PŮVODNÍ ZPRÁVA | Eskalace na thajsko-kambodžské hranici: Mezinárodní společenství mělo zakročit, říká expert

Napětí mezi Thajskem a Kambodžou v noci na čtvrtek eskalovalo v ozbrojený střet. Thajská armáda nasadila stíhačky F-16 proti kambodžským vojenským cílům v oblasti dlouhodobě sporné hranice. Letecký úder následoval jen několik hodin po pozemních střetech mezi jednotkami obou států. Phnompenh pohotově reagoval. Jak uvedla CNN, Kambodža varovala, že na útoky „rozhodně odpoví“.

K přímé konfrontaci došlo krátce poté, co thajský voják přišel při výbuchu nášlapné miny o nohu. Incident, který se odehrál ve středu, okamžitě ochladil diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi – státy si stáhly své velvyslance a vztahy klesly na nejnižší úroveň za poslední roky.

Historie, která nevyprchá

Podle Davida Hutta, výzkumného pracovníka Středoevropského institutu asijských studií, jde o víc než jen o technické pohraniční spory. „Krize je složitá. Částečně se jedná o typický spor o hranice související s mapou vypracovanou francouzskou koloniální správou, která provedla některé výměny území se Siamem (jak se Thajsko tehdy nazývalo),“ vysvětlil exkluzivně pro EuroZprávy.cz.

Kambodža má dlouhodobě spory nejen s Thajskem, ale i s Laosem a Vietnamem – především kvůli nedostatečně definovaným hranicím. Na rozdíl od současného vývoje však tyto konflikty neskončily otevřenou vojenskou konfrontací. „Armády Thajska a Kambodže se v roce 2008 dostaly do konfliktu kvůli Preah Vihear, který byl o několik let později vyřešen mezinárodním soudem, jenž přiznal vlastnictví Kambodži. Současné napětí se týká čtyř území, z nichž tři obklopují starobylé chrámy,“ připomněl Hutt.

Situaci přitěžuje ještě další vrstva, kterou je rozsáhlý nelegální kyberpodvodný průmysl v Kambodži, proti němuž se thajské bezpečnostní složky snaží zasáhnout zejména v pohraničních městech. „Tento rozsáhlý nelegální průmysl je propojen s některými z nejvlivnějších kambodžských magnátů a politiků,“ uvedl Hutt.

V pozadí stojí i geopolitická rovina – Peking tlačí na Phnompenh, aby zakročil proti podvodníkům, kteří míří především na čínské občany. „Peking však měl větší štěstí při získávání podpory Thajska, které provedlo rozsáhlé razie a zásahy proti podvodným sítím na svých hranicích s Kambodžou a Myanmarem,“ řekl Hutt.

Politika slabosti?

Křehkost situace prohlubuje i domácí politická dynamika. „Žádná vláda nechce vypadat nenacionalisticky a nebránit svou suverenitu, takže napětí má tendenci eskalovat do konfliktu,“ konstatoval analytik. V čele obou států stojí mladí a málo zkušení lídři – Hun Manet v Kambodži a do nedávna Paetongtarn Shinawatra v Thajsku. Oba se dostali k moci jako pokračovatelé svých otců.

„Mám pocit, že ani jedna ze stran není schopna eskalaci zastavit, protože si nemůže dovolit vypadat slabá a nenacionalistická. Navíc nebyly podniknuty žádné mezinárodní snahy o řešení, které by Bangkok a Phnom Penh mohly poskytnout prostředky k uklidnění situace,“ podotkl Hutt.

Mezinárodní pasivita a selektivní zájem Číny

Mezinárodní aktéři zůstávají mimo hru. „ASEAN měl zasáhnout, ale neučinil tak. USA se o tuto záležitost vůbec nezajímají. Japonsko a EU jsou příliš neúčinné, aby mohly něco podniknout. Peking prohlašuje neutralitu, ale kvůli kybernetickému podvodu hraje obě strany proti sobě,“ poznamenal Hutt.

A Spojené státy? Thajsko je sice oficiálně jejich klíčovým spojencem v regionu, ale zájem je mizivý. „Američané se do toho nezapojí. Pochybuji, že Trumpova administrativa o tomto konfliktu vůbec ví. Pro Phnompenh, který se snaží dohodnout s USA na celní dohodě, však přichází v obzvláště nevhodnou dobu,“ dodal.

Z hlediska regionální ekonomiky zůstane patrně dopad minimální. „Nemyslím si, že by to mělo vliv na ostatní ekonomiky regionu. Všechny ostatní státy se chtějí držet stranou a obchod mezi Kambodžou a Thajskem v rámci ASEAN je relativně malý,“ zhodnotil analytik.

Historická dimenze podle něj nehraje velkou roli – s výjimkou samotné otázky území. Vše ostatní je politická nejistota přenesená do tvrdé rétoriky a vojenské demonstrace síly. „Obě vlády byly ještě více odhodlány vystupovat ultranacionalisticky a silně, protože cítily, že nejsou politicky tak stabilní jako předchozí vlády; měly více důvodů neukončit eskalaci napětí, což by mohlo být vnímáno jako známka slabosti a ztráty tváře,“ uzavřel Hutt.