PŮVODNÍ ZPRÁVA | Sovětská vojska zahájila před 35 lety odsun z Afghánistánu. Gorbačovovy cíle naplněny nebyly

Sovětská vojenská intervence v Afghánistánu zahájená v prosinci 1979 měla významné dopady nejen na zemi pod Hindúkušem. Vedle souběžně probíhající krize okolo dislokace raket středního dosahu v Evropě se stala hlavním spouštěčem obnovy studenoválečné konfrontace mezi Východem a Západem, momentem, který definitivně ukončil předchozí éru détente, neboli uvolnění bipolárního napětí.

Především na americké straně mělo détente ve druhé polovině 70. let množství kritiků, kteří hlasitě tvrdili, že Sovětský svaz mu nikdy své jednání na mezinárodní scéně skutečně nepřizpůsobil. I s odkazem na sílící sovětskou aktivitu ve Třetím světě varovali, že Moskva se nadále snaží šířit silou komunistickou ideologii a využívá k tomu mezinárodního oslabení Spojených států po vietnamském fiasku. Sovětský vojenský vpád do Afghánistánu tento výklad dále podpořil a stal se vítanou záminkou ke změně dosavadní politiky vůči studenoválečnému rivalovi.

První polovina 80. let se tak nesla ve znamení takzvané druhé studené války. Přinesla ochlazení vztahů mezi Východem a Západem, eskalaci závodů ve zbrojení a celkový nárůst mezinárodního napětí. Kremelská vládnoucí gerontokracie sice nebyla s takovým vývojem spokojená, ale nedokázala účinně reagovat. 

Především poté, co ve Spojených státech nastoupila administrativa prezidenta Ronalda Reagana se z konfliktu mezi afghánským levicovým režimem vojensky zaštítěným Moskvou a Washingtonem a dalšími regionálními aktéry podporovanými místními islamistickými povstalci stal jeden z často opakovaných argumentů, proč není možné vyhrocené vztahy se Sovětským svazem zlepšit. Reagan a jeho tým učinili z Afghánistánu pomyslný indikátor ochoty Kremlu změnit svou dosavadní politiku.  

Válka v Afghánistánu – a především sovětské vojenské angažmá v ní – tak představovala jednu z klíčových mezinárodních otázek i poté, co se do čela sovětských komunistů postavil reformista Michail Gorbačov. Dialog, který s Reaganem zahájil, se ostatně týkal i četných regionálních ohnisek napětí, Afghánistán nevyjímaje. Šéf Bílého domu sice trval na odchodu sovětských jednotek ze zemí Třetího světa, příznačně ale odmítal diskuzi o americké vojenské přítomnosti ve střední Americe, kterou naopak kritizovala Moskva a její spojenci.

Minimálně část Reaganovy administrativy ve skutečnosti nechtěla odchod sovětských jednotek z Afghánistánu jakkoliv usnadnit, ale naopak nechat je v konfliktu pomyslně vykrvácet. Nešlo jen o ekonomický a vojenský faktor. Intervence v Afghánistánu, stavěná na roveň předchozích vojenských zásahů v Maďarsku a Československu, usnadňovala prezentovat světové veřejnosti Sovětský svaz jako agresivní militaristickou mocnost. 

Gorbačov hodlal tento negativní obraz své země rozbít. Navíc si uvědomoval, že pokračující afghánský konflikt bránil zahájit vnitřní proměnu Sovětského svazu, neboť ta se do značné míry odvíjela od snížení vojenského rozpočtu země, který zase závisel na zlepšení vztahů Moskvy s Washingtonem. Jednalo se o uzavřený kruh. S ohledem na nadále probíhající soupeření obou supervelmocí však Gorbačov zpočátku odmítal podniknout ohledně Afghánistánu jakoukoliv jednostrannou akci, která by mohla být vnímána jako úlitba Spojeným státům. Místo toho prosazoval vyřešení tamního konfliktu po etapách.

Válku v Afghánistánu Gorbačov na jednu stranu označoval za „krvácející ránu“, zároveň však kapitulaci sovětských vojsk a afghánského režimu považoval za nepřijatelnou. Afghánistán se sice po jeho nástupu k moci stal předmět zpětného hodnocení v sovětském nevyšším vedení, které nově začalo klást verbální důraz kladen na politické řešení konfliktu, přesto sovětský kontingent v letech 1985 a 1986 zintenzivnil operace proti povstalcům. Kremelský vůdce obecně uznával, že vojska je třeba stáhnout a vydal příkaz takovou možnost analyzovat, nicméně dlouho o ní nemluvil veřejně. Odkládaný odchod z Afghánistánu díky tomu nadále představoval jeden k hlavních problémů, kterým Sovětský svaz na mezinárodní scéně čelil.  

Na interních jednáních Gorbačov prohlašoval, že nežádá Afghánistán prosovětský, ale odmítá Afghánistán proamerický. Tato podmínka komplikovala hledání způsobu, jak sovětské vojáky rychle přivést domů. Gorbačov navíc chtěl zamezit tomu, že v Afghánistánu následně vypukne krvavá občanská válka a země se stane jeho slovy „nástupištěm imperialismu“ a „islámské reakce“. I proto návrh dokumentu s konkrétními termíny stahování sovětských jednotek, který vznikl na důvěrných jednáních mezi afghánskými zástupci a představiteli OSN v Kábulu, odchod podmiňoval absencí zásahů do vnitřních afghánských záležitostí ze strany Spojených států a jejich regionálního spojence Pákistánu.

Odsun nakonec započal 15. května 1988 a trval devět měsíců. V létě následujícího roku Gorbačov na zasedání Varšavské smlouvy označil utlumení afghánského konfliktu za jeden z hlavních mezinárodních úspěchů, hned vedle kroků k omezení jaderných zbraní a posílení důvěry mezi Východem a Západem. Připomněl, že za dané situace hovořili i západní pravicoví lídři jako britská premiérka Margareth Thatcherová a Reaganův nástupce George Bush o konci studené války. 

S odstupem času víme, že ve Washingtonu panoval o poznání střízlivější pohled. Mnozí klíčoví Bushovi spolupracovníci, především ministr obrany Richard Cheney, prezidentův poradce pro otázky národní bezpečnosti Brent Scowcroft a jeho zástupce Robert Gates, Gorbačovově politice nadále příliš nedůvěřovali a ani sovětský odchod z Afghánistánu, kdysi prezentovaný jako „lakmusový papírek“ postupu Moskvy na mezinárodní scéně, jejich postoj nezměnil. Americká a potažmo západní politika vůči Sovětskému svazu a Východu totiž nevycházela ze vznešených idejí, mesiášství a osobní náklonnosti, ale z geopolitických, hospodářských a vojenských zájmů. V tomto ostře kontrastovala s přístupem Gorbačova. 

Odchod sovětských jednotek z Afghánistánu měl v Gorbačovově pojetí nejen ukončit válku, která si vyžádala stovky tisíc životů, ale také napomoci zlepšit mezinárodní situaci a umožnit stabilizaci vnitřní krizí zmítaného Sovětského svazu. V mnoha směrech šlo o racionální rozhodnutí, jelikož v Afghánistánu patrně nešlo vojensky zvítězit (o čemž se ostatně v 21. století přesvědčil i Západ). Cíle, které si Gorbačov vytýčil však naplněny nebyly. Afghánistán zabředl na počátku 90. let do nové občanské války, v níž se zrodila islamistická vláda hnutí Tálibán. Konec studené války pak nevedl k záchraně Sovětského svazu, ale přispěl k jeho kolapsu a rozpadu.