ROZHOVOR | Afghánští komunisté uchopili moc před 45 lety. Bez Sovětů by nevládli dlouho, soudí odborníci Polnar a Prokop

Před 45 lety, konkrétně 28. dubna 1978, proběhl v Afghánistánu mocenský převrat, při němž byl svržen a zabit autoritářský prezident Muhammad Daúd Chán. K moci se dostala Lidově demokratická strana Afghánistánu. Navzdory jejímu bezohlednému radikalismu nelze nový režim označit přímo za komunistický, spíše byl prosovětský a hledal specifický afghánský model socialismu, vysvětlují odborníci z Univerzity obrany v Brně Stanislav Polnar a Bronislav Prokop. 

V rozhovoru pro EuroZprávy.cz mimo jiné potvrzují, že puč proběhl bez vědomí Moskvy, a popisují tehdejší neutěšenou realitu země pod Hindúkušem, se kterou se musely v pozdějších desetiletích potýkat sovětská vojska i jednotky NATO. 

Muhammad Daúd Chán se k moci dostal v roce 1973, kdy v Afghánistánu došlo k vojenskému převratu. Jak velkou roli v těchto událostech osobně sehrál a jaký charakter měla jeho následná téměř pětiletá vláda?

Stanislav Polnar: Nástup Daúda k moci se odehrál v kontextu demontáže Afghánského království. Skupina antimonarchistických důstojníků svrhla v červenci roku 1973 z trůnu krále Záhira a oficiálně bylo ustaveno republikánské zřízení. Došlo k rozpuštění parlamentu a ohniskem státní moci se stal Ústřední výbor republiky, jemuž předsedal právě Záhirův bratranec Muhammad Daúd, jenž zároveň vykonával i prezidentský úřad. Ve skutečnosti však soustředil do svých rukou autoritativním způsobem všechny rozhodující pravomoci a směřoval tak k nastolení osobní diktatury. Oficiálně vyhlásil program sociálních reforem a zahraničněpolitickou neutralitu, avšak jednalo se spíše o nereálné sliby. Vláda tvořená pravicovými ministry se důslednému provádění reforem vyhýbala, hájila zájmy nejbohatších Afghánců a nutnou pozemkovou reformu prováděla pouze formálně a polovičatě. Afghánistán se pod Daúdovou vládou sice v městských aglomeracích modernizoval, ale venkov zůstával stále žalostně zaostalý. 

To mě přivádí k další otázce. Jak vlastně Afghánistán v předvečer takzvané saurové revoluce vypadal? Byl ráz státních struktur a úroveň rozvoje tamní společnosti výrazným předpokladem pro události z dubna 1978?

Stanislav Polnar: Rozhodující moc drželi v rukou afghánští velkostatkáři, kmenoví vůdci a konzervativní islámský klérus, a to jak ve vládě, tak i v parlamentu. „Republikánská“ ústava z roku 1977 omezovala moc parlamentu a rozhodující zákonodárné, soudní a exekutivní pravomoci svěřila do Daúdových rukou. To vyvolalo v parlamentu sjednocený odpor pravicových i levicových poslanců. Ti všichni odmítali Daúdovy autoritářské praktiky, nicméně nenabízeli konstruktivní alternativy. To se týkalo i reálné zahraniční politiky, v níž Afghánistán vedle lavírování mezi Západem a Sovětským svazem setrvale posiloval vazby na konzervativní arabské státy a iránské císařství. Neutěšená politická situace nacházela nakonec podporu pouze v nejužším kruhu Daúdových věrných vazalů. 

Jak byste charakterizovali Lidově demokratickou stranu Afghánistánu (LDSA), která se po odstranění Daúda chopila moci v zemi. Převládala v ní v roce 1978 již zcela jasně komunistická, nebo možná lépe řečeno marxisticko-leninská orientace?

Stanislav Polnar: LDSA lze dle evropských politických hledisek hodnotit pouze velmi rámcově a nepřesně. Afghánští komunisté překonali rozpory mezi jednotlivými frakcemi až v červenci 1977 a ve straně zesílily tendence k převzetí veškeré Daúdovy moci. Výraznými spojenci funkcionářů LDSA se stali marxisticky smýšlející armádní důstojníci a velitelé. Tato účelová aliance nakonec 27. dubna 1978 provedla vojenský puč, který znamenal Daúdův konec. Systém nastolený takzvanou saurovou revolucí nelze označit přímo za komunistický, a to přes jeho veškerý bezohledný radikalismus. Jednalo se spíše o specifický „afghánský“ model socialismu se silnou prosovětskou orientací. 

Víme, jak velkou část afghánské společnosti – pokud o ni v této době lze vůbec mluvit jako o alespoň rámcově ucelené entitě – pučisté reprezentovali?

Stanislav Polnar: Pučistům jednoznačně chyběla širší podpora a jejich situaci lze s jistou dávkou zjednodušení přirovnat k pozici bolševiků v sovětizovaném Rusku v letech, zejména 1917 až 1918. Koalici LDSA a levicových důstojníků podporovalo pouze několik desítek tisíc stoupenců. Tehdy, stejně jako dnes, lze o afghánské společnosti hovořit pouze velmi rezervovaně. Afghánský národ v kulturním a etnickém slova smyslu neexistuje, stejně jako v pojetí státotvorném. V afghánském veřejném prostoru převládalo a stále převládá klanové či kmenové smýšlení ne příliš vzdálené feudálním poměrům. Jednotliví „warlordi“ disponovali ozbrojenými družinami či přímo soukromými armádami a usilovali o maximální nezávislost na centrální vládě v Kábulu. S těmito rysy afghánské reality se musela ostatně potýkat i vojska Severoatlantické aliance v letech 2001 až 2021. 

Jak velkou roli sehrál v afghánských událostech z dubna 1978 Sovětský svaz? 

Bronislav Prokop: Jak již zmínil Stanislav Polnar, Daúdův režim vládnoucí v zemi, která bývá označována za hřbitov velmocí, se všeobecné popularitě obyvatelstva netěšil. Systém vlády jedné strany často používal metody fyzické likvidace odpůrců. I přes pokračující vnitřní rozpory mezi svými dvěma frakcemi se LDSA dokázala shodnout na nutnosti provedení politického převratu, který byl připravován na konec léta roku 1978. Tento připravovaný převrat však získal vlastní dynamiku již 17. dubna, kdy došlo k vraždě předního představitele frakce Parčam, levicového intelektuála Mira Akbara Khybera. Jeho pohřeb přerostl v masové protivládní demonstrace a následně to afghánští komunisté využili spolu s vojenskými důstojníky 27. dubna k realizaci puče. Převrat proběhl podle dostupných archivních dokumentů bez vědomí Moskvy a Brežněv se o něm měl dozvědět až z rozhlasu. Výše uvedený závěr podporuje i fakt, že CIA sovětské zapojení do takzvané saurové revoluce nepotvrdila, a i proto Spojené státy i následně pokračovaly v poskytování omezené ekonomické pomocí Afghánistánu. Sovětský svaz však nově ustanovený režim v Kábulu okamžitě uznal, čímž ho částečně legitimizoval.

Závěrem mi dovolte spekulativní otázku. Jak se mohla vyvíjet situace v Afghánistánu, pokud by Sovětský svaz v prosinci 1979 vojensky neintervenoval ve prospěch tamního levicového režimu? Domníváte se, že by došlo relativně brzy k dalšímu převratu, který by alespoň dočasně nastolil nový status quo, nebo by země zabředla do zdlouhavé občanské války, jak se nakonec stalo po odchodu sovětských vojsk v devadesátých letech?

Bronislav Prokop: Otevřeně upozorňuji, že se jedná se čistou spekulaci. Po dalším převratu, který 14. září 1979 vynesl k moci Hafizulláha Amína a jehož součástí byla logicky i vražda dosavadního státního a stranického vůdce Núra Tarákího, Amín a jeho suita nejoddanějších rozpoutali v zemi nevídaný teror prakticky proti všem, vlastní straně, nezainteresovaným Afgháncům i opozici. Z tohoto důvodu si lze jen stěží představit, že by Amín v zemi pod Hindúkušem vládnul dlouhodobě. Jeho krutovláda by - bez ohledu na její trvání v zemi - zcela zdiskreditovala ideu socialismu a Moskva by s velkou pravděpodobností v Kábulu ztratila svůj „spřátelený režim“. 

Z hlediska následného vývoje se lze proto důvodně domnívat, že by příslušníci nejpravděpodobněji ze strany Fronty národního osvobození Afganistánu, která již v roce 1978 vyhlásila tehdejší vládě džihád, dříve či později odstavili násilně Amína od moci.  Její následná vláda by byla odvozena z islámu, byť ne tak extrémního výkladu, jako se tomu stalo následně. Zda by tato vláda byla stabilní zůstává otázkou, ale z důvodu, že ji podporoval i bývalý král a jeho příznivci, se přikláním spíše k odpovědi, že ano, čímž by vznikl nový status quo. Občanská válka, reálně boj o místní moc, by hypoteticky v některých provinciích vypuknout mohla, ale v porovnání s devadesátými lety by se jednalo o marginální jevy. Důvody jsou zřejmé - tedy absence geopolitického vakua, velký počet dobře vycvičených a boji zocelených válečníků, velká nasycenost země zbraněmi, ukončení vnějších programů financování pro tyto „bojovníky za svobodu“ a také absence jakýchkoliv pozitivních životních perspektiv, které by byly alternativou k vojenskému řemeslu.          

Související

Kateřina Kolouchová Rozhovor

Česko by mohlo v boji o záchranu klimatu dělat víc. EU vytváří vyšší a ambiciózní cíle, říká analytička pro EZ

Evropská unie je v boji proti změně klimatu ambiciózní a dokáže udávat trendy pro svět. Analytička organizace Fakta o klimatu Kateřina Kolouchová v rozhovoru pro EuroZprávy.cz popsala, jak se nejen EU, ale také České republice daří v globální snaze o záchranu klimatu. „Myslím si, že by Česku pomohlo myslet na dva, tři kroky dopředu, zkrátka uvažovat v delších časových horizontech,“ říká.
Romana Jungwirth Březovská Rozhovor

Obyvatelům Pacifiku už jde o přežití, svět si na klimatických konferencích nastavuje zrcadlo, říká analytička pro EZ

Romana Jungwirth Březovská, analytička Asociace pro mezinárodní otázky a Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd České republiky, pro EuroZprávy.cz poskytla rozsáhlý rozhovor o klimatických konferencích, z nichž jednou je aktuálně probíhající COP29. „Na globálních konferencích je rolí Evropské unie tedy mimo jiné i to, že si může dovolit nastavovat různá tržní pravidla a může si dovolit vytvářet inovativní přístupy, které jiné regiony světa můžou postupem času přebírat a kopírovat,“ říká.

Více souvisejících

rozhovor Stanislav Polnar Bronislav Prokop Afghanistán Sovětský svaz komunisté historie

Aktuálně se děje

včera

včera

Tři princezny byly letošní premiérovou štědrovečerní pohádkou. Prohlédněte si galerii

RECENZE: Tři princezny jsou dalším nekonzistentním a paradoxně zpátečnickým pokusem o inovaci

Nové štědrovečerní pohádky České televize jsou každoročně pod ostrým drobnohledem a nejsledovanějším programem dne. Po několikaleté nadvládě režiséra Karla Janáka, i když s občasnými pauzami, se režie ujal svěží tvůrce stylizovaně autentických tragikomedií Tomáš Pavlíček. Jakkoli je jeho snaha dělat pohádku odlišně znatelná a sympatická, postupně se drolí do stereotypních cestiček.

včera

Vánoce, ilustrační fotografie.

Vánoce za dob protektorátu. Jak Češi trávili svátky za nelehkých časů

Přesně před 85 lety, v roce 1939, zažívali Češi první nesvobodné Vánoce za nacistické okupace. Tyto svátky si lidé v našich zemích ještě užívali bez výraznějších omezení, v letech následujících už byly Vánoce poznamenány nacistickou propagandou i řadou omezení. Jak Češi trávili Vánoce za nelehkých dob protektorátu a druhé světové války?

Aktualizováno včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

23. prosince 2024 21:33

23. prosince 2024 21:15

23. prosince 2024 19:54

23. prosince 2024 18:20

23. prosince 2024 17:15

Podezření se obrací směrem k Číně. Odmítla žádost Švédska o vyšetřování lodi podezřelé z poškození kabelů

Švédské ministerstvo zahraničí potvrdilo, že Čína zamítla žádost švédských vyšetřovatelů o přístup na palubu čínské lodi Yi Peng 3, která je spojována s incidentem poškození podmořských kabelů. Tyto kabely byly přerušeny v Baltském moři, což vyvolalo mezinárodní napětí a spekulace o možném sabotážním útoku.

Zdroj: Libor Novák

Další zprávy