ROZHOVOR | Nový světový řád je nevyhnutelný. Je to historicky přirozený proces, plyne z rozhovoru s Tomášem Řepou pro EZ

Konflikty mezi Izraelem a palestinskými radikály a Ruskem a Ukrajinou se vyznačují enormním počtem obětí a vysokou intenzitou. Jeden z nich je dokonce mezistátní. Viděli jsme sice různé války jako třeba americkou invazi do Iráku nebo tu ruskou do Gruzie, ale rozhodně nedocházelo k tak strašlivě intenzivním konfliktům, jaké vidíme dnes. Čemu jejich vznik přisuzovat?

Je to dáno tím, že si leckteří vládci a vrcholní politikové zvykli na to, že vojenské řešení je pro ně přijatelná cesta k prosazení svých záměrů. Zapomínají přitom však na to, že to má devastační účinky nejen na zemi, na kterou se útočí, ale i na jejich vlastní. 

V prostředí demokratické soutěže politických stran to nejčastěji vede k tomu, že takový politik s klesající důvěrou veřejnosti již není znovu zvolen, v prostředí autokratickém nebo diktátorském však tato demokratická pojistka nefunguje a čím víc a déle je místní vládce u moci, tím větší je jeho paranoia a touha udržet si svoji absolutní moc. 

Snaha hledat kompromisní řešení je tedy dnes nižší, než tomu bylo v minulosti i proto, že mnohé země vedou čím dál starší mocenské elity. Střídání u moci bude v takových zemích velkou neznámou a pravděpodobnost násilného scénáře velmi vysoká. 

Řada konfliktů současnosti ale také reaguje na čím dál větší rozdíly mezi bohatými a chudými, případně jde o důsledek demografických změn, kdy některé země a regiony o obyvatele rychle přicházejí, naopak jiné jdou početně dynamicky nahoru. 

Důvodů velkých konfliktů je samozřejmě ještě celá řada, mnohé z nich také mají hluboké historické kořeny a zřejmě byla jen otázka času, než dojde ke konfrontaci stran s diametrálně odlišnými představami o svém postavení a budoucnosti. 

Během studené války vznikala řada zprostředkovaných neboli proxy konfliktů. Je to poměrně pragmatické, a dá se říct i chytré řešení toho, jak šířit svůj vliv a zároveň se vystavit co nejmenšímu riziku přímého válečného konfliktu. Jenže se zdá, že za poslední léta už je situace mezi určitými zeměmi příliš napjatá a dalším mezistátním konfliktům se nevyhneme. Co si o tom myslíte?

Studená válka měla několik etap, střídala se období větší eskalace a mezinárodního napětí s etapami zklidnění a lepšího dialogu. To je podobné i dnes, akorát pro současníka je nepříjemné to, že nyní jsme opět v situaci, kdy si státy a jejich politické reprezentace naslouchají o dost méně, než by byl pro zklidnění konfliktů potřeba. 

Stejně jako u studené války nám tady blokují války mezi nejsilnějšími zeměmi hrozby užití jaderných zbraní. Globální konflikty minulosti před vynálezem jaderné fúze – sedmiletá válka, napoleonské války, první či druhá světová válka, byly i kvůli tomu postaveny na přímé konfrontaci. To je dnes mnohem méně pravděpodobné, ne však vyloučené, opět se vytvářejí aliance a bloky států, které spolu kooperují a připravují se na hrozby od zemí, které považují za nepřátelské. Vidíme tedy, že tu jsou podobnosti i rozdíly. I v této odpovědi je pochopitelně přítomné velké zjednodušení. 

Zatímco Evropu spíše trápí konflikty na Ukrajině a v Izraeli, na Dálném východě můžeme pozorovat stále více rostoucí moc Čínské lidové republiky. Jenže se nezdá, že by šlo o revizionistickou velmoc, jakými jsou třeba Rusko nebo Írán. Jak se k tomuto poměrně bezprecedentnímu formátu světové velmoci postavit? Má se Západ spíše snažit spolupracovat nebo zachovat více rezervované postoje?

Čína je skutečně výzva jiného typu. Není to velmoc až tak vojenská, jako spíše ekonomická. A v tom je zároveň i její zranitelnost, protože její postavení je odvislé od toho, že její ekonomika dlouhou dobu razantně rostla a její vlastní občané neměli problém takový systém podporovat, když se i díky neuvěřitelné kombinaci komunismu jako oficiální státní ideologie a tvrdého kapitalismu jako dravého ekonomického systému měli lépe a životní úroveň rostla. 

To nyní, jak se zdá, už tak nebude. Nastřádalo se vícero chyb a ani Čína nemůže donekonečna růst. A možná i proto je nyní Čína nebezpečnější než kdy dříve, protože i přes veškerou a pro Evropana sotva myslitelnou tvrdou cenzuru a dohled represivních složek hrozí velká vnitřní nestabilita. 

Čína navíc své vojenské schopnosti vylepšuje, byť je to země, která už mnoho dekád žádnou válku nevedla a jejím vojákům chybí cenné zkušenosti z ostrých misí. I s ohledem na to, že se Čína sice tváří u řady konfliktů rezervovaně a rádoby neutrálně, své zájmy sleduje a tvrdě hájí. Příkladem za všechno může být kolonizace Afriky. I na příkladu mnoha zemí a čínských investic v nich, které jen těžko lze označit za dlouhodobě prospěšné pro místní, se lze domnívat, že je to svého druhu šíření vlivu. I když ne vojenskými prostředky. 

To se však může někdy změnit. Ke všemu se nám navíc přidávají domény jako kyberprostor, ve kterých je Čína tradičně velmi zdatná a svůj vliv zde také šíří. Čína je svého druhu revizionistickou velmocí také, protože stávající světový řád jí také nevyhovuje a ráda by svůj vliv rozšířila. 

I v Číně tak narážíme na hesla jako “toto území stejně patří a patřilo vždy nám” (Tchaj-wan) nebo “nikdy už se k nám nikdy nebude chovat tak jako Japonci ve 30. a 40. letech” – tento politický postoj navíc jde i s ohledem na tragickou bilanci japonské okupace přeci jen chápat. Jde na to celé však chytřeji než Rusko nebo Írán, které zmiňujete. 

Čína si však svojí dosavadní politikou také vytvořila jisté přirozené limity svého vlivu v jihovýchodní Asii, protože řada vlivných zemí její kurz sleduje s nelibostí a obavami, jako třeba Indie, Austrálie, Japonsko a mnohé další. 

Mimochodem jsem přesvědčen, že právě válka na Ukrajině je pro Čínu asi největší strategické vítězství za dlouhé dekády, protože z regionálního rivala si vytvořila surovinový přívěšek a tato závislost se bude i nadále prohlubovat. Jsou to však čínští kolonisté v Rusku, kteří mají nyní zcela nadstandardní postavení a dovoz surovin také probíhá jen s výraznými slevami. Pro Rusko je to z dlouhodobého hlediska jednoznačně krajně nevýhodná pozice a hádám, že mnozí ruští vládci expandující či tvrdě hájící na dálném východě postavení Ruska či SSSR – carové, Stalin či Brežněv, by za takovou situaci Vladimira Putina zrovna nepochválili, protože to ukazuje na velkou slabost. 

Nový světový řád už je prakticky nevyhnutelný. Samozřejmě ale nemám na mysli světový řád vedený ilumináty a jinými uskupeními, jehož narativy jsou tolik populární u dezinformační scény. Od roku 1989 jsme nežili v bipolárním, ale spíše unipolárním světě. Jenže teď se začíná „lámat chleba“, jak taková „změna světového řádu“ může proběhnout? Budeme pozorovat více válek nebo to bude spíše o soft-powers?

Jednoznačně euroatlantická civilizace i kvůli demografickým a ekonomickým změnám nebude mít takovou váhu jako v minulosti, o slovo se hlásí další sílící země. To je přirozený jev, žádná říše či civilizace nezažívá pouze úspěchy, ale je na vedení zemí tohoto okruhu, jak takovým výzvám dokáží čelit. 

Životní úroveň například v západní Evropě je stále i ve světovém srovnání bezprecedentně vysoko a pokud se povede strukturu ekonomiky změnit a zavádět nové technologie, nemusíme nutně čelit nějakým katastrofickým scénářům, občanským válkám a podobně. 

Ponaučení opět můžeme hledat i v historii, pokud budeme jako společnost slabí, jistě naší slabosti někdo využije. Alexandr Veliký využil úpadku Persie, Napoleon zase Rakouska či Pruska. Sociální revoluce zase byly odpovědí na nespokojenost mas obyvatelstva, ty také nešly zastavit a mnohdy měly velmi násilný charakter. 

Základní předpoklad, jak čelit potížím, je vybírat do zodpovědných funkcí osoby, které budou chápat, že slabost navenek i zevnitř nelze řešit přešlapováním na místě nebo ignorancí těch, jejichž postavení se zhoršuje a radikalizují se. 

Změna světového řádu proběhne, ať si o tom myslím cokoliv, je to znovu, opakuji, přirozený koloběh věcí. Jde hlavně o to, aby se neprohospodařilo to, co naši předkové vybudovali a v čem chceme jako společnost pokračovat. Za mne je to pokud možno maximálně fungující stát založený na společných hodnotách. V minulosti zdaleka nebylo samozřejmé zvolit si v životě vlastní cestu, dovolat se spravedlnosti či mít možnost podílet se na správě věcí veřejných. Pokud toto dokážeme uhájit, více konfliktů ve světě možná uvidíme, ale nemohou zničit nás samotné, my se můžeme zničit především sami svojí leností a hloupostí. 

Jak se dá redukovat síla Ruské federace? Sice je to asi otázka na věšteckou kouli, ale stále musí existovat způsoby, jak tak velkou revizionistickou velmoc omezit. Klíčové je to samozřejmě pro bezpečnost Evropské unie a NATO – tedy naši bezpečnost. Bude hrát Rusko v „novém světovém řádu“ nějakou významnější roli?

Když se podíváme na všechny parametry hodnotící životní úroveň, Rusko v nich výrazně zaostává, zůstává mu pouze hrubá síla provázená tradičním cynismem a neúctou k životu vlastních občanů. Válka na Ukrajině Rusko nesmírně oslabila, a ještě oslabí, bez ohledu na to, jak konflikt dopadne. Jakákoliv hypotetická územní expanze nemůže vyvážit to, o co Rusko v tomto konfliktu přišlo. 

Opět si znepřátelilo značnou část zemí světa, a dokonce i země, které zůstávaly na spojeneckém orbitu Moskvy například s odkazem na společné postsovětské dědictví, se osamostatňují a budou dělat vlastní politiku. Bez ohledu na názor Moskvy, která na Ukrajině významně ztrácí i přes to, že tam má nasazenou drtivou většinu svých vojenských kapacit. Příkladem může být politika Kazachstánu a do jisté míry i Arménie. 

Příkladů by však mnoho být více, vnitřní nestabilita Ruska – jedné z nejzkorumpovanějších zemí světa, je nyní velká neznámá, ale domnívám se, že je jen otázka času, než se ozve s plnou silou také. Rusko je založeno na obrovské koncentraci majetku v rukou několika klanů navázaných na Kreml. Ani rozšířená mentalita otroka v populaci, který si nechá všechno líbit dle starého ruského přísloví vyjadřujícího bezmocnost nad dalším děním „car je daleko a bůh je vysoko“, není bezmezná. 

Velké aglomerace ruských měst jako Moskva a Petrohrad jsou závislé na námezdní síle z postsovětských republik. Těm se však při zhoršující se kondici ruské ekonomiky a při oslabujícím rublu přestává tato práce, za kterou jsou navíc mnohdy nadřazeně vysmíváni, vyplácet. Při stávajícím kurzu toto nemá v delším časovém horizontu řešení. 

Odliv mozků se Rusku také vyřešit nepovedlo a pokud válka na Ukrajině ještě potrvá dlouho, všechny negativní trendy se ještě znásobí. To vše je právě ona redukce ruské síly, na kterou se ptáte. A zdá se, že je neodvratná. Plus faktor vazalského vztahu k Číně, o kterém jsem už hovořil. 

A nyní už jen stručně k závěru vaší otázky – ano, NATO je nejsilnějším garantem naší bezpečnosti. A každý, kdo jej kritizuje, by si měl uvědomit, o kolik víc by nás stála obranyschopnost země, kdybychom součástí této největší obranné aliance nebyli. Rozhodně se přitom můžeme bavit o tom, jestli někteří členové NATO vždy dělají politiku, která je v našem státním a národním zájmu. Příkladem může být klidně jak Turecko, tak třeba i USA, ale bez NATO bychom byli opravdu jen bez přehánění snadná kořist. 

Válka na Ukrajině jednoho dne skončí a s ní bude potřeba učinit spousty kroků, ať už jde o samotnou obnovu země nebo její vstup do EU a NATO. Stane se Ukrajina v budoucnu podobnou mocností, jakou je například Německo, Británie nebo Francie?

To bohužel sotva, řada negativních jevů, které jsem popisoval u Ruska, je přítomna i na Ukrajině. Včetně tolikrát a právem akcentované korupce, což je bohužel i součást sovětského dědictví, které v mnohých zanechalo onen známý stereotyp chování – kdo nekrade, okrádá rodinu. 

Ukrajina však bude mít tak jako tak na výběr, na rozdíl od Ruska či Běloruska, její občané vždy byli velmi svobodomyslní a tvrdohlavost ukázali mnohokrát ve své historii, například v boji o svůj stát jak po první, tak druhé světové válce. I v naprosto zoufalé situaci se nikdy nevzdali. 

I proto existuje statistika, která říká, že každý čtvrtý Ukrajinec ve 20. století zahynul násilnou smrtí či hladomorem. Už jen proto si tato země zaslouží další šanci. Podobnou mocností jako vámi vyjmenované země se téměř jistě v horizontu mnoha desetiletí nestane, pokud však zvládne klíčové reformy a dokáže obnovit i na základě pracovitosti svých lidí zemi, zhrouceným státem rozhodně nezůstane a životní úroveň tam také výrazně poroste. Profitovat z toho můžeme díky vzájemným vazbám i my jako země a výrazně i české firmy. 

Byla postupující integrace Ukrajiny do západních struktur tím pravým důvodem, proč se Vladimir Putin rozhodl zemi, jak on říká, „denacifikovat a demilitarizovat“? Hrozí, že takové procesy rozjede u více zemí? 

Od 90. let bylo jasné, že se Ukrajina přes veškeré turbulence své politiky od moskevského kurzu vzdaluje. Nemyslím si, že to byl důvod hlavní či jediný k napadení Ukrajiny Ruskem, ale rozhodně šlo o důvod velmi významný. Na geopolitické mapě je Rusko bez Ukrajiny mnohem slabší. Tím, že ji však napadlo, o ni definitivně přišlo. 

A na tom nezmění nic ani to, kdyby Ukrajina skutečně tlaku podlehla a byla nucena žádat o nevýhodný mír. Tomu však zatím nic nenasvědčuje, i když schopnost Rusů učit se na bojišti tuto válku přinejmenším velmi protáhne. Při stále ještě probíhající ukrajinské protiofenzivě, která bohužel doposud nedokázala prolomit ruské obranné linie, je toto zjevné. 

To bohužel zdůrazňuji, protože pokud by něco konečně mohlo donutit Rusko zasednout k jednacímu stolu, tak by to bylo přímé ohrožení Krymu. Takto bude pokračovat patrně ještě velmi dlouho, jak správně pojmenoval generál Zalužnyj poziční a opotřebovávací válka bez možnosti rozvinutí manévrového boje. Rusové nejsou jen nemehla a v mnohém mají větší rezervy. I proto nyní sledujeme obraz na bojišti takový, jako vidíme. 

Nyní však zpět k vaší otázce. Nestabilní Rusko je přesně takovou zemí, která by mohla neustále zkoušet napadat soupeře kdekoliv po světě, nejen klasickými konvenčními prostředky jako na Ukrajině. Rusové jsou dlouhodobě úspěšní a nebezpeční ve svém propagandistickém působení, v uplácení elit či v útocích v kyberprostoru. 

Pokud už nemohou sami žít a starat se o blaho občanů, osladí to všem, kteří jsou na tom lépe než oni. Takto jsou nyní bohužel, opět to slovo musím použít, civilizačně nastavení. Změnit by to dokázala až skutečná denacifikace a demilitarizace, odpusťme tu ironii, samotného Ruska. Možná by ale klidně jen stačilo konečně se začít starat o sebe a využít své ohromné nerostné bohatství k něčemu lepšímu než napadání sousedních zemí. 

Největší a poměrně řídce osídlená země světa skutečně nepotřebuje další území, notabene bez budoucnosti a ovládané kriminálními gangy, jako to vidíme v Podněstří, Abcházii, Jižní Osetii či na Donbase. To, aby se ruské útoky na další cíle nerozjely ještě více, záleží hodně na nás samotných a na tom, zda se jako společnost nesložíme v tváří tvář takovým hrozbám, ale budeme schopni adekvátně reagovat. 

Je to tedy opět i otázka osobní volby, protože fungující stát se skládá hlavně z jedinců, kteří si jsou vědomi toho, že jim záleží na tom, kde žijí a kde budou žít jejich děti. Podobně jako kdysi u mobilizované československé armády v roce 1938. Tento historický příměr je už poněkud zprofanovaný, ale dle mého soudu sedí dokonale. Zbabělost a ústupky agresorovi vám klid nepřinesou, naopak.