KOMENTÁŘ | Před 70 lety byl zatčen Slánský. Pomáhal rozpoutat komunistický teror, aby se stal jeho obětí, skončil na popravišti

Můj minulý komentář k příležitosti třicátého výročí smrti Gustáva Husáka byl věnovaný pohnutému životu jediného prezidenta slovenského původu a komunistického politika, který se černým písmem nesmazatelně zapsal do našich novodobých dějin. Dnešní den si připomínáme další výročí spojené s představitelem komunistické éry. Bývalý generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský byl 23. listopadu 1951, tedy přesně před 70 lety, v pozdních hodinách zatčen a byl podobně jako Gustáv Husák souzený v jednom z vykonstruovaných politických procesů. Na rozdíl od Husáka později souzeného v procesu s „buržoazními nacionalisty“ však takové štěstí neměl a spolu s většinou dalších obžalovaných skončil na popravišti.

Svědectví Artura Londona inspirovalo zahraniční filmaře

Nestává se úplně často, aby se nějaká historická událost v českých dějinách stala námětem pro zahraniční kinematografii. V případě procesu se Slánským se ale tak stalo, a to díky francouzskému filmu Doznání (L'Aveu), který v roce 1970 zfilmoval režisér Costa Gavras.

Film byl natočený podle stejnojmenné knihy Doznání, která vyšla ve Francii v roce 1968, a stala se okamžitě bestsellerem. Jejím autorem byl Artur London, který od počátku roku 1949 působil jako náměstek ministra zahraničí Vladimíra Clementise a sám figuroval jako jeden z obžalovaných v procesu se skupinou okolo Rudolfa Slánského. Na rozdíl od většiny svých spoluobviněných byl London jedním ze tří „šťastlivců,“ kteří z procesu vyvázli živí s doživotním trestem. Místo oprátky ho nakonec čekalo „pouze“ pár let strávených ve vězení. V roce 1956 se dočkal propuštění a následně také rehabilitace. O sedm let později pak odešel spolu se svou manželkou Lise do Francie, kde strávil i zbytek života. Byl to právě on, kdo svým detailním popisem pozadí celého monstrprocesu se Slánským přispěl k objasnění a rozšíření povědomí o jedné z méně známých kapitol našich moderních dějin.

Jak píše v jedné z pasáží své knihy, praktiky během vyslýchání pro něho byl dokonce horší než to, co zažil za druhé světové války v koncentračním táboře: „Byl jsem zatčen několikrát za první republiky, pak ve Francii za okupace, poznal jsem výslechy protiteroristické brigády v Paříži a prožil koncentrák v Mauthausenu, ale to vše bylo dětskou hrou proti organizovanému nedostatku spánku, tomu pekelnému mučidlu, které člověku odnímá možnost myšlení a dělá z něho zvíře ovládané pudem sebezáchovy. Nemluvě o tom, že i ostatní fyzické i duševní mučení je tu dovedeno k dokonalosti. Například nepřetržitá chůze.“ Navzdory nesnesitelnému mučení zůstal podobně jako Gustáv Husák po celý zbytek života komunistou a nikdy nepřestal věřit v reformovatelnost komunistického systému.

Pro úplné pochopení procesu se Slánským musíme mít na paměti, že se nejednalo jen o žádnou izolovanou záležitost specifickou pro naši zemi. Předlohou se staly podobné procesy v SSSR, které se odehrály ve druhé polovině třicátých let minulého století, a  podíleli se na něm poradci ze Sovětského svazu, kteří měli s těmito procesy zkušenost. Vykonstruovaným moskevským procesům z let 1935-1938 předcházelo zavraždění Sergeje Kirova, 1. tajemníka leningradského oblastního výboru Všesvazové komunistické strany. K tomuto činu došlo 1. prosince 1934 v Leningradu. Vražda měla být dle Stalinovy propagandy dílem Trockého spiknutí. Nebyla to ale pravda. Mnozí se naopak domnívají, že Kirov byl dokonce zavražděný přímo na příkaz Stalina.

Právě Kirovova smrt poskytla Stalinovi záminku k zahájení brutální vnitrostranické čistky v podobě zmíněných procesů. Domnělí podporovatelé Trockého a ostatní údajní nepřátelé státu byli zatýkáni a odsuzováni. K obětem patřili dřívější prominenti sovětské komunistické strany, jako byli Grigorij Zinověv, Lev Kameněv, Karl Radek a Nikolaj Bucharin.

Když mu Stalin nepopřál k padesátinám, upadl v nemilost

Podobné procesy se pak v poválečném období odehrály i v dalších státech východního bloku a byly reakcí na roztržku SSSR s Titovou Jugoslávií, která, ač byla komunistickou zemí, dokázala se velmi brzy vymanit z vlivu Moskvy. Procesy sloužily jako varování všem sovětským satelitům, jimiž chtěl Stalin zastrašit další komunistické státy, a odradit je tak od jakýchkoli úvah následovat Titovu Jugoslávii.

V Bulharsku byl už v roce 1949 v jednom takovém procesu odsouzen k smrti a popraven bývalý tajemník Bulharské komunistické strany Trajčo Kostov. Beze zmínky nelze ponechat ani maďarský proces s László Rajkem, který dříve působil ve funkci ministra zahraničí. V říjnu roku 1949 byl souzen jako titoista, zrádce a špión, který chtěl v Maďarsku obnovit kapitalismus. Rajk byl nakonec odsouzený spolu s dalšími dvěma lidmi k trestu smrti a popraven. Odsouzení v procesu s László Rajkem prý také měli mít kontakty s československými komunisty. Touto oklikou se dostáváme k samotnému procesu s Rudolfem Slánským, který do značné míry navazoval na onen maďarský.

Rudolf Slánský se narodil v roce 1901 v rodině židovského obchodníka Šimona Slánského. Byl oddaným komunistou a členem Komunistické strany Československa už od jejího založení v roce 1921. Členem vedení KSČ se stal v roce 1929. Byl velmi ctižádostivý, ale ve svém okolí nepříliš oblíbený pro svoji vážnou povahu.   Období druhé světové války strávil v Moskvě. Během pobytu v Sovětském svazu byla Slánskému unesena jeho dcera Naděžda. Co se s ní potom stalo, se už nejspíše nikdy nedozvíme. V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání a po válce přišel vrchol jeho politické kariéry. V letech 1945-1951 se dostal až na pozici generálního tajemníka strany. Měl velký podíl na provedení komunistického převratu v únoru 1948 a následném zavedení státního teroru, jehož obětí se nakonec sám stal. Varováním mělo být pro Slánského už to, že mu Stalin 31. července 1951, tedy pár měsíců před zatčením neposlal gratulaci k padesátinám. Tehdy generální tajemník poprvé pocítil, že u sovětského vůdce upadl v nemilost. V září 1951 byl odvolán z čela strany, a jak už bylo zmíněno, 23. listopadu byl zatčen.

Pokud by se proces nekonal, u soudu mohl stanout Gottwald

Čtrnáct někdejších komunistických prominentů bylo obviněno ze špionáže, trockismu, titoismu, spiknutí proti republice a záškodnictví. Propagandou byli líčeni jako nepřátelé československého lidu a celý případ nesl označení jako Proces s „protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského.“ V prvních fázích přípravy procesu se počítalo spíše se zaměřením na “slovenské nacionalisty” včetně Gustáva Husáka. Nakonec se ale obžaloba soustředila kromě výše uvedených obvinění také na obvinění z podpory sionismu, o čemž měla svědčit skutečnost, že jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo židovského původu. Svoji roli v této věci nejspíše sehrál obrat SSSR v postoji k Izraeli.

Zpočátku Stalin předpokládal, že židovský stát bude spojencem komunistických zemí, proto byl podporovaný mimo jiné i prostřednictvím dodávek československých zbraní či umožněním výcviku pilotů na našem území. Existovaly vcelku dobré důvody domnívat se, že Izrael může být přirozeným spojencem komunistů. Sionismus byl totiž původně levicové hnutí a uspořádání podobné komunismu je dodnes praktikované v izraelských kibucech.

Jenže Izrael se po svém vzniku vydal cestou pluralitní demokracie a tržní ekonomiky a začal se orientovat na Západ. Stalin poté začal ve východním bloku praktikovat antisemitismus převlečený za antisionismus. A právě vysoce postavení členové KSČ židovského původu zde posloužili jako obětní beránci.

Všichni obžalovaní byli pomocí mučení donuceni přiznat se ke smýšleným obviněním. Proces nebyl ničím jiným než dobře připraveným divadlem. Jednou z neodmyslitelných součástí každého zinscenovaného procesu bylo, že se obvinění museli naučit nazpaměť své výpovědi vytvořené přímo jejich vyšetřovateli a před začátkem hlavního přelíčení z něho byli několikrát zkoušeni. Komunistům se také podařilo zfanatizovat část veřejnosti, když bylo odesláno přes 8 500 peticí „rozhořčených pracujících požadujících smrt pro všechny obžalované.

Samotný soud se konal o rok později od 20. do 27. listopadu 1952. Trval týden a proběhl přesně podle předem připraveného scénáře. Hlavním prokurátorem v procesu s takzvaným protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského byl nechvalně proslulý Josef Urválek, který se už dříve podílel mimo jiné na dalším známém a taktéž vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou. Z jeho závěrečné řeči i dnes běhá mráz po zádech.

Celkem jedenáct obžalovaných včetně Rudolfa Slánského bylo odsouzeno k trestu smrti. Tři vyvázli „pouze“ s doživotím. V zemích mimo SSSR se jednalo o vůbec nejvyšší počet takto vynesených rozsudků smrti v jediném procesu. O vině a trestu zde samozřejmě nerozhodoval soud, ale ÚV KSČ a Stalin. Jednalo se o procesy vynucené ze strany Sovětského svazu. Pokud by se u nás neuskutečnil proces se Slánským, hrozil by samotnému prezidentovi Klementu Gottwaldovi.

Jeho děti ideologii odmítly, dcera úspěšně podnikala

Všechny žádosti o milost prezident Klement Gottwald odmítl a popravy odsouzených se konaly uprostřed noci na 3. prosince 1952 v Pankrácké věznici. Rudolf Slánský byl posledním z popravených a jako jediný z odsouzených nepožádal o milost ani nenapsal poslední dopisy. Jeho poslední slova "mám to, co jsem si zasloužil," můžeme vnímat i jako pozdní projev sebereflexe. Člověk, který pomáhal rozpoutat komunistický teror, se sám stal jeho obětí. Popel odsouzených byl rozmetán příslušníky StB kdesi za Prahou.

Slánský, jehož pasáže o něm musely být z učebnic náhle vytrhány, po sobě zanechal dvě děti. Nelze se příliš divit tomu, že v obou případech potomci nešli v otcových šlépějích a s komunistickou ideologií se rozešly. Jeho syn Rudolf byl sice do roku 1969 členem KSČ, později se ale stal disidentem a signatářem Charty 77. Po roce 1989 působil v diplomacii nejprve jako velvyslanec v Moskvě a později v Bratislavě. Zemřel v roce 2006. Funkcionářova mladší dcera Marta stále žije. Byla taktéž aktivní v disentu a po sametové revoluci se dala na podnikání. Získala dokonce ocenění Podnikatelka roku 2009 a do roku 2012 vlastnila realitní kancelář Maxima Reality. Často ironicky říká, že otec by jí její podnikání pravděpodobně znárodnil. Totalitní režimy nedokáže udržet nic jiného než strach a nedůvěra. A právě vykonstruované procesy představovaly jeden z nejďábelštějších prostředků k vyvolání obojího. Ukazují nám také jednu z nejstrašnějších tváří komunistických totalitních režimů, protože jsou ve své podstatě popřením všeho, čemu by měla sloužit nezávislá justice v právním státě, tedy rozhodovat o vině či nevině na základě věrohodných důkazů.

V totalitních systémech si nikdo nemůže být jistý, že jednoho dne neupadne v nemilost a neunikne před procesem, kde ho mohou odsoudit k smrti. Nepomůže ani bezmezná loajalita a přímá účast na teroru ze strany režimu, protože teror se může kdykoli obrátit přímo proti jeho vykonavatelům. A právě to se stalo v případě Rudolfa Slánského a dalších obžalovaných v tomto procesu. Slánský sám nesl spoluodpovědnost za zločinné praktiky odstraňování skutečných i domnělých nepřátel režimu. A nakonec ho semlel mlýn, který sám pomáhal roztáčet.

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL i dopisovatelem zpravodajského webu EuroZprávy.cz.