KOMENTÁŘ | Před 40 lety si „druhá studená válka“ vzala 269 životů. Sestřel letu KAL 007 nelze bez kontextu pochopit

O průběhu incidentu, který vyústil v sestřel letu KAL 007 na lince New York-Soul, bylo napsáno mnohé. Události, které dlouho halila celá řada nejasností – i v důsledku sovětskou stranou vypouštěných dezinformací –, se nakonec podařilo poměrně detailně rekonstruovat. Přispělo k tomu nepochybně i vstřícné gesto ruského prezidenta Borise Jelcina, který po rozpadu Sovětského svazu nejen vyjádřil soustrast pozůstalým obětí, ale také rozhodl o vydání záznamů z černé skříňky sestřeleného boeingu a přepisu komunikace sovětské protivzdušné obrany.

Ve stručnosti zrekapitulujme, že let KAL 007 se patrně po navigační chybě posádky výrazně odchýlil z plánovaného kurzu a narušil vzdušný prostor Sovětského svazu nad Kamčatkou a u ostrova Sachalin na Dálném východě. V oblasti naneštěstí ve stejné době operovala nejméně dvě americká špionážní letadla. V nepřehledné situaci komplikované noční tmou i výpadky částí sovětské radarové soustavy kvůli nepříznivému počasí, bylo do vzduchu vysláno několik stíhačů, kteří měli proti narušitelům důležitého sovětského obranného perimetru zasáhnout.

K boeingu se jako první přiblížil Suchoj Su-15 pilotovaný majorem Gennadijem Osipovičem. Chování neznámého letounu, který se nedařilo kontaktovat na běžně užívaných radiových frekvencích, i pod tlakem nervózních pozemních operátorů chybně vyhodnotil jako nestandardní. Poté, co boeing nereagoval ani na varovnou salvu vypálenou z kanónu sovětské stíhačky, kterou však díky absenci nábojů vytvářejících světelnou stopu jihokorejští piloti s největší pravděpodobností vůbec nepostřehli, dostal Osipovič rozkaz cíl zničit. Odpálil dvě rakety, z nichž jedna zasáhla a narušila trup i ovládací systémy Jumbo Jetu. Posádka se několik minut snažila udržet stroj ve vzduchu, nakonec se však zřítil do Japonského moře.

Proč vlastně padl rozkaz ke zničení cíle, když přepisy sovětské komunikace ukazují, že možnost záměny s civilním letadlem si minimálně část operátorů uvědomovala? Odpověď vyžaduje zaměřit se na širší kontext mezinárodní kontext doby, kdy k tragédii došlo. Odehrála se totiž v mimořádně vyhrocené fázi napětí mezi dvěma bloky bipolárního světa, který je historiky nazýván jako druhá studená válka. 

Po jistém uvolnění tensí mezi Západem a Východem v první polovině sedmdesátých let, označovaným jako détente, došlo na sklonku desetiletí k prudkému zhoršení americko-sovětských vztahů. Méně konfrontační přístup vůči Moskvě část amerických politiků kritizovala jako nevýhodný pro zájmy Spojených států. Kremelské brežněvovské vedení tomuto výkladu dodávalo kredibilitu některými svými kroky, například intervencemi v afrických zemích nebo rozmístěním obávaných raket SS-20 v evropské části Sovětského svazu. Příslovečnou poslední kapkou, která détente ukončila, bylo vyslání sovětských vojsk do Afghánistánu na záchranu tamního promoskevského autoritářské levicového režimu v prosinci 1979.

Následovaly prudké ochlazení vztahů mezi oběma studenoválečnými bloky, nová vlna závodů ve zbrojení a oboustranný nárůst podezíravosti vůči záměrům protivníka, včetně návratu k úvahám o možném překvapivém napadení a vypuknutí nového světového konfliktu. Akcelerátorem napětí se staly i americké prezidentské volby v roce 1980 a vítězství republikána Ronalda Reagana, který kandidoval s příslibem tvrdé politiky vůči Moskvě a světovému komunistickému hnutí. 

Kremelské vedení, které si touto dobou začínalo uvědomovat, že Sovětský svaz není ekonomicky schopen dlouhodobě udržet krok s vyspělejším Západem v nové vlně masivního zbrojení, se snažilo situaci zklidnit, především po smrti dlouholetého vůdce sovětských komunistů Leonida Brežněva v roce 1982. Pokusy o obnovu détente a nové odzbrojovací dohody však narážely na neochotu Moskvy změnit politiku vůči Afghánistánu i dodržování lidských práv, tedy oblasti, z nichž Reagan proklamativně učinil lakmusový papírek sovětského jednání a záměrů. Brežněvova nástupce Jurije Andropova tím však pouze utvrdil v jeho obavách, že vyhlášený antikomunista v Bílém domě může připravovat nečekaný jaderný úder na Sovětský svaz.

V roce 1983 nedůvěru dále posílila Reaganem avizovaná Strategická obranná iniciativa, neboli záměr vybudovat sofistikovaný, ve vesmíru umístěný protiraketový deštník, který by byl schopen eliminovat sovětské jadernými hlavicemi osazené mezikontinentální balistické střely, a fakticky tak Sovětský svaz odzbrojit. Americký prezident jej navíc nedlouho předtím neváhal označit za „říši zla“ a volal po „křižáckém tažení proti socialismu“. Tato rétorika nepochybně poskytovala vhodnou záminku sovětským radikálům, především ve vojenském velení, aby urgovali rázná protiopatření. Sestřelení amerického špionážního letounu, který narušil sovětský vzdušný prostor, tak mělo být vítaným políčkem Spojeným státům. Zde je třeba spatřovat zdroj těžko omluvitelné horlivosti, která vedla ke zbytečné ztrátě lidských životů.

Nejednalo se ovšem o záměrný projev barbarství, jak bylo ve své době prezentováno. I Osipovič byl koneckonců po přistání přivítán jako hrdina, který zničil nepřátelský stroj. Rychle však se však ukázalo, že šlo o tragický omyl. Incident pochopitelně vyvolal obrovskou mezinárodní vlnu pobouření. Sovětská reakce pouze přilila olej do ohně. Armáda v čele s ministrem obrany Dmitrijem Ustinovem totiž ujišťovala kremelské špičky, že pravda nikdy nevyjde najevo. Andropov, který v té době sám bojoval s vážnými zdravotními problémy, kterým o rok později podlehl, tak zpočátku sestřel dopravního letounu veřejně popíral. Spojeným státům tím ve skutečnosti nabídl propagandistické vítězství doslova na zlatém podnose: co mohlo více podpořit Reaganovo tvrzení o „říši zla“ než zabití 269 civilistů a následné zapírání? 

Později Moskva a její spojenci, včetně tehdejšího Československa, pod tíhou důkazů sestřelení civilního letadla připustili. Světové veřejnosti jej však prezentovali jako důsledek rafinované provokace amerických tajných služeb, která měla washingtonským jestřábům poskytnout argument pro další navýšení vojenského rozpočtu a eskalaci protisovětské kampaně. Takto propagandisticky laděné zdůvodnění jen dále diskreditovalo sovětský režim a jeho tehdejší mezinárodní iniciativy volající po deeskalaci studenoválečného napětí. Návrhy od státu, který vedl krvavou válku v Afghánistánu, flagrantně porušoval základní lidská práva a sestřelil nad svým územím letoun se stovkami cestujících, nebrala značná část světa vůbec vážně.

Události z 1. září 1983 tak nestály pouze život 269 lidí na palubě jihokorejského boeingu. Dále zvýšily studenoválečné napětí a prohloubily krizi ve vztazích Východu se Západem. Podařilo se ji zvládnout především díky zachování racionálního zákulisního dialogu na nižších úrovních, který kontrastoval se siláckou veřejnou rétorikou politických špiček. Trvalo však další dva roky, než se svět po smrti Andropova i jeho nástupce Konstantina Černěnka a převzetí otěží sovětské politiky Michailem Gorbačovem vydal na cestu, která nakonec odstranila hlavní příčiny, jež za tragédií letu KAL 007 stály.

Autor je historik.