Před 80 lety vyšli Češi do ulic se zbraněmi. Začalo Pražské povstání, které nás definitivně zbavilo nacistické okupace

Podle původních plánů měli maršálové Ivan S. Koněv a Rodion Malinovskij zahájit útok na Prahu dne 7. května, za podpory 2. polské a 1. a 4. rumunské armády. V důsledku povstání však ofenzíva Rudé armády započala již 6. května. Tou dobou se spojenecké jednotky nacházely hluboko na československém území – Bratislava byla osvobozena Sověty již o měsíc dříve a od 1. května prakticky celé Slovensko postrádalo přítomnost německých vojsk.

Německé síly v prostoru Čech a okolí mohly čítat až 900 000 mužů, včetně zázemí a záloh skupiny armád Střed. Navzdory demoralizaci po pádu Berlína (2. května) byly tyto síly, pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera, připraveny klást zuřivý odpor, jenž mohl trvat až dva týdny.

Povstání nebylo spontánním činem, nýbrž pečlivě připravovanou operací. Česká národní rada pod vedením kapitána Jaromíra Nechanského a Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš v čele s Karlem Kutlvašrem a Františkem Slunečkem koordinovaly přípravy nezávisle na sobě – jejich činnost se spojila teprve dva dny před začátkem akce.

Navzdory omezeným zdrojům se povstalci vyznačovali neobyčejným hrdinstvím. Dodávky zbraní z Velké Británie vystačily pouze pro 1 600 mužů, a teprve koncem dubna dorazila sovětská pomoc. Kromě českých výsadkářů působících na území protektorátu seskakovali také agenti sovětské NKVD. Významnou roli sehrál Český rozhlas – jeho ředitel Zdeněk Morávek ve spolupráci s odbojem dojednal, že signál k povstání bude vydán právě éterem.

Rozhodující moment přišel 5. května v 6:00 ráno, kdy rozhlasové vysílání zahájil Zdeněk Mančal slovy: „Je právě sechs hodin.“ Spolu s kolegou Stanislavem Kozákem pokračovali v provokativním vysílání, a již v 8:00 byla německá hlasatelka vyřazena z éteru. V 10:30 následovalo prohlášení Národního výboru Velké Prahy: „Českoslovenští občané: Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat! Pryč s válkou! Všichni ihned zastavte práci! Nikdo nesuďte, nikdo nesmíte trestat, ať Čecha nebo Němce – na to jsou lidové soudy…“

Zatímco sovětská armáda se tou dobou nacházela ještě poměrně daleko od Prahy, americká 3. armáda pod velením generála George S. Pattona obdržela 4. května povolení k dalšímu postupu od generála Eisenhowera. Přes půlmilionová síla amerických vojsk pronikla do českého vnitrozemí, kde se Němci sice bránili, ale zároveň se ve velkém vzdávali. Americká armáda postupovala směrem do západních Čech, ale přímý postup na Prahu jí byl zakázán Sověty.

Nelze opomenout ani roli rumunské armády – původně spojence nacistického Německa – která se na sklonku války přidala na stranu Spojenců a sehrála klíčovou úlohu při osvobozování střední Evropy, včetně československého území.

V časných ranních hodinách 5. května se tedy podařilo českým povstalcům obsadit budovu Českého rozhlasu na Vinohradské třídě, což mělo mimořádný význam nejen symbolicky, ale i prakticky – právě rozhlas sehrál roli nervového centra povstání, odkud byly šířeny výzvy k odporu, informace o vývoji situace a organizační pokyny. Vysílání v češtině, střídající se s provokativními hlášeními směrem k Němcům, bylo jasným signálem, že okupační moc ztrácí kontrolu.

Během dne se povstalci, složení z příslušníků domácího odboje, příslušníků české policie, četnictva a spontánně se přidávajících civilistů, zmocnili řady strategických budov a oblastí v Praze, včetně některých kasáren, úřadů a klíčových dopravních tepen. Ulice metropole se změnily v provizorní bojiště – začalo budování barikád, improvizovaných opevnění tvořených tramvajemi, dlažebními kostkami, nábytkem i pytli s pískem. Střety s německými jednotkami byly krvavé, vedené často z blízka, z oken, dvorků a sklepů.

6. května nabralo povstání na intenzitě. Barikády, kterých bylo postaveno až 1600, se staly hlavním prvkem obrany – symboly zoufalé odvahy i vynalézavosti obyvatelstva. Do bojů se překvapivě zapojila také Ruská osvobozenecká armáda (ROA) pod velením generála Andreje Andrejeviče Vlasova, složená z bývalých sovětských zajatců, kteří v průběhu války přešli na stranu Němců, ale na jejím sklonku se snažili vykoupit spoluprací se spojenci.

Jejich jednotky se zapojily do bojů především na jihozápadním okraji města, kde sehrály důležitou roli při obraně povstaleckých pozic. Pomoc ROA však byla kontroverzní a dočasná – Česká národní rada se odmítla s kolaborantskými silami formálně spojit, což vedlo k jejich brzkému stažení z bojiště.

7. května zahájily německé jednotky, konkrétně Waffen-SS a oddíly Wehrmachtu, koordinovaný protiútok. Nejtvrdší boje se odehrávaly na obou březích Vltavy a v centrálních částech města. Němci nasadili i těžké zbraně včetně tanků a dělostřelectva. Do ulic se vrátila plnohodnotná brutalita války – ostřelování civilních čtvrtí, popravy zajatců a msty proti civilnímu obyvatelstvu. Pražané ale navzdory přesile vytrvali. V tomto okamžiku se ukázala limity i rizika nejednotného velení a chybějící těžké výzbroje.

8. května došlo k zásadnímu zlomu – po složitých vyjednáváních bylo mezi českými představiteli a německým velením dosaženo příměří. To Němcům umožnilo volný odchod z města směrem na západ, kde se chtěli vzdát americké armádě. Příměří však nebylo všeobecně respektováno. Zvláště jednotky SS, které se považovaly za ideologické nositele nacismu, považovaly kapitulaci za zradu a pokračovaly v izolovaných útocích i během noci.

9. května v časných ranních hodinách vstoupily do Prahy první jednotky 1. ukrajinského frontu Rudé armády pod velením maršála Koněva. Jejich příchod završil osvobození města. Pražané vítali vojáky jako osvoboditele, ačkoliv z vojenského hlediska Rudá armáda dorazila až po klíčových bojích. Zbytky německého odporu byly během dne eliminovány – šlo především o jednotlivé skupiny SS, které odmítaly složit zbraně.

Přestože bylo Pražské povstání z vojenského hlediska limitované, jeho význam nelze podceňovat. Jednalo se o největší masový projev odporu českého obyvatelstva proti nacistické okupaci. Ve zcela nerovném boji padlo podle odhadů 2 898 povstalců, mezi nimi četní civilisté, členové vládního vojska, policisté, dělníci i studenti. Mnoho dalších bylo zraněno či zajato.

Povstání mělo i hlubší, symbolický a politický význam – deklarovalo, že český národ není pasivní obětí dějin, ale aktivním činitelem své vlastní svobody. Navzdory chaosu, ztrátám a zklamání z mezinárodně politických důsledků (včetně odmítnutí Vlasovců a zpožděného vstupu Spojenců) zůstává Pražské povstání důstojným a tragickým vyvrcholením českého odporu proti nacismu.