RECENZE: Vetřelec: Romulus eklekticky reflektuje historii série a strhne v dílčích částech

Je to již 45 let, co Ridley Scott natočil formativní vesmírný horor Vetřelec. Na film s takřka instantním kultovním statutem navázal James Cameron pokračováním Vetřelci (1986) a posléze i David Fincher s Vetřelec ³ (1992). Podvratným a pro mnohé provokativním způsobem pokračoval francouzský režisér Jean-Pierre Jeunet ve Vetřelec: Vzkříšení (1996). V této chvíli sérii opustila její titulní hvězda Sigourney Weaver, jež dala tvář hrdince Ellen Ripley, která se ve všech dílech staví proti zdánlivě neporazitelnému monstru. Ridley Scott po pauze rozšířil vetřelčí svět o prequely Prometheus (2012) a Vetřelec: Covenant (2017). Svět netvoří pouze celovečerní filmy, ale i řada komiksů, hraných i animovaných seriálů a počítačových her. 

První díl je etalonem survival hororu, kdy v tísnivě komorní atmosféře sledujeme většinu času neviditelné a plíživě agresivní zlo. Industriální prostředí kosmické lodi se stává nebezpečnou jeskyní, jejíž nadvládu převzal mimozemský xenomorf. Zvolený styl se sérii dosavadně replikovat nepovedlo, i proto se další pokračování od původního konceptu odchylují. Fede Alvarez, jenž má za sebou povedený horor Smrt ve tmě (2016) či hravý remake vyvražďovačky Lesní duch (2013), výchozím bodem na Scottovu klasiku navazuje, zároveň vychází ze všech dosavadních filmů, jež četně cituje, ať už podprahově či explicitně. Scénář konzultoval jak se Scottem, jenž zůstal v roli producenta, tak s Cameronem. 

Jde o křížení dvou přístupů, aby se série omladila a zároveň navrátila ke kořenům. Sledujeme skupinu mladých, kteří v dystopickém prostředí na planetě bez slunce nemají možnost k důstojné budoucnosti. Rozhodnou se na vlastní pěst vyrazit na oběžnou dráhu a s vidinou zisku vykrást jednu z opuštěných lodí. Netuší ale, že jde právě o tu loď, na níž před zhruba 20 lety Ripley bojovala o přežití poté, co se vesmírný výzkum zvrtl. Alvarez je věrný původním kulisám, postavy jsou na chátrající vesmírné kocábce obklopeni temnotou, problikávajícími CRT monitory, obrovskými tlačítkami a stroji, jež se tvůrci nijak nesnaží aktualizovat, aby zachovali ducha prvního dílu. V mnoha schématech pak vychází ze špičkové hororové videohry Alien: Isolation (2014). Procházení lodi a překonávání jednotlivých místností silně těží z videoherních mechanik. 

A přesně v hororových momentech film funguje nejvíce. Kamera i mizanscéna eklekticky zdatně opisují od svých předchůdců, aniž by byla nouze o originální stylistické nápady. Když se pak v jednotlivých segmentech snímek přepne do přímočarého survival hororu s gore a slasher prvky, dokáže být strhující. Celou dobu po příchodu na loď dokáže stupňovat a napínat atmosféru, zároveň nabízí pestrou paletu vesmírných nepřátel, z nichž každý může postavy zlikvidovat jinak. Samotná akce však kolikrát postrádá rytmus a v mnoha případech jde na úrovní oddělených segmentů o variaci již několikrát viděného. Přílišné zahledění do svých předchůdců funguje na bázi popkulturních odkazů pro zasvěcené fanoušky, samotnému celku spíše škodí a na povrch prostupuje samoúčelný fanouškovský servis. Alvarez, stejně jako v předchozích filmech, ani zde neumí sladit vyprávěcí tempo s akcí a organická plynulost narace značně drhne. 

Veskrze dynamická, i když místy rozkolísaná akce je jasným hnacím motorem filmu, který však není dostatečně silný. Jeho snahy o vtahující přímočarost podkopává práce s postavami a příliš dlouhá expozice, jež v závěru nikam nevede. Takřka první polovinu trávíme s postavami, poznáváme jejich zázemí a vztahy, aby se pak s většinou rozkreslených informací nijak nepracovalo. Emocionálním jádrem filmu má být takřka sourozenecký vztah mezi protagonistkou Rain (Cailee Spaeny), jež se stará o lehce porouchaného androida Andyho (David Jonsson), který představuje klíčovou roli k vybrakování lodi. Dynamika staví na vztahu mezi člověkem a umělou inteligencí, u níž nikdy nevíme, nakolik lidská může být. Vykreslení je ale až příliš banální a navíc ověšené balastem v podobě několika pro kýžený narativ zbytečných postav, jímž je však věnováno až příliš mnoho prostoru, nikoli z hlediska prezence, nýbrž jejich minulosti a morálních dilemat. Její problematika je pro divácký zážitek zcela nadbytečná a snaha o důslednější rozkreslení psychologie se rozplývá v temnotě. 

Alien: Romulus v dílčích částech skutečně představuje vtahující zábavu, veskrze okoukanou od mistrovství předchozích děl, v kombinaci s režijním zápalem. Krvavě šťavnaté vyvražďovací scény a nečekaně bizarní i groteskní výjevy se určitě zaryjou do paměti. Nad vší lákavostí visí problémy v podobě nezajímavého budování fikčního světa i vnitřního světa postav, samoúčelné citace předchozích dílů a nepoutavý emocionální pohon pro výbuchy brutální akce, v němž série s Ripley excelovala. Pokud by si Alvarez řekl, že chce natočit přímočaře akční survival horor, okleštěný o jakoukoli psychologii a bez ohlížení se na dříve předestřené vzorce, šlo by o plnotučnou zábavu, jež by sérii skutečně mohla nabídnout nový směr. Kvůli eklektické neukotvenosti se ale setkáváme s tvarem, na nějž budeme vzpomínat pouze v souvislosti s několika krvavými a nečekanými momenty. 

Hodnocení: 60 % 

Režie: Fede Alvarez 
Scénář: Fede Alvarez, Rodo Sayagues 
Hrají: Cailee Spaeny, David Jonsson, Archie Renaux, Isabela Merced, Spike Fearn, Aileen Wu, Robert Bobroczkyi 
Česká premiéra: 15. srpna 2024 
Distributor: Falcon