Dvě brambory pro osm lidí. Děti v Gaze jsou kost a kůže, chodí umírat do nemocnic

„Mám strach, že o vnuka přijdu,“ říká jeho babička Faiza Abdul Rahman, která sama kvůli nedostatku jídla trpí závratěmi. Den předtím snědla jen kousek pita chleba za 15 šekelů. „Jeho sourozenci také hladovějí. Někdy jdou spát, aniž by se najedli.“

Mohammed se narodil zdravý, ale matka kvůli podvýživě neměla mléko. Od té doby rodina získala jen dvě plechovky kojenecké výživy.

Nemocnice Patient’s Friends Benevolent Society je přeplněná podobně vyhublými dětmi. Dvanáct lůžek je sdíleno dvěma dětmi najednou, přičemž v Gaze City zůstávají jen dva funkční pediatrické týmy. Každý den přichází až 200 dětí.

Lékař Musab Farwana se je snaží zachránit, často marně. Doma pak sdílí skromné porce jídla se svými vlastními hladovějícími dětmi. Jeho plat nestačí skoro na nic. Na pomoc od GHF si netroufá – kolega lékař Ramzi Hajaj byl při pokusu o získání potravin zastřelen.

Během tří dní tento týden zaznamenali zdravotníci 43 úmrtí z hladu – předtím to bylo 68 za celou válku. Faiza Abdul Rahman říká, že ani během nejpřísnější blokády potravin v severní Gaze loni nebyla situace tak zlá. „Toto je nejhorší fáze, jakou jsme kdy zažili.“

Lidé, lékaři, ale i data z izraelských a mezinárodních zdrojů ukazují, že jídlo v Gaze prakticky došlo. Ceny mouky jsou třicetinásobné oproti začátku roku. Peníze ani vliv už nepomáhají – i zaměstnanci humanitárních organizací mizí před očima svých kolegů.

Více než sto organizací, včetně Lékařů bez hranic, Save the Children a Oxfamu, tento týden varovalo před hladomorem. Agentura AFP oznámila, že poprvé v historii hrozí, že přijde o novináře kvůli vyhladovění. Šéf WHO Tedros Ghebreyesus prohlásil, že „velká část populace Gazy hladoví“. Podle něj jde o „masový hladomor, který je způsobený lidmi“.

Od března Izrael drasticky omezil přísun jídla. I po květnovém uvolnění blokády tok potravin zůstal nedostatečný – pomoc přichází pomalu, aby krize trvala déle. Všechny dodávky jsou směrovány přes militarizovaná distribuční centra řízená americkou organizací GHF. Místa, která místní popisují jako „pasti smrti“, kde už zemřely stovky lidí.

Za 58 dní provozu přivezla GHF takové množství potravin, které by pokrylo potřeby Gazy na méně než dva týdny – a to za předpokladu rovnoměrného rozdělení.

V úterý se Umm Youssef al-Khalidi poprvé vydala k distribučnímu centru GHF. Dlouho se mu vyhýbala – její muž je ochrnutý a nejmladšímu dítěti jsou dva roky. „Hlad jsme zaháněli vodou,“ říká. „Ale teď mám větší strach o děti než o sebe. Pokud se mi něco stane, nikdo se o ně nepostará.“

Minulý týden nejedli čtyři dny. Když se jim podařilo získat jídlo, osm členů rodiny se podělilo o pytlík rýže a dvě brambory, které jim daroval kolemjdoucí. Děti, dříve vynikající studenti se stipendii, teď sedávají na ulici před troskami mešity a snaží se prodat náramky z korálků. Zájem ale není.

„Moje děti jsou kost a kůže,“ říká Khalidi. „I malá námaha je vysiluje, pak zase jen sedí a prosí o jídlo. Nemám jim co dát.“

Rozhodla se riskovat a vydat se k centru. Manžel přišel během války o mobil, takže se s rodinou během dlouhých hodin nemůže spojit. „Nemám nikoho jiného, koho bych poslala. Každý den bez jídla je pro ně horší.“