KOMENTÁŘ | Projev, který ukončil studenou válku? Od vystoupení Gorbačova v OSN uplynulo 35 let

Na podzim 1988 se Gorbačov rozhodl, že na nadcházejícím jednání mezinárodního společenství shrne své myšlenky a kroky, které realizoval v předchozích třech letech z pozice nejmocnějšího muže jedné ze dvou studenoválečných supervelmocí. Zároveň hodlal představit své vize budoucího světa. Podle svých zpětných tvrzení chtěl v projevu ukázat, že lidstvo se nachází na prahu nové éry, kdy dosavadní mezinárodní řád postavený na rovnováze sil a rivalitě nahradí principy spolupráce a vzájemně prospěšného rozvoje.

Kremelský vůdce ve svém vystoupení stavěl do popředí „společné zájmy lidstva“, z nichž měla vycházet i zahraniční politika Moskvy. Z pohledu zemí střední a východní Evropy, kde přes čtyři desetiletí držely mocenský monopol komunistické strany, jejichž diktaturám v několika případech prodloužily život sovětské vojenské zásahy, bylo klíčové Gorbačovovo ujištění, že každá země bez výjimek má právo zvolit si vlastní cestu a osud. Ačkoliv dnes víme, že Sovětský svaz vyřadil ozbrojené intervence z palety nástrojů pro správu své sféry vlivu již v roce 1981 během krize v Polsku. Trvalo dalších sedm let, než to jeho nejvyšší představitel deklaroval veřejně.

Patrně největší překvapení vyvolaly Gorbačovem oznámené záměry Sovětského svazu ve vojenské oblasti. Aby podtrhl nejen „humanizaci“ sovětské ideologie, ale také její demilitarizaci, oznámil Gorbačov krok, o kterém se za zavřenými dveřmi nejvyššího sovětského politického vedení diskutovalo již mnoho měsíců: v následujících letech mělo z členských států Varšavské smlouvy, včetně Československa, odejít na půl milionu sovětských vojáků, a to bez jakékoliv analogické reakce na straně Západu, kterou v minulosti Moskva podobnou redukci podmiňovala.  

Rozruch, který Gorbačovova slova ve své době vyvolala, byl enormní. Bývalý vrchní velitel sil NATO v Evropě, americký generál Andrew Goodpaster například označil takto jednostrannou redukci zahraniční sovětské vojenské přítomnosti za nejdůležitější mezinárodní událost od založení Severoatlantické aliance v roce 1949. Západní tisk neváhal projev sovětského generálního tajemníka srovnávat s tak důležitými kroky amerických prezidentů, jakými byly prezentace čtrnácti bodů Woodrowa Wilsona pro uspořádání světa po první světové válce nebo zveřejnění Atlantické charty společného americko-britského boje proti nacismu.  
Paralela s projevem, v němž bývalý britský ministerský předseda Churchill použil slova o železné oponě, která rozdělila Evropu, není neopodstatněná. Sám Gorbačov svým spolupracovníkům zdůrazňoval, že jeho záměrem je přednést antitezi k fultonskému vystoupení, napsat tečku za studenou válkou, o jejíž ukončení se v přechozích letech silně zasazoval.  

Z tohoto pohledu je zarážející, jak málo rezonuje Gorbačovovo vystoupení na Valném shromáždění OSN v prosinci 1988 v českém veřejném historickém povědomí. Přitom prohlášení, že země má právo zvolit si vlastní osud, se o necelý rok později ukázalo jako platné. Stejně tak v nadcházejících měsících skutečně započalo stahování sovětských vojsk ze střední Evropy. Malá známost Gorbačovova projevu dost možná přispívá k tomu, že odsun sovětských kontingentů z regionu bývá zpravidla pojímán jako otázka, která přišla na přetřes prakticky výhradně v důsledku pádu diktatury KSČ. Ve skutečnosti se úvahy ubírající se tímto směrem objevily již ve druhé polovině osmdesátých let v souvislosti s Gorbačovovou snahou o deeskalaci studené války, dohodu o podstatném snížení stavů ozbrojených sil v Evropě i proměnu sovětské zahraniční politiky.

Jistě, po roce 1989 nabral odsun vojsk zcela jiný rozměr a dynamiku. Především měl být celkový a podstatně rychlejší, než se do té doby uvažovalo. Neměli bychom však opomenout, že v době, kdy se v zemích Varšavské smlouvy dostávali k moci nekomunističtí představitelé, se o problému v sovětském politickém vedení i na aliančních fórech již několik let jednalo. Dá se předpokládat, že tato skutečnost přispěla k tomu, že se Československu a Maďarsku – a následně i Polsku – podařilo rychle dojednat dohody o stažení kontingentů. Zajisté nešlo o jediný faktor. Výraznou roli hrála asertivita nových nekomunistických činitelů při jednání s Moskvou a především hluboká defenziva na mezinárodní scéně, v níž se ocitl kolabující Sovětský svaz.

Gorbačovův projev na Valném shromáždění OSN byl ze symbolického hlediska důležitý. Jeho obsah se v mnoha směrech naplnil. Země sovětské zájmové sféry vlivu si mohly samy zvolit cestu, třebaže ta nebyla z pohledu Moskvy zdaleka žádoucí. Z regionu odešli sovětští vojáci. Studená válka skutečně skončila, ač mezi historiky nepanuje shoda na tom, kdy se tak stalo. Svět, ve kterém převládá princip vzájemně výhodné spolupráce, však zůstal pouhým Gorbačovovým snem. Snad tomu tak bylo i z důvodu, že Gorbačov nakonec přiznal, že neměl žádný jasný a dlouhodobý plán, který by mu umožnil takový koncept naplnit.  

Autor je historik.