseverokorejské propagandy z reproduktorů v příhraničních oblastech. „Obnovení vysílání z reproduktorů je předehrou k velmi nebezpečné situaci. Pokud bude Jižní Korea pokračovat ve vysílání a nezabrání aktivistům v rozesílání letáků s propagandou přes hranice, bude vystavena nové protiakci,“ varovala sestra severokorejského vůdce Kim Jo-čong. Podle ní Soul vytváří „nové krizové prostředí“.

Balónky naplněné veškerým možným odpadem se na první pohled mohou zdát jako banální a vtipné rozhodnutí Pchjongjangu, takový optimismus je ale nebezpečný. Severní a Jižní Korea nikdy neukončily válku z let 1950-1953, došlo pouze k uzavření příměří. Technicky válka stále pokračuje a obě země musí našlapovat velice opatrně, pokud nechtějí brutální konflikt opět vyprovokovat.

Válka by byla brutální

Obnovení konfliktu mezi oběma Korejemi povede k hrozivým událostem. Už válka z 50. let způsobila nesmírné lidské utrpení a byla mimořádně brutální.

Severní Korea disponuje zhruba 1,3 milionu mužů aktivně ve zbrani. Je to velice vysoké číslo už vzhledem k tomu, že severokorejská populace čítá 26 milionů obyvatel. Připravené k boji jsou více než tři tisícovky tanků, dva a půl tisíce samohybných děl a stejný počet normálních děl.

Korejská republika neboli Jižní Korea má armádu o poznání silnější. Z populace asi 52 milionů lidí je asi 600 tisíc z nich aktivními vojáky. Početně je jihokorejská armáda co do těžké techniky velmi podobně silná, má zhruba dvě tisícovky připravených tanků, dva a půl tisíce samohybných děl a bezmála čtyři tisíce běžných děl. Jednoznačně ale severokorejskou armádu překoná v počtu rezervistů, kterých má 3,1 milionu oproti severokorejském půlmilionu.

Data výše jsou převzatá z webové stránky Global Fire Power. Nezohledňují ale příliš několik faktorů. Jihokorejská armáda má obecně daleko modernější vybavení, zatímco její severní sousedi si musejí vystačit mnohdy pouze se zbraněmi sovětské výroby. Největší kámen úrazu ale tkví v něčem daleko hrozivějším – jaderných zbraní.

Z obou Korejí je to ta Severní, která jimi disponuje a v případě války je neváhá použít. Nejen Soul, ale i Washington a další spojenci to zohledňují při každém kroku vedoucímu proti zájmům Pchjongjangu. Severokorejci jsou si své strategické výhody velmi dobře vědomi a přístup vůči svým nepřátelům podle toho uplatňují.

Spojenci Jižní Koreje by museli do války zapojit nevídané prostředky. Pokud by Pchjongjang skutečně nasadil jaderné zbraně, Američané teoreticky mohou zvážit odvetu. Podstatně zaostalejší Sever se patrně neubrání, válka ale může mít naprosto devastující účinky nejen pro celý Korejský poloostrov, nýbrž také Japonsko, Čínu, Rusko a USA. Zapojení těchto zemí do případného konfliktu zůstává nezodpověditelnou otázkou.

Dědictví Korejské války

Korejský poloostrov je klíčovým regionem už odnepaměti. Ještě před první a druhou světovou válkou se tu největší světové mocnosti snažily uplatnit svůj vliv a vybudovat postavení. Například Japonsko Koreu anektovalo už v roce 1910 a zavedlo brutální japonizaci celého poloostrova.

Bylo to ale až na konci druhé světové války, a tedy porážce Japonského impéria, když se Korea rozdělila na severní a jižní část. Rudá armáda se na samém konci války zapojila to boje proti Tokiu a vzhledem k rychlému postupu přes Mandžusko pokračovalo na Korejská poloostrov. Koordinační výbor silových ministerstev USA – tedy zahraničí, války a námořnictva – vybral jako vhodnou dělící hranici 38. rovnoběžku. Sověti návrh přijali, jih tak spadal pod americkou okupaci, sever pod sovětskou.

Obě velmoci přistoupily ke kontrole Korejského poloostrova proto, aby nový režim respektoval jejich zájmy v oblasti a přinejlepším byl jejich spojencem. USA pohlížely na komunismus, který se rodil na severu, jako na mezinárodní monolit kontrolovaný z Moskvy. Byť zejména jihovýchod Asie implementoval do komunistického režimu pod vlivem čínských komunistů specifické rysy. Samozřejmě nelze opomíjet vliv samotných Korejců, jež se podíleli na modelování situace na jejich teritoriu.

Na severu a jihu existovaly zcela odlišné modely. Na severu probíhala sovětizace už od roku 1945. Američané Korejcům nedůvěřovali a vytvořili USAMGIK (United States Army Military Government in Korea), který dokonce využíval někdejšího japonského koloniálního personálu i jako policistů. V roce 1946 však už byl Washington rozhodnut ponechat Koreu svému osudu a následujícího roku byl korejský problém přenesen na půdu OSN. Roku 1948 na jihu vznikla Korejská republika, vzápětí na severu Korejská lidově demokratická republika.

Rozchod mezi severem a jihem se stával stále citelnějším. Vliv měla rovněž Trumanova doktrína, která v roce 1947 de facto ukončila již tak problematickou spolupráci Sovětů a Američanů. Agresivita Kim Ir-sena rostla a sever se neustále vměšoval na jihu. Občas se objevuje stanovisko, že také jih porušoval integritu hranice na 38. rovnoběžce.

Obě garnitury deklarovaly vládu nad celým poloostrovem. Jakmile v prosinci 1948 odešla sovětská vojska a v červnu 1949 americká, došlo ke zintenzivnění vzájemné konfrontace. Kimovu kuráž k útoku zvyšovala americká politika na Dálném východě, jež se na konci 40. let vyznačovala umenšením pomoci nacionalistickému režimu na Tchaj-wanu a v Jižní Koreji. Rovněž byla redukována americká vojenská přítomnost v regionu.

Koncem června 1950 severokorejské jednotky překročily 38. rovnoběžku a začala plnohodnotná válka. Za dva měsíce dokázali zatlačit armádu Jihu do Pusanského perimetru, a právě tehdy došlo na nejvýraznější zapojení sil USA a OSN. Američané na pomoc Jihokorejcům vyslali postupně přes 300 tisíc vojáků.

Protiofenzíva OSN následně zatlačila Severokorejce až na hranici s Čínou – a ta tehdy vstoupila do konfliktu také. Síly OSN vedené USA tak byly vytlačeny zpět až na 38. rovnoběžku a válka se změnila v zákopovou. Ta trvala od července 1951 až do července 1953 bez výraznějších změn na frontě. Tehdy byla podepsána dohoda o příměří v Pchanmundžomu na hranici současné Jižní a Severní Koreje.

Za oběť konfliktu padly stovky tisíc vojáků na obou stranách. Nezměrné byly také ztráty mezi civilisty. Na straně OSN se do bojů kromě Spojených států zapojili také Britové, Filipínci, Kanaďané, Turci, Nizozemci či Australané. Československo naopak společně se Sovětským svazem poskytovalo materiální podporu Severní Koreji.

Posílená Severoatlantická aliance se stala dohrou, kterou si žádná komunistická země nepřála. Korejská válka definitivně započala studenou válku a dlouhodobou konfrontaci Západu a Východu. Pokud by nastala „Druhá korejská válka“, šlo by pro změnu o dohru takovéto konfrontace.