RECENZE: Dcera národa reviduje národní obrození mladistvou perspektivou. Daří se to?

Francouzská streamovací platforma Canal+, kde můžete za zvýšené předplatné nalézt i tvorbu z dílny Apple TV+, minulý rok dorazila na český trh. Teď pod hlavičkou produkční společnosti Barletta a v koprodukci s Českou televizí vyprodukovala svůj první český seriál Dcera národa. Ta se snaží čerstvým způsobem revidovat obrozenecké snahy roku a osud Zdenky Havlíčkové, který se zasloužilý reformátoři v čele s Riegerem, Trojanem, Brunerem či Palackým rozhodli utvářet podle sebe. Scénář Lucie Vaňkové čerpá z publikace Mileny Lenderové Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové. První tři epizody šestidílné minisérie režíroval Matěj Chlupáček, druhou polovinu pak Cristina Groșan.

Tato tvůrčí změna a zlom jsou na první pohled ihned znát. Skoro až jako bychom sledovali dvě úplně jiné série. A to jak tematicky, tak vizuálně. V tomto případě však nejde o kreativní posun, jako spíš krok zpátky. Zatímco první polovina láká na širší reflexi doby, určitou demytizaci tehdejších poměrů a klade důraz na mašinérii obrozenecké propagandy, druhá se překlopí do v kruhu se točícího teenagerského melodramatu. Díla pod hlavičkou Barletty mají prudké žánrové změny v identitě. Zmínit můžeme strhující Úsvit či s hravostí vyprávěný seriál To se vysvětlí, soudruzi!. Problém netkví ve změně přístupu, ale v tom, že daná změna zadusává podnětně rozkreslené vrstvy a vývoj protagonistky.

Zdenka svůj vrcholný moment zažije už takřka ze začátku, kdy se na shromáždění investorů a obrozenců, kteří přispěli do sbírky na její počest, rozhodne při slavnostním proslovu vzdorovat patriarchátu a promluvit o předem definované úloze ženy. Setkáváme se s ní jako s plně emancipovanou a vzdorovitou ženou, jež v sobě zároveň nese mladistvou naivitu a křehkost. Křehkost, kterou nemá s kým sdílet. Její život se točí okolo naškrobených a na povrchu ctnostných starších mužů. Když konečně potkává mladého a pro obrozeneckou strategii nevhodného vojáka s polskými kořeny, otevírá se pro ni nový svět.

Druhá polovina se tak nese ve znamení jejího utrpení, jelikož lásce je konstantně bráněno, zatímco si u veřejnosti románkem pošpinila pověst. Zbavená svéprávnosti už pro svou povahu nezajímá ani samozvané patrony jejího odkazu, kteří pozornost směřují k jinému propagačnímu nástroji – stavbě Národního divadla. Série tak do identity Zdenky otiskává úlohu trpitelky, jež většinu času s fatálností lamentuje nad absencí milovaného. Vytrácí se kousavý tón a stylové ladění drzé náctileté romance a tvůrci začínají postavu utápět v neukočírovaném melodramatickém patosu na hranici kýče, zatímco se zcela vytrácí sympatický a svěží nadhled.

Nelze se ubránit dojmu, že tvůrci postupným zploštěním svou cílovou skupinu mladých diváků podceňují a rezignují na potenciální a zprvu dobře rozehrané vrstvy. Jistě, je to příběh o Zdence a přímočaré vyprávění se do velké míry odvíjí od jejích subjektivních pocitů, i proto je obrozenecký klub vykreslený jako parta senilních a uslintaných páprdů. To však neznamená, že kdyby séria dotáhla linie týkající se obrozeneckých machinací, tak by zradila vlastní koncept. V závěru zkrátka nemá dostatek materiálu, aby se mohla takto razantně od zbytku izolovat stejně jako její protagonistka.

Polovičaté je i výtvarné uchopení a styl snímání. S režií se zároveň měnili i kameramané, první půlku snímal Martin Douba, druhou Márk Győri. Zatímco Douba s Chlupáčkem spoléhají na podnětné a netradiční kompozice a pracují s hloubkou prostoru, kde nechávají vyniknout secesní výtvarno a prostředí staví do kontrastu s neempatickými obrozenci, Győri a Groșan se oddávají prvoplánově líbivé a skoro až reklamní estetice, což v mnohém sráží dosavadně budovanou osobitost. Série se podmíněná romantické linii přepne do módu dráždivě (a)historického žánru s nádechem “bridgertonovské” soap opery.

Tvůrci Dceru národa protkávají různorodými anachronismy, ať už je o moderní mluvu s anglicismy, případně popový soundtrack či tanec. Tyto aspekty však v závěru působí jen velmi subtilně, jakoby se tvůrci báli odvázat a naplno se oddat více stylizované estetice, jež by dílu seděla. Vše zůstává tak nějak napůl. Je jasné a čitelné o co tvůrcům šlo. Dualitu mládí zakonzervovali přesně. Celou stopáž však cítíme, že se vhodný tvar a jasný cíl vyprávění stále hledají za pochodu. Takhle jde o částečně cool podívanou, také ale o ve své podstatě velmi krotký a banální pokus o odlišný přístup k životopisné a historické látce. Sympatie jsou stále stále stíhané zklamáním.

Hodnocení: 55 %

Režie: Cristina Groșan, Matěj Chlupáček

Scénář: Lucie Vaňková

Hrají: Antonie Formanová, Jiří Langmajer, Jan Vlasák, Vladimír Javorský, Leoš Noha, Robert Mikluš, Ladislav Hampl, Martina Jindrová, Vojtěch Machuta, Daniel Kadlec

Česká premiéra: 29. září 2024

Platforma: Canal+