Bejrút může být libanonským Černobylem, říká pro EZ blízkovýchodní zpravodaj Szántó

ROZHOVOR – Televizní diváci jej nejlépe znají v helmě a neprůstřelné věstě s nápisem press. Je asi nejznámější válečný reportér v Česku. Jeho kniha zápisků s názvem Za oponou války měla velký úspěch a dostala cenu čtenářů v soutěži Magnesia Litera. V rozhovoru pro EuroZprávy.cz mluví o českém přístupu ke koronaviru, výbuchu v Bejrútu, vztazích na Blízkém východě i o novinařině jako takové. „Nejvíce mě baví být na místech, kde se píší dějiny,“ říká válečný reportér Jakub Szántó.

Jakub Szántó (novinář)
doporučujeme

Jakub Szántó je český novinář a reportér, který působí jako zahraniční zpravodaj České televize na Blízkém východě. V letech 1999 až 2006 pracoval v zahraničním zpravodajství televize Nova, kde zastával i pozici vedoucího zahraniční redakce a editora Televizních novin. Do České televize nastoupil roku 2006 a od roku 2013 je stálým zpravodajem pro Blízký východ. Mimo jiné je doktorem filozofie v oboru Moderní dějiny.

Co vás táhlo k válečné žurnalistice? Věděl jste už v mládí, že budete válečný reportér?

Rozhodně jsem nevěděl, že budu dělat tuto práci. Co to může člověku během novinařiny v těchto extrémních zónách nebo ve vypjatých momentech přinášet, jsem zjistil, až když jsem začal na taková místa jezdit. Dozvíte se o světě, lidech i o sobě. U mě byl apriori zájem Blízky východ. Že se novinařina z Blízkého východu bohužel neobejde bez toho, aby člověk jednou za čas byl v konfliktních situacích, je spíše smutný fakt, rozhodně to nebyl ten cíl, co jsem hledal. Rozhodně jsem si ani nemyslel, že budu novinář. To se stalo náhodou. Šťastnou náhodou. Myslím si, že dřív nebo později bych se novinářem stal. Stejně by si mě novinařina ulovila, ale skutečně na začátku jsem o tom moc nepřemýšlel, proto koneckonců nemám vystudovanou žurnalistiku, ale moderní dějiny.

Co Vás na tom nejvíce baví?

Protože jsem vystudovaný historik, tak mě nejvíce baví být na místech, kde se píší dějiny. Vždy to tak samozřejmě není. Často děláte drobné věci, ale je možné vidět události, o kterých je za čas možné přečíst si v knížkách, a porovnávat to se svými vlastními zážitky, se svou prací. To jsou věci, které jsou pro mě asi to nejpodstatnější. Druhé, pro mě podstatné, je vidět lidi, jakým způsobem fungují, když jde - jak se říká - z tlustého do tenkého. Zatím jsem docela mile překvapen, jak lidé v extrémních situacích fungují. Skutečně nepřestávají být lidmi. Naopak, pozitivní lidské vlastnosti, jako je snaha se o někoho postarat, solidarita, pomáhání atd., se vždy nějak dostanou na povrch. Je to hezký stav. Jsem rád, že můžu odporovat tomu běžnému, co se povídá, o tom cynickém a pesimistickém pohledu, jakým se většinou na lidstvo dívá.

Takže hlavní význam své práce vidíte v tom ukázat lidem, že nejsme tak špatní, nebo v tom samotném poskytování informací o událostech?

Je to jednoduše denní zpravodajství. To znamená co nejrychleji, samozřejmě s přihlédnutím ke kvalitě, dostat tu informaci k recipientovi. Samozřejmě v případě televizního zpravodajství to vyžaduje určité technikálie, což je poměrně složité a náročné. Apriori je to ale o tom, předat zprávu o stavu konkrétního konfliktu nebo místa. Zda to dlouhodobě dává nějaké trošičku větší pochopení světa? Možná. Součástí toho může být právě to, že jako lidé nejsme tak špatní, jak si to o sobě myslíme. Samozřejmě to je dobrý bonus, ale v zásadě mi jde o klasickou novinařinu. Dostat tu informaci co nejkvalitnější, co nejlépe udělanou, co nejrychleji k divákovi, aby viděl, co se ve světe děje.

Pokud zrovna pracujete v místech, kde se válčí, dá se na tu válku zvyknout? Bere to pak člověk tak, že je válka běžná součást života?

Krátkodobě ano, když je člověk na místě. Je to dané spíše určitou flexibilitou lidské mysli. Je schopná neuvěřitelně se přizpůsobit. Daleko více než si lidé, kteří mají to štěstí, že tyto situace nezažívají, myslí. Můj děda říkal, že si člověk zvykne i na šibenici, pokud na ní tedy nevisí. Ale když vedle ní žije, tak to pravda je. My jsme velmi přizpůsobivý a flexibilní druh, takže to do určité míry jde, aby se z toho člověk nezhroutil. Na rozdíl od těch nebohých lidí, co tam žijí, tak my tam jedeme udělat svojí práci a víme, že se nakonec vrátíme. V tom je ten zásadní rozdíl. Ta mysl v tu chvíli odloží zpracovávání. Samozřejmě duše následně nějakým způsobem raněná je a rozum také. Musí se s tím nějakým způsobem vyrovnat. Určité formy posttraumatického stresu zažívá každý. Podobně jako každý hasič nebo policista po těžkém zásahu.

Opravdu tam jedete vždy s tím, že se vrátíte?

Samozřejmě.

A máte občas na tom místě myšlenky, že se nevrátíte? Vždy jste opravdu věřil v to, že to dobře dopadne?

To se jinak dělat nedá. Když se bojíte a říkáte si, že je to už opravdu blbý anebo jste někde opravdu blízko, pořád musíte mít přesvědčení, že se odtamtud dostanete se zdravou kůží.

Můžete říct, že i díky tomuto přesvědčení jste to zvládal?

Určitě ano. Neřekl bych, že jsem pověrčivý, ale přece jenom mám pocit, že pokud jsou některé věci splněné, tak člověk hodně minimalizuje to riziko. Do velké míry minimalizuje riziko také nějaká zkušenost, instinkt, ale k úhoně došli daleko zkušenější lidé než já. Samozřejmě mám velikou pokoru a pevně doufám, že to i nadále vydrží. Potom je asi potřeba štěstí. V novinařině je potřeba stejně jako kdekoli jinde, protože nejenom, aby se vám nic nestalo, ne že by se mi nikdy nic nestalo, stalo se mi leckdy leccos, ale je potřeba, abyste se dostal na místo, kde máte být. Řadě kolegů i známých českých novinářů se několikrát stalo, že se dostali do špatných situací, protože byli někde jinde, než kde se něco dělo. To se jednoduše stává. Já musím zaťukat, že většinou se mi dařilo být tam, kde se v reálu něco dělo a kde to bylo důležité.

Nepřerůstá někdy profesní ctižádost nad pud sebezáchovy? Například pokud chce novinář opravdu dosáhnout něčeho výjimečného. Jak to máte Vy?

To si každý musí srovnat v hlavě. Jsou to vlastně tak strašně niterné věci, že člověk není schopný to verbalizovat. Je to vždy poměření těchto dvou pudů, které jdou proti sobě. Pud sebezáchovy a ambice dělat práci dobře. Stále to balancujete. Já hodně důvěřuji instinktům. Pro mě je projekční orgán stresu žaludek. Když už v tom břiše cítím tlak a žaludek mám velký jako vlašský ořech nebo dokonce lískový oříšek, tak si říkám, že toto už je moc. Velmi často to je tak, že pět metrů není moc velký rozdíl, co se týče záběru. On je vlastně stejný, protože se to dá přiblížit, ale zároveň je to pro vás šedesátiprocentní nárůst rizika. Navíc my nejezdíme na tyto místa, na rozdíl od kolegů píšících nebo rozhlasáků, sami. Jezdíme ve dvou. Rozhodování je samozřejmě kolektivní, ale kameraman má na starosti technickou stránku věci a má daleko méně prostoru na rozmýšlení, takže většinou je to na mně, kam půjdeme. Jelikož mám zodpovědnost nejenom za sebe, ale i za něj, tak člověk samozřejmě přemýšlí i nad tím a pořád tyto dvě věci vyvažuje.

NENÍ TO JEDNA VELKÁ MONUMENTÁLNÍ BITVA

Stalo se Vám někdy, že by Vám nabízeli záběry nebo že by Vám řekli, kdy proběhne útok a podobně?

Ne. Já jsem se s tím nesetkal. Vím o tom. Samozřejmě několikrát se stalo, že například za války v Afghánistánu velkým americkým firmám nabízeli, nevím, zda to kupovaly, že jsou ochotní za peníze vystřelit. Munice do děl je drahá. Já jsem tuto nabídku nikdy neměl. A nepřijal bych jí, protože ten problém toho výstřelu je, že ten projektil někde dopadne. Abych žil s tím, že jsem někde zaplatil sto nebo padesát nebo já nevím kolik dolarů se platí za výstřel děla, a někde to někoho zabilo, tak to mi za ten záběr rozhodně nestojí.

Co je nejdůležitější v terénu pro tu samotnou novinářskou práci?

Musíte mít kontakty, které velmi často nemáte vůbec žádné. Ideálně musíte mít fixera. To je člověk z regionu, který má auto a umí řídit, umí se orientovat a samozřejmě umí lokální jazyky, takže tlumočí. Dobří fixeři mají své kontakty, což je velmi podstatné. To je rozhodně klíčové.

Pak je to čtení situace. Jak té velké, tak i té mikro, ve které momentálně jste, protože války na Blízkém východě jsou v zásadě o silnicích. V poušti se neválčí. Proč budete válčit o dunu? To nemá smysl. Velmi často to je ve městech. Tam je to samozřejmě daleko nepřehlednější. Jindy to je silnice, která má stovky kilometrů. Tam je takzvaná frontová linie. To nejsou frontové linie z první nebo druhé světové války s vykopanými zákopy. Sem tam někdy něco takového je, ale většinou to není statické. Pohybuje se to a válčí se většinou v malých skupinách, jak armády, tak ti, co jsou na druhé straně. Například na pickupech, na kterých jsou přidělané zbraně. Někdy jsou od sebe dva nebo tři kilometry, někdy jsou v půlce, jednou jsou tady a druhý den se to posune dál, protože ti se rozjeli a ti zase couvli. V tom je to nepřehledné, takže musíte mít nějaký přehled a nějakou opatrnost. Někdy nevíte, co se děje, protože je to opravdu velmi dynamické.

Většinou tedy musíte přijet na místo a až tam se seznámit se situací?

Máte určitou zvěst a zhruba víte, kam chcete. Například když byla bitva o Mosul, což je obrovské město, opravdu ohromné. Plus mínus víte, kde, co a jak. Na začátku jsme byli v Gogjali, což je takové předměstí Mosulu na východě, které bylo čerstvě osvobozené, ale pořád se o něj bojovalo. Když jsme následně přijeli o pár týdnů později, tak už bylo alespoň jasné, kde je frontová linie. Frontová linie byla řeka Tigris. Věděli jsme, že Islámský stát je na druhé straně, ale zároveň, když se dostala armáda ze severu a federální policie z jihu, vlastně úplně na druhou stranu Tigridu, bylo hrozně těžké odhadovat, o jaký kus dál se dostaneme. Tam stačí dva lidi, kteří jsou někde zakopaní a budou střílet. Kde je ta frontová linie? My to vnímáme jako takovou jednu velkou monumentální věc, tak jak to známe z filmů, ale to je pohled shora. Vy jste na místě, na té jedné silnici, jednom checkpointu, před určitými domy, kdy nevíte, zda tam někdo je nebo není. 

Takže novinář může reflektovat pouze ten jeden určitý moment?

V zásadě nikdy nevíte, co se děje. Něco vidíte, a to je tak v zásadě všechno. Máte nějaký dlouhodobý kontext samozřejmě, sledujete to a máte nějaké informace, které můžou a nemusí být pravda. Pokud by byla nedej bože válka v Evropě, tak možná bude fungovat internet. V poušti internet nefunguje, takže vlastně nevíte poslední zprávy a máte jen to, co se k vám dostane. Je to docela nepřehledné, ale zajímavé zároveň je, že v těch extrémních situacích člověk poznává sám sebe. To, jak moc jste schopný se rozhodovat pod tlakem v tom opravdu enormním stresu, jak hluboko sahají vaše vědomosti a chápání toho regionu, protože některé věci, co se k vám dostanou, nedávají smysl, byť vám někdo tvrdí, že to tak je. Vy následně zjistíte, že oni smysl nedávají, protože jsou jednoduše blbost, že si to někdo vymyslel.

NĚKDO JEDNODUŠE NEMÁ DOSTAT NA VYJADŘOVÁNÍ PROSTOR

Velkou roli hraje v novinařině objektivita. Co si myslíte o tom, že by se měl dávat prostor oběma stranám, přestože například jedna není v právu? Měl by novinář vyvažovat, jaké informace pustí a koho nechá promluvit?

Novinář je stále člověk. V reportáži o osvobozování Mosulu nebude mít padesát procent vyjádření Abú Bakr al-Bagdádí. To je absolutní nesmysl. Krom toho, že já mu nedám ten mikrofon před čumák, protože se k němu jednoduše nedostanu, tak on ani ten prostor mít nemá. Budete chtít, aby ve zpravodajství z 5. května při osvobozování Plzně mluvil nějaký generál Wehrmachtu nebo SS, který někde masakruje československé obyvatelstvo, a druhou půlku, aby měl Patton? To je samozřejmě nesmysl. To není jako tisková konference v Česku, kdy si ji vláda svolá a pak dáte stejný prostor dvěma opozičním stranám. Takto to nefunguje. Objektivita je vlastně zcestné slovo. Lidé ho hodně rádi používají. V zásadě to znamená, že nejsi objektivní, protože neříkáš to, co si já myslím. Myslím si, že neutralita a nestrannost je to, o co se můžeme snažit. Opravdu si dvakrát rozmyslím, zda tam bude audio záznam Abú Bakr al-Bagdádího, protože to je člověk, který zastupuje stranu podobnou nacistům za druhé světové války. Oni nemají mít právo dostat prostor.

Určitě ať dostanou prostor dvě protichůdné strany, ale ono to má nějakou logiku. Jsou momenty, kdy někdo není v právu. Příkladem může být teroristický útok. To, že uděláte teroristický útok a zabijete několik bezbranných lidí, civilistů, neskryjete žádnou vzletnou ideou o národně osvobozeneckém boji. Prostě ne. Když budete bojovat proti vojákům, tak dejme tomu, to je guerilla. To je rozdíl mezi terorismem a guerillou. Terorismus jednoduše zabíjí úmyslně co nejvíce civilních obětí, aby ostatním nahnal strach. To je zbraň terorismu. Cyril Svoboda, když byl ministr zahraničí, řekl jednu úplně geniální věc. On to říkal shodou okolností právě v souvislosti s izraelsko-palestinským sporem. Mluvil samozřejmě o politice a diplomacii. Řekl, že to není o tom, že to pořád takhle vyvažujete, je to o něčem jiném. Je to tak, že máte nějaký žebříček lidských hodnot. Samozřejmě jsou ty vysoké lidské hodnoty jako nebudeš ubližovat bezbranným, nebudeš ubližovat dětem. Pak jsou ty vyšší. Ta demokratická nadstavba, jako je svoboda projevu, svoboda shromažďování, svoboda náboženského vyznání. Pokud tuto věc budete vždy nemilosrdně aplikovat na jednu každou situaci, tak to je ono. A má v tom naprostou pravdu.

Příkladem tohoto může být případ, kdy dva palestinští teroristé v létě 2014 unesli tři izraelské puberťáky, kteří stopovali, protože je chtěli vyměnit za bratra jednoho z nich, co byl zavřený za teroristické útoky v izraelském vězení. Jeden z unesených kluků stačil zavolat a oni je následně v autě rozstříleli jako řešeto. Potom, co se zjistilo, že jsou mrtví a našla se jejich těla, z toho nakonec vygradovala situace, ze které vybuchla v roce 2014 válka. Je mi líto, ale ti lidé nemají mít padesát procent na vyjádření. Pak je druhá věc, že krátce na to dva izraelští puberťáci a jeden dospělí unesli šestnáctiletého hubeného palestinského kluka, kterého umlátili téměř k smrti a pak ho polili benzínem a zapálili. To je terorismus a je to svinstvo. Oni nemají právo na to, aby se vyjádřili. Já jsem na místě a já tomu dám kontext, aby tomu člověk rozuměl. Jsem stále člověk, ne robot.

Novinář má tedy dávat do zpráv ten vyšší mravní princip?

V tomto smyslu samozřejmě. Ani u jedné z těchto dvou příšerných věcí, které jsem velmi intenzivně pokrýval, nebudu ve dvouminutové reportáži vysvětlovat izraelsko-palestinský konflikt, který začal v druhé polovině devatenáctého století. Pokud to po mně někdo chce, tak se zbláznil. Od toho jsou hodně tlusté knížky. Já to dám do kontextu. Zpravodajství z Blízkého východu je něco, co jsem začal dělat v roce 1999, nejdříve na Nově a teď v České televizi, je součástí mého osobního novinářského narativu. Bezpochyby jsem se mohl dopustit řady klopýtnutí a upřímných chyb, taky jsem byl mladé ucho v té době, ale toto je celkový obraz. Společně se všemi mými kolegyněmi a kolegy, co to dělali, dáme ten celkový obraz. To jsou ty reportáže dlouhodobě. To není ta jedna reportáž, to není ve vzduchoprázdnu. Já jsem dělal reportáže s lidmi, kteří založili Hamás v nějakém kontextu, ale nebudu to dávat tak, že oni něco vysvětlují. Ne. Není nic, co vysvětlí to, že rozstřílíte dva kluky a ubijete a upálíte kluka z druhé stany jako odvetu. Tito lidé nemají mít právo na prostor, aby říkali svoje nesmysly.

V izraelsko-palestinském konfliktu je hodně národnostní nevraživosti. Může to vůbec Evropan pochopit?

Myslím si, že může. Základní je, vy jste to řekl, a i já osobně jsem hluboce přesvědčený o tom, že konkrétně izraelsko-palestinský spor není náboženský. Ten je národnostní. Nejde o muslimy a židy. Jde o dva národy, které si dělají nárok na stejnou zemi. Jedni úspěšněji, druzí méně, ale morální historický nárok mají víceméně srovnatelný. Jsou nucení se nějakým způsobem dohodnout a já jsem vděčný za každý rok, kdy není válka, kdy není konflikt. To české hořekování, že tam nikdy klid nebude a že si pořád podřezávají krky, není pravda. Poslední velká válka byla v roce 2014. Zdá se, že je to chvilka, ale je to šest let, kdy tam žádná válka nebyla. Na těch hranicích Izraele pořád něco je a nedávno odpálil Hamás zkusmo osm raket do moře, což je evidentně příprava na útoky proti izraelským lodím nebo zkouška možnosti útoku. Ano, to je pořád nějaká příprava na konflikt, ale teď tam žádný není. Šest let žádná velká válka. Když tam jste jako zpravodaj, tak můžete ukázat, že ti lidé nežijí konfliktem. Ti lidé žijí normálními věcmi. Žijí tím, že se potkávají, berou se, potom se rodí děti a ty děti chodí do školy, mají práci a mají stejné starosti jako my. Akorát že v řadě situací výrazně vygradované, protože například Gaza je sociálně na kolenou. Ti lidé nejsou všichni teroristé a nejsou všichni v izraelské armádní uniformě. Drtivá většina jsou normální lidé, kteří v tom konfliktu nejsou. Jsou v běžném životním shonu jako my tady.

KATASTROFA V BEJRÚTU MŮŽE BÝT LIBANONSKÝM ČERNOBYLEM

Libanonské hlavní město Bejrút zasáhla tragédie v podobě obrovského výbuchu v přístavu. Jak ta katastrofa postihne region?

Region nijak, Libanon hodně. Objevily se úvahy, já jsem to několikrát zmínil ve výstupech, že by to mohl být Černobyl. Ten vlastně ve výsledku, trvalo to pět let, byl jednou z trhlin, co vedla k pádu Sovětského svazu a komunismu. Ten systém, který je momentálně v Libanonu, je zcela dysfunkční. Je to opravdu korupcí prožraný klanový systém, který tu zemi dusí. Demonstruje se tam léta. Respektive poslední demonstrace začaly od půlky října, kvůli čemuž padla vláda. Nová vláda měla být vláda odborníků. Je to sice vláda nestraníků, ale dosazených jednotlivými partajemi, takže to opět nikam nevedlo. Je to krásná a úžasná země, plná nádherných míst, skvělých lidí a s nejlepší kuchyní z celého Blízkého východu. Když se mluví o arabské kuchyni, mluví se ve skutečnosti o libanonské kuchyni. Podobně hezkou zemí už je v tom regionu jedině Izrael. Libanon je nyní na kolenou kvůli tomu, že ten systém je hrozný a ty lidi dusí. A ten výbuch by mohlo být něco, co by mohlo evolučně k něčemu vést. Já doufám, že ne k revoluci, protože revoluce na Blízkém východě jsou vždy mizerné a nedopadnou nikdy dobře. Snad jenom v Tunisku dopadla dobře. Zároveň si myslím, že si ty donátorské země tentokrát opravdu ohlídají, aby se to nerozkradlo. Je to malá země, takže pomoci jí není zas až takový výdaj. Nejsou to tak strašné balíky peněz, i když nyní nikdo nemá na rozdávání. Já strašně doufám, že to povede k systémovým změnám a že se tam podaří něco dát dohromady.

Nakonec to tedy může být pozitivní?

Já doufám, že ano. Vidím tam velký potenciál. Samozřejmě stejně jako vždy existuje nebezpečí, že se velká část peněz rozkrade a zůstane to tam stejné. Jedna z věcí, kterou bych té zemi velice přál, je, aby se vymanila z toho neuvěřitelně silného vlivu zemí kolem. Syrský nepřímý vliv tam i po konci okupace je stále enormní, Irán tam udržuje stranu, která má milici, která je pravděpodobně mocnější než samotná libanonská armáda. To jednoduše není zdravé. Z jihu mají Izrael, který si ve vzdušném prostoru dělá, co chce. Následně je tam Saudská Arábie, která podporuje sunitský blok. Takže si všichni měří svoje pindíky v Libanonu, a to pro tu zemi opravdu zdravé není. Proto také tolik Libanonců žije mimo, protože tam být nechtějí.

V Tel Avivu se po výbuchu v Bejrútu osvítila radnice libanonskou vlajkou. Máme to vnímat jako prázdné gesto, nebo to je opravdu tak, že ty vztahy jsou lepší?

Rozhodně to není prázdné gesto. Ty vztahy jsou špatné a budou špatné ještě dlouho, tímto se nic nezmění. Izraelská armáda byla jedna z prvních, která nabídla pomoc. Libanon to odmítl, což se dalo čekat. Vztah Izraelců k Libanonu je vlastně do určité míry takový vztah špatného svědomí. Izraelci se od roku 1982 do roku 2000 velmi intenzivně podíleli na probíhající občanské válce, vydrželi deset let v nárazníkové zóně. Válka skončila roku 1990 a oni se stáhli až v roce 2000. Izraelská armáda se tam podílela na šílených věcech. Velmi rádo se mluví o Sabře a Šatíle, ale to není největší masakr v libanonské občanské válce, je nejznámější právě kvůli izraelskému podílu, ten je nepřímý, ale morální jednoznačně je. Oni věděli, co se děje, a nezastavili to. Pomáhali libanonské armádě, která se sama dopustila několika šílených věcí, stejně jako všechny domácí strany toho konfliktu. Ta image je tam opravdu šílená. A pokud se rozhádání Libanonci na něčem shodnou, tak je to na odporu k Izraeli. Takže bylo jednoznačné, že to neprojde, ale ze strany Izraele to rozhodně prázdné gesto nebylo. Je to naopak poměrně velmi vstřícné, a myslím si, že velmi upřímně míněné. Ta pomoc podle mého byla míněna vážně. Samozřejmě pokud by tam Izraelce měli, tak by museli mít další vojáky navíc, kteří by je hlídali. Bylo tedy dost jasné, že toto neprojde, ale myslím si, že to ze strany Izraele prázdná nabídka nebyla. Na to, aby ji Libanon přijal, je ale ještě krátká doba.

A jak toto gesto a nabídku podle Vás vnímají samotní Libanonci? Vidí díky tomu Izrael o něco lépe?

Myslím si, že někteří ano. Ale ten odpor vůči Izraeli je jednotící prvek napříč jak libanonskými, tak arabskými třídami, kastami a klany. Na tom se shodnou. Například lidé v Libyi nenávidí Izrael. Ale proč? Nevědí o tom vůbec nic. Protože vidí, že Izraelci zabíjí každý den palestinské děti a podobně, což je nesmysl. Je to nějaký jednotící prvek arabské politiky a arabští vládci a politici to velmi umně dekády zneužívají. Například v Jordánsku se zvednou daně. Jsou veliké protesty, ale potom se řekne, že něco Izraelci udělali a ihned se podaří směřovat ten hněv jinam. To funguje. V Jordánsku, který sousedí s Izraelem, tvoří šedesát procent obyvatel Palestinci, potomci těch, kteří utekli před Izraelem z Izraele nebo Západního břehu, takže to dává smysl. Izrael si za řadu věcí může sám, ale myslím si, že na změnu vztahu toto momentálně nemá vliv.

ČEŠI JSOU LEPŠÍ, NEŽ SI O SOBĚ MYSLÍ

Nyní můžeme říct, že i česká společnost bojuje. Bojuje s koronavirem. Co tato situace podle Vás o Češích vypověděla?

Já se to vždy snažím v debatách o nás říkat. My jsme lepší, než si o sobě myslíme, což je zvláštní. Jsme obklopeni zeměmi, ve kterých žijí národy, které si o sobě myslí velice pozitivní věci a často to v některých aspektech úplně neodpovídá realitě. My jsme podle mě jediná země, co si o sobě myslí horší věci, než v reálu jsou. Ukázaly se podle mě dvě zajímavé věci. Jedna věc je, že vláda zavedla před pár měsíci poměrně velmi přísná plošná opatření stejně jako všichni ostatní a my jsme do nich hned zapluli a dodržovali je. Což je zajímavé. Ta disciplinovanost. Budeme si brblat něco doma, ale budeme to dodržovat, ne protože jsme ovce, ale protože jsme si uvědomili, že je to nebezpečné. Druhá věc je, že jsme vždy připraveni si pomoci, viz šití roušek a podobně. Německo dlouhou dobu otálelo se zavedením příkazu nosit roušky na veřejnosti z jednoho prostého důvodu, jednoduše ty roušky nemělo, a tudíž z právního a německého uvažování nakázat někomu, aby něco měl, když vy mu to nemůžete poskytnout, je něco, co se příčilo německému právnímu a ústavnímu uvažování. U nás naprosto bez problému. U nás se vláda vůbec neobtěžovala přemýšlet o tom, kde Češi ty roušky vezmou, a řekla, že musí mít roušky, a když je nebudou mít, tak nemůžou chodit ven. Mohla být úplně v pohodě, protože Češi si ty roušky ušili.

Horší je to, že to trvá už dlouho a všem to leze na nervy. Možná se nyní vracíme do nějakého přitahování šroubů, tak uvidíme, nakolik budeme disciplinovaní nadále. Dokonce když otevřeli hobby markety, aby měli lidi co dělat, tak jsem si říkal „jasně až budou praskat nemocnice ve švech, tak pořád jsou otevřené hobby markety a Češi si v pohodě postaví nemocnice“. Myslím si, že to není zase tak úplně nadsázka. To mi přijde hrozně pozitivní. Ale jak bude dál? Nevím. Tak trochu se bojím.

Bojíte se toho, vzhledem k tomu, jak dlouho to trvá, že by Češi přestali být disciplinovaní?

To ani ne. Trochu se bojím toho, kdyby měla opravdu čísla jít nahoru a vláda samozřejmě ví, že velká plošná opatření jsou nereálná, abychom se nedostali do situace, kdy by se to přestalo zvládat. Doteď se to zvládá poměrně slušně, ale mohlo by se stát, že vláda opravdu bude rozhodovat tak, že holt vymře část populace, protože jinak tu ekonomiku položí úplně na dno. Což je hrozné uvažování, ale u velkých epidemií to tak je. Koneckonců obdobně, to byl svět daleko více bezbranný, se uvažovalo v letech 1918 až 1923, kdy řádila španělská chřipka. Zdravotnictví samozřejmě nebylo na takové úrovni, ale tehdy to tak bylo a ty vlny byly čtyři. Umřela řada lidí, kteří jsou známí. To se ani neučíme na základní nebo střední škole, kolik známých výtvarníků, umělců či spisovatelů zemřelo na španělskou chřipku.

Je podle Vás relevantní říct lidem, aby se neshromažďovali? Jak si myslíte, že by Češi skousli něco takového?

Příčí se mi to. Mám z toho opravdu dlouhodobě špatný pocit. Například mi přijde rozumné, aby nebyly festivaly. Jakkoli mě to mrzí, protože jsem měl jet na několik z nich a mám je rád, tak si myslím, že mít festivaly je průšvih. Na stranu druhou je důležité, aby úřady zároveň pomáhaly lidem, kteří přicházejí o své živobytí. Mám spoustu kamarádů herců a vím, jak to na ně strašně dopadlo. Ta práce je těžká a bohatých herců moc není. Zároveň vím, že chtějí hrát. Nenatáčelo se, tak doufám, že ta vláda bude trošku citlivější v tom, aby se alespoň něco mohlo dít. Něco vymyslet a hledat řešení kreativně. Taky to chce, aby ta opatření nebyla taková humpolácká, aby byli opravdu domluvení s těmi lidmi z té určité branže.

PRYČ ODJÍŽDÍM HROZNĚ NERAD

Jaký je Váš nejsilnější pracovní zážitek?

To já nemůžu takto říct. Takových je spoustu. Řeknu jeden za všechny. Úžasný zážitek mám z Mosulu, kde jsme se mohli setkat s jezídskou holčičkou, kterou v rámci genocidy, co připravil Islámský stát, potkalo něco neuvěřitelného. Někdy v noci její rodina utíkala a ona zůstala pozadu. Bylo jí devět let. A zůstala tam. Naštěstí byla malinká, takže jí alespoň neznásilnili, ale jako otrokyni jí přidělili k rodině evropských islamistů. Neuměla jejich jazyk, ale říkala, že pravděpodobně mluvili francouzsky. Ta evropská dáma tu holku neustále tloukla. Odtáhli ji z Iráku do Sýrie a následně se vrátili, když se ta rodina přestěhovala do Mosulu. Tu holku tak týrali, až skončila v nemocnici. Tam si jí všimla arabská babička, které se jí zželelo. Mluvila s ní a slyšela jezídský přízvuk. To opravdu bylo jako opakování historek z druhé světové války, kdy árijka ochránila židovku. Tady si sunitská babička vzala v podstatě pod hrozbou smrti tuto holčičku. Měli s manželem obrovskou výhodu, že měli stejně starou vnučku, která ale s rodinou stačila utéct do Bagdádu, takže oni se s manželem tvářili, že je to jejich vnučka. Naučili jí mluvit pořádně arabsky bez kurdského přízvuku a tři roky jí ochraňovali v tom nejvíce nebezpečném místě, kde mohli, to znamená v Mosulu ve starém městě. No a my jsme byli u toho, když jí přivezli vojáci i s tou babičkou a dědečkem na ústředí, kde se setkala se svojí rodinou. S mámou, tátou a se sestrou. To bylo úžasné. To je opravdu jak historka z druhé světové války.

Takže Vás vždy upoutá spíše takový lidský příběh než nějaký adrenalin?

Ten adrenalin tam je, ale já nevím, zda tam někdo jezdí ze sportu. Zažije se tam nějaký vzruch, ale upřímně řečeno, když mám někam odjíždět, tak já odjíždím hrozně nerad. V momentu, když si nazuji kanady a mám ten batoh, tak už to jde, to už jsem v tom, ale že bych se na to těšil, že bych hrozně doufal, že zase bude někde konflikt a já tam mohl jet, to upřímně řečeno vůbec nemám. Protože mimo jiné vím, co to bude stát mě i moji rodinu, abych se zase vrátil do normálu. To trvá pokaždé jinak.

Takže si to vozíte s sebou zpátky domů?

To každý. Toho se nezbavíte. 

Nikdy?

Ta duše se čistí. Musí se toho mazutu, toho dehtu zbavit a někdy se to naakumuluje. Například v létě 2017 jsem toho měl opravdu plné zuby. Věděl jsem, že mě čeká ještě rok, ale to byla zrovna bitva o Mosul a předtím jsme natáčeli nějaké věci, kdy byla teroristická vlna a říkal jsem si, že chci dělat pozitivní věci, chci dělat hezké věci. Například vloni jsme byli s mým kameramanem Markem Halfarem v Zambii natáčet téma ochrany velkých savců. Víceméně to vlastně probíhalo dost podobně. Byli jsme stejně oblečení, bylo to podobně o hubu a měli jsem s sebou pořád nějaké maníky s kalašnikovy. Ale bylo to krásný, bylo to pozitivní, hrozně moc jsem se dozvěděl a byl jsem nadšený. Bylo to úplně geniální. Najednou to bylo úplně jiné téma a bavilo mě to. Já mám rád terénní věci, a toto jsme natáčeli jako National Geographic. Byl jsem nadšený a říkal jsem si, že bych to rád dělal.

Loading...
Vytisknout Zašlete tip redakci na článek

Bělorus žijící v Praze bojoval za separatisty na Ukrajině, tvrdí žalobce.…

21.09.2020 14:23 Aktualizováno Za účast v bojích na Ukrajině navrhl státní zástupce Alexeji Fadějevovi 15 let vězení a vyhoštění z…

Začal soud v kauze Stoka. Švachulu přivedla eskorta v poutech, vinu popřel

21.09.2020 10:47 Aktualizováno Krajský soud v Brně dnes zahájil hlavní líčení v kauze Stoka, jde o případ údajné korupce na…

Vyšší tresty v době nouzového stavu jsou přiměřené, říká šéf Nejvyššího…

21.09.2020 09:51 Přísnější tresty za drobné krádeže v době nouzového stavu odpovídají podle předsedy Nejvyššího…

S nošením roušek uvnitř souhlasí drtivá většina Čechů, ukazuje průzkum

20.09.2020 22:01 Aktualizováno S postupným nárůstem počtu nakažených nemocí covid-19 a po zavedení povinnosti nosit roušky ve…

Související:

Právě se děje

Další zprávy

reklama