KOMENTÁŘ | Dobře fungujícímu státu je jedno, jestli je malý nebo velký. Češi si to musí uvědomit

Záměr byl - alespoň na zdánlivé preference obyvatel České republiky - přímo skvělý. Automatické valorizace všemožných základních dávek, nastavených dle odsouhlasených parametrů, digitalizace státu místo najímaní vyššího počtu úředníků a státních zaměstnanců a „jen“ nastavování podmínek pro fungování firem, společností a lidí tak, aby stát nebyl, když ne vidět vůbec, tak aspoň málo. Jenže ne všechno zatím vychází podle plánu. Někdo namítne, že to je přece život. Vždyť nejen v Česku přece platí, že sliby se slibují a blázni se radují. Ale vážně. Když někdo není příznivcem vládních politiků a naslouchá opozičním hlasům, může se dozvědět, že třeba jen v onom slibovaném snižování počtu státních zaměstnanců současná vláda zatím nepředvádí oslnivý výkon. 

A to i přesto, že ony počty růstu státních zaměstnanců nevykazují tak rychle rostoucí trend jako za vlád ANO a ČSSD s podporou KSČM a SPD, navíc od ledna se mají stavy státních zaměstnanců o stovky lidí začít snižovat. Přesto je na stole nevyřčená otázka, zda jsme opravdu rezignovali na malý stát, na to, že naše životy bude řídit „silná ruka“ státu, který je přece vždy nejmoudřejší a vždy nás zachrání? Upřímně říkám, že spoléhám na to, že to tak není. Možná, že jasnější obrázek k tomu, proč je nutno mít menší a menší stát, až se, slovy okřídleného přísloví, stane nejmenší, je vývoj a skladba výdajů státního rozpočtu.

Zatímco u toho českého se dá říct, že stále horší výsledný obraz veřejných financí (možná až příliš zjednodušeně velikost státu) zhoršují mandatorní (tedy povinné) výdaje, které tvoří téměř 80 % všech výdajů státního rozpočtu, třeba u toho evropského je to podpora společné zemědělské politiky. Možná to ale také nesvědčí o plusech či minusech velikosti státu. Možná i proto je dobrou zprávou, že kabinet Petra Fialy v příštích týdnech hodlá přepsat vládní programové prohlášení. Soustředit se chce na prosazení změn v práci parlamentu a celé směřování země. Pokračovat má také pomoc domácnostem i firmám s cenami energií a v plánu je i předložení důchodové reformy, nebo tzv. eDokladovka. Tedy vlastně zrušení povinnosti nosit u sebe průkazy a dokumenty, pokud si je stát může ověřit jinak. Mezí řádky řečeno to znamená, že by stát mohl fungovat svižněji, úsporněji a konečně více digitálně. A to by mohlo, jak jistě dobře tušíte, přinést i nemalé úspory.

Možná ale stojí spíše za úvahu místo toho, co je a co vlastně už není malý či velký stát to, zda máme či nemáme stabilní stát. Podle obecné definice (ne)stability státu jsou ty nestabilní takové, které plně neuspokojují klíčové potřeby svých občanů. Ale pozor, to se netýká toho, zda je schopen platit všem a bez výjimek vysoké zálohy energií, ale je to o tom, zda jsou orgány státu schopné zajistit dostatečnou bezpečnost, jasnou legitimitu fungování státu a dostatečné kapacity všeobecného fungování. Věřme proto, že i voliči, kterým nejsou vždy a za každých okolností jasné všechny mechanismy fungování politických stran a jejich lídrů, budou mít tohle vždy na paměti. Jinak je totiž úplně jedno, jestli je stát malý nebo velký.