ROZHOVOR | Vědci vrací vstupem do politiky dluh společnosti, tvrdí zoolog

Karel Janko: Narozen v srdci Slezska jsem až do nedávné doby netušil, že moje rodné město, Orlová, bylo taktéž kolébkou světově známého zoologa Eugena Balona. Od mých časných náctin mne zvyšující obsah testosteronu čím dále tím více nutil k zájmu o sex, což se nakonec promítlo i do mé kariéry -  vzniku a evoluce pohlavního rozmnožování a jeho výhody oproti nepohlavnosti.

Protože mám rád všechno, co žije ve/pod vodou, mým modelovým organismem jsou hlavně ryby (sekavcovití), které kombinují pohlavní i nepohlavní rozmnožování a dynamicky mění velikosti svých genomů. Používám etologické, ekologické a molekulárně-genomické přístupy abych pochopil, co přiměje sexuálně se množící organismy k nepohlavnosti a kdy je ten který způsob množení výhodnější. Řešení ultimátní OTÁZKY (k čemu je vlastně sex), mne přivedlo i do polárních oblastí, kde je asexualita mezi organismy mnohem běžnější, než v našich zeměpisných šířkách.

(Myslím, že poté, co jsem se oženil a narodilo se nám děťátko, jsem konečně pochopil....)

Čím přesně se zabýváte?

Sexem, tedy pohlavním rozmnožováním. Tím mám na mysli míchání genomů, ne jenom tu příjemnou činnost. Obecně evoluční biologií, otázky k čemu je dobré se rozmnožovat pohlavně a ne nepohlavně, proč je důležité mít například dvě pohlaví a ne třeba sedm. Konkrétně pak pracuji s organismy, které se rozmnožují nepohlavně a to i s vyššími organismy, jako jsou ryby. Porovnáváme je s pohlavním rozmnožováním a z toho se dá usoudit, k čemu je vlastně sex dobrý.

Co vás k zoologii přivedlo?

Láska ke zvířatům, asi jako každého. Vyrůstal jsem na farmě a od malinka se mi to líbilo. Samozřejmě jsem nejdříve chtěl studovat velryby, jako skoro každý zoolog, pak mě začalo bavit potápění, tak jsem si říkal, že budu studovat ryby. A už mi to zůstalo.

Jak vypadá běžný den profesionálního vědce?

Chaoticky. Ale hlavně záleží, co člověk konkrétně dělá. Zrovna moje žena pracuje jako rostlinný biolog. Pěstuje si rostliny a musí se samozřejmě podřídit jim. Já zase dělám genomiku, takže je mi jedno, jestli pracuji ve dne, v noci, jak mě to napadne. Výjimkou jsou období, kdy se nám třou experimentální ryby, to se pracuje podle nich.

A co tedy v práci celý den děláte? Koukáte do mikroskopu?

Když jsem byl mladší, tak to tak bylo. Dostal jsem se blízko k objektu zájmu a byl jsem často v laboratoři. Teď už jsem starší a je to přesně tak, jak mě všichni profesoři varovali. Čím dál tím více administrativy. Což není nezbytně špatně – každý systém ji vyžaduje, dřív to za mne dělal šéf, teď to za mladší dělám já. Pokud chci něco skutečně udělat, zásadně nesmím chodit do práce, kde se na mne sesypou formuláře, tabulky, pracovní výkazy,… (směje se).

A když zrovna nevyplňujete formuláře?

Zabývám se především otázkami evoluční genetiky, zajímá mě, jaký vliv má daný způsob rozmnožování na strukturu genomu. To je už dnes spíše sedavá práce, je třeba probrat se velkým množstvím dat, která získáváme ze sekvenátorů a následně matematicky zpracováváme.

Nedávno jste byl na polární expedici. Je to pro vás únik od byrokracie?

Ono to s tou prací souvisí, je to můj druhý obor – polární ekologie. Studuji organismy, které žijí na ledu. Dříve se myslelo, že tam prakticky nic nežije a ledovce jsou v podstatě sterilním prostředím. Dnes se ukazuje, kolik toho je. Mě to zajímá z toho pohledu, že živočichové, kteří tam žijí, se často rozmnožují právě nepohlavně. Ale samozřejmě tím, že je člověk mimo internet je to svým způsobem úleva. Navíc jste pořád venku.

Kam jste na expedici vyrazil?

Na Špicberky. Jezdím tam už několik let s využitím české infrastruktury. Centrum polární ekologie na ostrovech postavilo základnu a máme tam výzkumnou loď. Zkoumali jsme v závislosti na čem se organismy na ledovci vyskytují. Je to zajímavé téma i z toho důvodu, že ledovce kvůli globálnímu oteplování tají a jsou tak vlastně nejrychleji mizejícími biomy. Ukazuje se, že některé ledovcové organismy mohou paradoxně tání ledovců urychlovat – našli jsme například tmavě pigmentované želvušky, které, když se hodně namnoží, mohou snížit odrazivost a tím možná i proces tání urychlit. Nás mimo jiné zajímalo jak to souvisí, proč je jich na některých ledovcích málo a někde více.

Jak dlouho taková expedice trvá?

To hodně záleží na tom, co tam člověk dělá. Někteří vědci potřebují být na místě třeba od června do září, já jsem tam byl teď tři týdny. Nešlo mi o dlouhodobé pozorování, spíš jsme potřebovali ovzorkovat některé oblasti. Taky je to podle logistických možností. Když jsme začínali, bydleli jsme v takové ruské chajdě, kterou jsme měli půjčenou dle potřeby. Nyní se program vyvinul a vše funguje na profesionální úrovni. Jezdí tam mnoho lidí, člověk se musí trefit do logistických možností.

Jinak, dříve jsem jezdíval na Antarktidu a tam jsem zkejsnul jednou i čtvrt roku, protože jsme zamrzli na základně. A to jsme se akorát stěhovali a všechno musela zařídit moje žena. Nasliboval jsem, že se vším pomůžu a místo v lednu jsem přijel v březnu do hotového. (směje se)

Stýská se vám na expedici po domově?

Jasně, že stýská. Ale zase tam je hodně práce, máte pořád co dělat. Navíc je 24 hodin den, takže si ten režim vždy natáhnu dle potřeby. Pokud tedy není nutné vstávat třeba v 7 na snídani, některé programy to tak mají. Ale většinou jsem si to upravil a člověk pak už jen pracuje, spí a jí. Několikatýdenní meditace. Horší to je, pokud někde zůstanete trčet a jen čekáte. To je pak smutno.

Je před expedicí třeba nějaká fyzická příprava?

Není to nějak fyzicky náročné. Já jsem se odmalička otužoval a bavila mě zimní turistika. Ale to je koníček, ne nutnost. Práce polárníka fyzičku už dnes na rozdíl od minulosti většinou nevyžaduje. Až na některé projekty, kdy lezete třeba něco zkoumat na vysokou skálu. Jiná věc samozřejmě je, že musíte být velice připraven z hlediska bezpečnosti a například vědět, jak naložit s tím, že na ledovcích jsou trhliny, jak se jim vyhnout a jak z nich zachraňovat padlého kolegu, případně sebe sama.

Byl jsem u toho, jak v roli padlého, tak vytahujícího a v těch situacích jde o život. Je taky pravda, že prostředí na vás nároky klade. Proto se dělají lékařská vyšetření. Kdyby se vám na polární expedici něco stalo, záchranka pro vás přijede někdy v řádu hodin, někdy týdnů. Například platí zákaz účasti těhotných na polárních expedicích .

Má ještě dneska zoolog co objevovat?

Určitě ano. Věda a poznání jdou v takových cyklech. Často se stane, že se vymyslí nějaká nová metoda. Teď se například velmi zlevnilo sekvenování genomů („čtení DNA“ - pozn. red.). To umožňuje řešit otázky, které ještě před pár lety byly z říše fantazie. Zase ale pozor, teď se na to všichni vrhnou a zapomíná se na další obory. Třeba lidi zabývající se taxonomií jsou dnes na vymření a přitom je jejich práce pro nás genomiky velmi cenná. Některé obory také neoprávněně odrazují svými časovými nároky, a je to škoda.

Abych například zjistil, jak se nějaká ryba chová v  přírodě, potřebuji strávit tisíce hodin pozorováním, nechat se u toho žrát komáry a ovády, a získám sotva pak pár bitů informace. Osekvenováním genomu během několika hodin dní získám enormní množství informací, což samozřejmě přiláká mnohem více odborníků, protože se tak dá za méně úsilí získat mnohem více informací.Jenže pak se vlastně zapomíná, že bychom se měli na organismus dívat komplexně. Takže i klasická zoologie má dnes velký význam.

Takže se pořád dělají objevy, které stojí za to?

Dnes a denně se dějí přelomové objevy, obzvláště tam, kde se kombinují přístupy více oborů. Nedávno se například přišlo na to, že některé druhy živočichů jsou schopné do sebe zakomponovat geny, které ukradli bakteriím a využijí tak molekulárního aparátu, který „štíply“ nepříbuzné skupině organismů. Nebo se ukázalo, že aby vznikla savčí placenta, potřebovali jsme nejprve „vymyslet“, jak nabourat díry do buněk, aby tak mohly být jednotlivé buňky propojeny a tím zabezpečen transport živin od matky k dítěti. Jelikož jsme jako savci žádný takový gen neměli, „vyřešili“ jsme to tak, že jsme ukradli gen nějakému viru, který normálně napadá buňky savců, bourá do nich díry a vstřikuje tam DNA pro svá další pokolení.

Pořád je co objevovat. Nedávno jsem četl, že v současné době pracuje více vědců, než za celou historii lidstva předtím dohromady. Investice do vědy a poznání roste exponenciálně a společnosti se to vyplácí.

Je tedy zoologie perspektivní obor? Má smysl ji studovat?

Já si myslím, že pokud někoho něco baví, tak to má dělat a vždycky nějak bude. Jít si za tím. Vzdát se nějakého snu jen pro to, že v mladém věku si myslíme, že daný obor nemá perspektivu, mi přijde jako škoda. Mně například odrazovali od studia zoologie poukazem na malé uplatnění, a ať jdu raději studovat něco s lepším uplatněním (z pohledu devadesátých let by to byla například tunelařina).

Dneska vedu svůj výzkumný tým, sjezdil jsem s tímto oborem celý svět a vůbec si neumím představit, že by existovala lepší práce. To nejdůležitější, co vám dá dobrá vysoká školam je to, že se naučíte kritickému myšlení a práci s informacemi. V mém oboru se musíte navíc naučit ovládat statistiku a tím i přičichnout k matematice. A i když po čase třeba zjistíte, že se jako zoolog neuživíte nebo vás to nebaví, tak se prostě na trhu práce uplatníte, protože umíte to nejdůležitější – pracovat s informacemi. Inteligenta tvoří inteligentem schopnost spojovat zdánlivě nesourodé informace a umět je vyhodnotit.

Mnoho vědců, právníků, umělců nebo lékařů v nějaké části kariéry nakoukne do politiky nebo se alespoň angažuje v něčí prospěch. Co si o tom myslíte?

Je to naprosto klíčové. Vnímám jako velký dluh, že v tomto nejsem aktivnější a snažím se například pomáhat neziskovým organizacím. To, že jsem byl vzdělán, byla investice společnosti do mě. Bylo by sobecké to nevracet. Je vysloveně správně, aby šel člověk do politiky a svůj dluh tak vracel. Pokud to tedy nejde dělat pro vlastní prospěch, to je svinstvo. V politice by měli být lidé, kteří dokáží jít do hloubky a nenahlíží na věci povrchně, mají kritické myšlení a přemýšlí bez zbytečného emočního vkladu.

Můžete uvést nějaký příklad, kde je vidět nedostatek kritického myšlení v politice?

Globální oteplování. Nevím proč do toho konkrétně třeba Klaus (bývalý prezident Václav Klaus – pozn. red.) zavádí přihlouplou ideologii a má potřebu stigmatizovat lidi, kteří na problém poukazují. Skoro to pak vypadá, že se oteplovat nesmí, protože to není fér vůči některým oborům lidské činnosti. A kdo říká opak, je v lepším případě pomatenec, v horším ekoterorista placený nějakým třídním nepřítelem.

Přitom vědci, kteří fenomén popisují, pouze dělají svou práci a dělají ji podle nejlepších současných metod. Jen proto může být publikována v nejkvalitnějších vědeckých časopisech, jejichž vydávání podléhá přísné kontrole. Je to vlastně docela absurdní. Společnost a politici si nás vědce je poměrně draze platí za to, abychom zkoumali reálný svět, a pak, když se podle nejlepších současných metod zjistí například to, že se otepluje a že za to do značné míry pravděpodobně může i člověk, tak z nás dělají nepřátelské agenty, a raději věří pavědeckým rádoby datům, které sedí na klimaskeptickou ideologii.

Tím vůbec neříkám, že jakákoliv seriózně publikovaná vědecká data a teorie jsou nezbytně pravdivá - naopak je žádoucí a nutné je testovat a zpochybňovat. Ale ne ideologicky předpojatým způsobem, to je katastrofální. A proto mi v politice kritické myšlení často chybí. Společnost nám vědcům zaplatila, abychom se mu naučili. Teď je naše povinnost to vracet.

Mohou se uplatnit všechny typy vědců?

Někteří to mají horší v tom, že dělají obory, které z nějakého důvodu politikům vadí - třeba výzkum ekologie nebo klimatologie. Jiným do toho tihle ideologové moc nekecají: například výzkum rakoviny, egyptologie nebo planetární geologie.

Zvažujete vstup do politiky?

Nezvažuji. Já jsem zjistil, že moc neumím jednat s lidmi. Nedávno jsem byl přizván, abych se jako expert vyjadřoval ke „kožešinovému“ zákonu. Dělal jsem vědecké podklady, několikrát jsem byl i v parlamentu, psal to pro senátory a podobně. Byl jsem tam od toho, abych předkládal racionální argumenty z biologického hlediska.

O socioekonomických dopadech jsem vůbec nehodlal spekulovat, protože tomu vůbec nerozumím. Řada politiků, ať už hlasovali pro nebo proti, pak naše zprávy četla a vzala v potaz. Za to je uznávám, od toho tam přece jsou. Ale řadou jsem pak mále byl označován pomalu za nějakého ekoteroristu. Zjistil jsem, že se s tím moc neumím vyrovnat, byť to nálepkování k politice asi patří. A tak rád budu třeba i zadarmo a ve svém volném čase společnosti přispívat tím, co umím, ale jako politik bych byl marný.

Z akademického prostředí pochází i kandidát Jiří Drahoš. Byl by podle vás dobrým prezidentem?

Jistě, že by byl dobrý prezident. Vzhledem k laťce, která je dnes nastavená, je dobrý skoro každý (směje se). Ale Jiřího Drahoše znám osobně a vím, že je velmi vzdělaný. O věcech přemýšlí do hloubky a nedělá si názor rychle. A hlavně – pokud vím, když něco „zblbne“, tak to umí přiznat a nějak se z toho poučit. To je naprosto nejzásadnější vlastnost, kterou bych od politika vyžadoval. Chybu udělá každý, já klidně deset za den. Ale umět ji přiznat, to je vzácné. Pokud mohu soudit, Jiří Drahoš to umí. Byl dobrý prezident.