Známé případy šikany učitelů mohou být jen špičkou ledovce. Kde hledat příčiny?

Jak už EuroZprávy.cz informovaly, případ pětapadesátileté Ludmily V. z malešické průmyslovky připomíná někdejší slavný opus Evana Huntera, známějšího jako autora příběhů 87. revíru, kde však vystupuje coby Ed McBain. Dílo se jmenuje Blackboard Jungle (překládáno jako Džungle před tabulí) a dostalo se mu nemalé pozornosti. Zdá se, že podobný aspekt stále častěji bují i v našich školách. Výsledkem jsou zničené kariéry i lidské životy. 

Klademe si často otázku, co je příčinou onoho stavu? Kde se bere v dětech podobná agrese? Jak prohlásil jeden z psychologů, jedná se o generaci, jejíž rodiči jsou právě studenti, kteří se hojně zviditelnili při Sametové revoluci. Že by svým dětem nedokázali vštípit ideu pravdy a lásky, která zvítězí nad lží a nenávistí? Vizi lepší společnosti než té, kterou sami zažívali v socialistických školách? Nebo prostě ztratili víru či sílu v budování toho krásného, co si představovali v roce 1989?

Pokud se začteme do některých knih, namátkou vyberme Žákův mistrný opus Študáci a kantoři nebo hravé retročtení ze 70. a 80. let Padni, figuro, pět! aneb Chodili jsme do školy, povídku dvojice Šimek-Grossmann Jak jsem se stal učitelem, případně si připomeneme Svěrákův film Obecná škola, pochopíme slavný výrok páně Komenského Schola ludus. Ten Jaroslav Žák vtipně překládá nikoli jako škola hrou, nýbrž Škola je boj. Ale boj s pravidly a na úrovni. V současné době studenti, vychovávaní více internetem než rodiči a mající pocit, že vědí všechno nejlíp, dostali do rukou digitální technologii a za zády mají spoustu podivných zastánců, kteří tvrdí, že a priori je vždy tím postiženým dítě či dospívající jedinec. Přitom si stačí vylistovat patřičné záběry, ve kterých se žáci a studenti pyšní tím, jak dokáží nositele vědění terorizovat, ponižovat až vydírat, prostě na ně uplatňují ukázkovou kyberšikanu. Jejich apetit roste s absencí postihů. V drtivé většině totiž rodiče svalí vinu na "neschopné" učitele a postaví se z různých důvodů na stranu svého potomka. Ať už je nebo není v právu, ať už jejich důvody jsou vedeny nedostatkem času, vlastními problémy či prostou pohodlností. Ostatně velice trefně to lze vidět v novém filmu režiséra Omerza Rodinný film, kde na druhé straně zeměkoule nacházející se otec syna, který dva týdny chodí za školu, odráží argument učitelky tím, že svému synovi věří, že by to neudělal. Učitelé mají daleko víc důvodů se obávat, nejen ztráty zaměstnání, ale třeba také skutečnosti, že svým rozhodnutím dát nějakému žákovi špatnou známku, nechat ho propadnout nebo mu udělit kázeňský postih mohou připravit školu o dotace vliného rodiče. A co to v dnešní době ekonomické stability znamená si umíme lehce představit.

Čelit nátlaku jedince je jednodušší než celému šiku. Už v 70. letech minulého století prohlásil kytarista Beatles John Lennon, že svět je sytý kladných hrdinů. Nelze vůbec vyloučit, že žactvo vidí v neurvalcích, nemajících v malíčku základní pravidla slušného chování hrdiny, kteří se vzepřeli autoritě. Ty pak podporují proto, že sami ještě v sobě mají více či méně přirozených vlastností a odmítají být grázly, ale svou slabost zakrývají tím, že ony hulváty podporují. A není výjimkou, že když se někdo zachová jako v případě Ludmily V. a učitele/lky se zastane, ještě se mu dostane vyobcování z kolektivu, protože "zradil jednotu".

Další otázkou je, nakolik se do chování dětí promítá stále častější vliv internetu a "zářných příkladů". Použijeme-li parafrázi z Hvězdných válek, vždy je jednodušší následovat temnou stranu. A pokud se množí v domácnostech, ale i na netových diskusích názor, že je nakonec lepší učit děti doma, protože učitelé svou roli nezvládají, takové dítě nutně musí dojít k názoru, že ve škole je všechno špatně. Proto v něm může lehce vzniknout  odpor posilovaný konkrétními příklady, nebo jen snaha se vyrovnat a být ještě lepší než ostatní. I v tom negativním slova smyslu. 

Přístup školy ke konkrétnímu případu Ludmily V. si lze vyložit jako snahu se ožehavého případu zbavit a až příliš naznačuje, že je ve hře něco víc. Samozřejmě na všechno existují tabulky a téměř celosvětový trend kráčí směrem "hlavně neovlivnit citlivou duši dospívajícího dítěte nějakou perzekucí". Jak citliví oni tři studenti byli si můžeme prohlédnout. Potom jejich potrestání působí směšně. Kdybychom ho chtěli parafrázovat, tak by to v zavedeném podniku vypadalo tak, že když zaměstnanci budou šikanovat svého vedoucího a doženou ho k úmrtí, šéf firmy je přísně potrestá zkrácením doby na svačinu. Je zřejmé, že dnes vysvědčení nemá žádnou váhu a pokud na něm žák má jedničku nebo trojku z chování, nehraje to velkou roli. V tomto směru si nelze než připomenout slova učitelky herce Vladimíra Menšíka, která by se dala tesat do kamene: "Rodiče vám zajisté sdělili, že tělesné tresty na školách byly zakázány za císařovny Marie Terezie, s čímž zásadně nesouhlasím. Zkušenosti mě přesvědčily, že vhodně volená facka ve správný čas zmůže daleko více než jak o tom planě plkat po čtvrt roce na rodičkovském sdružení." Ostatně v mé školní éře figuroval svérázný pan učitel, který si zjednal pořádek tyčkou vyjmutou z postýlky svého šestiměsíčního syna a díky ní měl ve svých hodinách klid takřka nábožný. Nejspíš někdy skutečně bude nutné osvěžit staré české přísloví Škoda rány, která padne vedle.

Poslední otázkou je, nakolik jsou učitelé a profesoři odolní dravé a stále výbojnější mládeži, třeba i po stránce zvládnutí nových technologií. Ta je bohužel vůbec neuznává jako nositele vědění, spíš jako omezující element, navíc když postižení nemají ani velkého zastání ze strany vedení školy, pak se můžeme dopracovat do absurdní situace, že zvlčilou třídu s vypětím všech sil zvládne pouze Bruce Willis za asistence Arnolda Schwarzeneggera a Sylvestera Stallonea. S patřičným zbrojním arzenálem.