KOMENTÁŘ | Zelenskyj mění svá vlastní pravidla hry: Boj proti korupci přechází pod státní dohled, návrat k centralizaci moci v čase války je znepokojivý

Ukrajina přijala zákon, který výrazně oslabuje nezávislost dvou klíčových protikorupčních institucí – NABU a SAPO – tím, že je podřizuje generálnímu prokurátorovi. Kritici tvrdí, že tímto krokem se fakticky ničí protikorupční infrastruktura, která vznikla po revoluci Euromajdan a byla podmínkou pro vstup Ukrajiny do EU. Změna zákona proběhla ve zrychleném řízení s vážnými procedurálními pochybeními, což vyvolalo obavy z návratu k autoritářským praktikám.

Šéf NABU Semen Kryvonos a hlavní protikorupční prokurátor Oleksandr Klymenko označili změny za konec nezávislosti a varovali před politickým vměšováním. Aktivisté a opoziční poslanci přirovnávají situaci k rozhodnutí proruského prezidenta Viktora Janukovyče v roce 2013, které vedlo k masovým protestům.

Zákon umožňuje generálnímu prokurátorovi přebírat případy a ovlivňovat vyšetřování, což podle expertů paralyzuje boj proti korupci. Prezident Volodymyr Zelenskyj zákon podepsal navzdory výzvám k vetu. V kombinaci s dalšími kroky vlády, včetně trestního řízení proti protikorupčním aktivistům, to vyvolává obavy z oslabení demokracie a právního státu. Informoval o tom server Kyiv Independent.

Ukrajina se dlouhodobě potýká s hlubokým problémem strukturální korupce, která prostupuje správu věcí veřejných i každodenní život občanů. Tento chronický neduh brání modernizaci státu, oslabuje právní řád a podkopává důvěru lidí v politické elity. Zápas s korupcí se proto stal nejen domácí prioritou, ale i jedním z klíčových požadavků Evropské unie v rámci přístupového procesu.

Prezident Zelenskyj v roce 2019 nastupoval do úřadu s příslibem zásadní očisty politického systému. V kampani vystupoval jako nový lídr bez vazeb na staré struktury, rozhodnutý ukončit éru beztrestnosti a politického klientelismu. Jedním ze symbolických kroků bylo posílení nezávislých protikorupčních institucí – Národního protikorupčního úřadu (NABU) a Zvláštní protikorupční prokuratury (SAPO), které vznikly po revoluci Euromajdan jako odpověď na společenskou poptávku po spravedlnosti.

Právě tyto orgány byly až dosud vnímány jako určité záruky politické nestrannosti při vyšetřování korupce na nejvyšší úrovni. Jejich funkční autonomie byla nejen vnitropoliticky významná, ale i symbolicky důležitá pro zahraniční partnery, kteří na jejich nezávislosti podmiňovali další pomoc a přístupové rozhovory.

Rozhodnutí podřídit NABU a SAPO generálnímu prokurátorovi však vyvolalo ostrou kritiku. Mnozí v tom vidí odklon od principu dělby moci a oslabení dosud křehkého systému kontrolních mechanismů. Obavy zesílily i kvůli načasování – zákon prošel těsně po policejních raziích v těchto institucích a v době, kdy čelí trestnímu stíhání významný protikorupční aktivista Vitalij Šabunin.

Přestože vláda může argumentovat, že centralizace je v čase války nástrojem efektivity, demokratický stát si musí klást otázku, jaké normy obětuje výjimečnému stavu. Vytvoření precedentu přímého politického dohledu nad donedávna autonomními institucemi může vést k dlouhodobé erozi důvěry a ke zneužívání moci. Historie jiných postsovětských zemí varuje před tím, že jednou nastolené mimořádné režimy se často stávají trvalými.

Znepokojivý je i samotný způsob, jakým byl zákon přijat – ve zrychleném režimu, bez dostatečné debaty a s procedurálními nedostatky. To vše vyvolává dojem, že šlo o účelový zásah, nikoli o promyšlenou institucionální reformu. Celkový signál, který Ukrajina tímto krokem vysílá do světa, je problematický. Místo potvrzení závazku k evropským hodnotám transparentnosti a právního státu vzniká obraz země, která v kritickém okamžiku oslabuje pilíře demokratické kontroly.

Zásadní otázkou nyní zůstává, jak na to zareaguje ukrajinská společnost. Důvěra občanů v instituce je již tak křehká – a právě protikorupční orgány byly pro mnohé symbolem naděje, že spravedlnost může platit i pro mocné. Jejich oslabení může být vnímáno jako popření hodnot, za něž lidé protestovali v roce 2014. Pokud se tento pocit rozšíří, hrozí, že ztráta víry v reformu státu zasáhne samotné základy společenské soudržnosti – v době, kdy je jednota země pod palbou nepřítele nezbytnou podmínkou přežití.