Vlasta Burian rozdával lidem smích, Češi se mu krutě odvděčili

Vlasta Burian, komik, jehož nelze přehlédnout a kterého zná v naší zemi takřka každý již od útlého věku díky jeho nezapomenutelnému ztvárnění králova rádce nesoucího jméno „Atakdále“ v pohádce „Byl jednou jeden král“. Do paměti se však vryl i díky svým excelentním výkonům v mnoha dalších filmech, jež neodmyslitelně patří do zlatého fondu československé kinematografie a lze je označit za nestárnoucí komedie.

Vlasta Burian uměl rozdávat smích, a to i v dobách, které veselé nebyly. Touto svou schopností si získal oblibu mezi diváky, kteří ho doslova milovali. Přesto se vůči svému „Králi komiků“, jak se mu přezdívalo a dodnes přezdívá, dokázali obrátit zády a považovat ho za zrádce, aniž by jeho údajná zrada byla důvěryhodně doložena. Nebýt Vladimíra Justa, Miroslava Vlka a Ondřeje Suchého byl pravděpodobně považován za zrádce dodnes.

Za svůj nebývalý talent byl Vlasta Burian v meziválečném období odměněn mimo jiné i značnými finančními prostředky. Obojí se stalo důvodem k projevům zášti již v této době, byť především to druhé bylo trnem v oku mnoha lidem zejména po válce, kdy mu byl jeho majetek zabaven. Za války čelil Burian tlakům Němců, kteří chtěli, aby hrál v německých filmech, včetně těch, jejichž cílem byla propagace nacistického režimu.

Burian angažmá v takových filmech odmítal, vymlouvaje se na špatnou němčinu, ačkoliv německy uměl velmi dobře, či na nedostatek času kvůli starostem se svým divadlem. Kontroverze vzbudil jeho rozhlasový skeč v pořadu Hvězdy nad Baltimorem, v němž parodoval svého přítele, Jana Masaryka, což bylo nacisty líčeno jako přihlášení se k nacismu. Zmást se tenkrát nechali i Voskovec s Werichem, kteří nazpívali posměšnou píseň, v níž Buriana označují za zrádce.

Po válce Vlasta Burian čelil obvinění z kolaborace, a to jak za rozhlasový skeč, tak i za údajné přílišné stýkání se s Němci v jeho vile, korupci či hajlování. Do Burianovy vily nicméně Němci vstoupili pouze jednou, a to na falešné udání jeho sousedů a údajného hajlování se dopouštěl při parodických výstupech, kdy zvednuv ruku se zaťatou pěstí prohlásil: „Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů.“ Všechna obvinění byla velmi vrtkavá a Vlasta Burian byl dokonce dvakrát osvobozena, a to i  popud Jana Masaryka. Odsouzen byl až napotřetí, kdy se dokazování ujala STB. Ta přinutila Lídu Baarovou k podpisu předepsané výpovědi o Burianově kolaboraci, kterou Baarova nedokázala přeříkat u soudu, a proto byla pouze přečtena.

Baarová tenkrát volila mezi podpisem a smrtí, kterou jí jako Goebbelsově milence vyhrožovali. Klíčový důkaz tím byl na světě. Burian byl odsouzen do vězení a dostal zákaz veřejně vystupovat. Byť byl uvězněn „jen“ na tři měsíce a zákaz veřejného vystupování mu byl v roce 1950 po jeho zoufalém kajícném dopisu Antonínu Zápotockému zrušen, cejch zrádce mu zůstal po léta. Možnost veřejně vystupovat navíc byla podmíněna účastí v socialistických filmech.

I když o Burianově zradě měli někteří pochybnosti již tenkrát a svůj omyl rozpoznal například i Jan Werich, který si posléze Vlasty Buriana velice vážil, oficiálně byl rehabilitován až v roce 1994, tj. 32 let po své smrti. Nicméně dodnes se setkáváme s pokusy o zpochybnění jeho neviny a o potvrzení poválečných nařčení.

Rozpolcenost je patrná i ve vnímání Buriana u široké veřejnosti. Tou je sice jednoznačně uznáván za jedničku mezi komiky, nad jeho rolí v průběhu okupace však panují rozpaky. Zdá se tedy, že smích, který v nás Vlasta Burian dokáže vyvolat, bude ještě dlouhá léta doprovázen hořkou příchutí, ať již z přesvědčení o jeho údajné vině či naopak z toho, čím si Burian musel projít po válce.