Před padesáti lety, 27. ledna 1973, byla ve francouzské metropoli uzavřena série smluv, v nichž se signatáři – Severní a Jižní Vietnam, na Jihu operující prokomunističtí povstalci a Spojené státy – domluvili na ukončení dlouholeté války ve Vietnamu. Dohody měly přinést zastavení palby, stažení zbytků amerických vojáků, výměnu zajatců i rozdělení moci v Jižním Vietnamu. V praxi však otevřely cestu pro ovládnutí a sjednocení země pod taktovkou severovietnamských komunistů. Rozhodnutí americké administrativy prezidenta Richarda Nixona přenést odpovědnost za další vývoj výhradně na Vietnamce bylo ovšem správné, uvádí v rozhovoru pro EuroZprávy.cz politolog Pavel Hlaváček z Metropolitní univerzity v Praze. Autor knihy Vymaňování USA z vietnamské války v tomto směru vysvětluje, že konflikt se stal pro Ameriku zbytečnou zátěží, navíc přímo neohrožoval její národní zájmy.
Souhlasíte s interpretací, že výraznou motivací Nixonovy administrativy pro ukončení americké vojenské účasti ve vietnamské válce byly primárně její dopady na vnitropolitický a společenský vývoj ve Spojených státech, nikoliv situace na bojišti?
Obecně platí, že pokud americký prezident neukončí válku, ve které jsou Spojené státy vojensky aktivní, během čtyř let, pak musí počítat s tím, že válka se stane velmi neoblíbenou. O to víc, pokud v ní umírají američtí vojáci. Válka ve Vietnamu vyvolala v Spojených státech nebývalé protesty, které silně polarizovaly společnost. V průzkumech veřejného mínění se již v průběhu roku 1967 ukázalo, že počet odpůrců a stoupenců války se nejen vyrovnal, ale že počet odpůrců války stále roste.
V tomto smyslu Richard Nixon dělal, co bylo nutné. V roce 1968, tedy v roce kdy byl zvolen, dosahoval počet padlých vojáků USA v průměru 300 za týden. To byla ta hranice, kterou americká společnost odmítala tolerovat a chtěla válku ukončit co nejdříve. Richard Nixon hledal cestu, jak z té „šlamastiky“ ven. Stejně tak reagovali demokraté během stranických primárek v roce 1968 – ať už viceprezident Hubert Humhprey nebo Robert Kennedy. Otázkou bylo, jak válku ukončit a současně zajistit, aby Jižní Vietnam, americký spojenec, zůstal nekomunistický. Na to nedokázal odpovědět nikdo, protože komunisté byli ochotni pokračovat a umírat ve válce, zatímco Amerika nikoli.
Nicméně u Richarda Nixona bych vyzdvihl fakt, že se nesnažil pouze válku ukončit, ale přišel s alternativou vůči americkému zahraničně politickému konsenzu, který panoval od dob druhé světové války. Už ve svém inauguračním projevu z roku 1969 Nixon prohlásil, že „po období konfrontace, musíme vstoupit do období vyjednávání“. Tím adresoval ochotu vyjednávat s představiteli komunistického bloku, a to bylo ve své době něco zcela nevídaného.
Podle některých kritiků nebyla vojenská strategie Nixonovy administrativy na vietnamském bojišti špatná, ale její efekt se mohl projevit až v delším časovém horizontu, který přesahoval hranici trpělivosti americké veřejnosti. Jde o realistické hodnocení, nebo spíše snahy zlehčovat neschopnost americké armády dosáhnout v konfliktu jasného vítězství?
Válka ve Vietnamu byla pro Spojené státy zbytečnou zátěží. Pád Jižního Vietnamu neohrožoval jejich národní zájmy, ani zájmy jejich spojenců. Američané se nechali vlákat do konfliktu, ve kterém z vojenského hlediska zvítězili v každé větší bitvě – ztráty, které utrpěli komunisté byli nesrovnatelně větší, rámcově 10:1 –, nicméně vojenská převaha nutně neznamená politické vítězství. Nixonovo rozhodnutí ukončit americkou angažovanost ve Vietnamu, respektive přenést odpovědnost výhradně na Vietnamce, bylo správné. Nicméně ústup z bojiště, když se stále bojuje, je strašně těžko realizovatelný.
Souhlasím s názorem, že kdyby Kongres neomezoval finanční a materiální pomoc vládě Jižního Vietnamu po roce 1973, tedy poté, co bylo formálně uzavřen mír, pak by Jižní Vietnam náporu komunistům pravděpodobně odolal. A výsledek by byl rozdělený Vietnam stejně tak, jako dnes máme rozdělený Korejský poloostrov. Dnes víme, že když komunisté zahájili na jaře 1975 ofenzívu, která nakonec vedla k jejich rychlému vítězství, velmi pečlivě sledovali, jak budou Američané reagovat. Měli obavu, že kdyby Spojené státy zahájily odvetná bombardování, komunistická ofenzíva by skončila jejich ostudnou porážkou, stejně jako v roce 1972. S úlevou pak pozorovali, že Spojené státy už nechtějí mít s Vietnamem nic společného, krom evakuace vlastních lidí.
Ovšem stejně tak je třeba dodat, že Nixon svou politikou přispěl ke zhoršení vztahů s Kongresem a k nárůstu vzájemné nedůvěry. Jednak nařídil tajné bombardování Laosu a Kambodži, pozemní intervence do těchto zemí byla zbytná. Navíc nechal tajně odposlouchávat představitele Demokratické strany. To všechno mu pak stěžovalo situaci.
Do jaké míry lze tedy výsledek konfliktu přičíst neschopnosti účinně prodat americké společnosti černobílý, přímočarý výklad vietnamské války, která byla zpočátku prezentována jako důležitý boj za svobodu a klíčová fronta zadržování mezinárodního komunismu?
Domnívám se, že to, jak chápali vietnamskou válku Američané, do značné míry vyplývalo z generačního konfliktu. Starší generace narozená po první světové válce zažila období amerického meziválečného izolacionismu, ve kterém neřešila vzestup nacistického Německa, fašistické Itálie nebo militaristického Japonska. Proto byli Američané po druhé světové válce přesvědčeni, že s komunismem je nutné bojovat aktivně, aby se neopakovala situace ze třicátých let.
Mladší generace narozená po druhé světové válce byla více kritičtější k americkým ideálům, viděla mnohé nedostatky americké společnosti. Nedávalo jí smysl, proč Amerika hájí svobodu ve světě, zatímco není schopna řešit klíčové problémy domácí politiky, například diskriminaci Afroameričanů, degradaci životního prostředí nebo problémy s bydlením.
V neposlední řadě, od podpory Jižního Vietnamu mladou generaci odrazovala sama skutečnost, že jihovietnamský režim nebyl demokratický. Byl to režim sice svobodnější než ten, který existoval v Severním Vietnamu, ale zůstával autoritářským. Od konce šedesátých let Američané stále více požadovali, aby USA bránily pouze své vitální spojence - v atlantickém prostoru členské státy NATO a v Pacifiku Japonsko, Filipíny a Austrálii s Novým Zélandem.
Vietnamská válka je zpravidla pojímána jako zástupný konflikt v rámci studené války. Snahy o její ukončení ze strany Spojených států si mimo jiné vyžádaly normalizaci vztahů Washingtonu s čínským komunistickým režimem Mao Ce-tunga. Domníváte se, že toto byl klíčový důsledek bojů ve Vietnamu na další vývoj světové politiky?
Ne, to si nemyslím. Richard Nixon představil svou doktrínu zahraniční politiky, která měla dva zdánlivě protikladné pilíře: První bylo ukončit americkou angažovanost ve Vietnamu stažením amerických vojáků, ale souběžně zintenzivněním leteckého bombardování nepřítele donutit podepsat mírovou smlouvu. Druhým byla politika détente, tedy začít jednat s představiteli komunistického světa, a to tak, aby bylo možné jednu komunistickou velmoc, Čínu, postavit proti druhé, Sovětskému svazu. Vietnamská válka byla pro Nixona jen přítěží, protože tento regionální konflikt mu komplikoval ruce v dosažení nového statu quo na globální úrovni. Jinými slovy: Nixon by prosazoval politiku détente začal, i kdyby válka ve Vietnamu nebyla.
Podpis pařížských mírových dohod je občas kritizován jako akt zrady a opuštění jihovietnamského režimu, který Spojené státy vydatně podporovaly prakticky od konce první války v Indočíně v roce 1954. Není to ahistorický pohled? Skutečně bylo v lednu 1973 zřejmé, že uzavření míru povede dříve či později k ovládnutí celého Vietnamu komunistickými silami?
Podpis pařížské mírové smlouvy byl opravdu vnímán velmi odlišně v Hanoji, ve Washingtonu a v Saigonu. Komunisté v Hanoji jej oslavovali protože dosáhli klíčového cíle, stažení USA. Američané možná neslavili, ale byli rádi, že dosáhli – alespoň na papíře – míru a že američtí vojáci už v Indočíně umírat nebudou. Naopak v Saigonu panovala velmi pochmurná nálada. Prezident Nguyen van Thieu věděl, že mezi Spojenými státy a Severním Vietnamem probíhala tajná jednání, o kterých Nixon neříkal vše. Thieu věděl, že na území Jižního Vietnamu zůstaly i po uzavření míru „kapsy“ komunistického hnutí, které se nestáhly do Severního Vietnamu. Nechal se uchlácholit tím, co mu Nixon napsal v osobním dopis, ve kterém jej ujišťoval jej o nezlomné podpoře Spojených států. Ostatně to zopakoval i prezident Gerald Ford, který v srpnu 1974 Nixona nahradil. Nicméně dopis od amerického prezidenta nemá váhu mezinárodní smlouvy, tedy aliance. Nevyplývají z něj žádné závazky, takže když se Jižní Vietnam dostal ve druhé polovině roku 1974 do úzkých, Amerika žila svými problémy, mimo jiné aférou Watergate.
Byl podle Vás jihovietnamský režim bez přímé zahraniční vojenské asistence životaschopný? Co z Vašeho pohledu nejvíce oslabovalo jeho pozici a přivodilo jeho pád dva roky po podpisu pařížských dohod?
Způsob, jakým Američané pomáhali Jižnímu Vietnamu, se svým způsobem zapsal do dějin toho, jak se pomáhat nemá. Jižní Vietnam se totiž stal závislý téměř ve všem. A pak – po příchodu Nixona – ta pomoc, ať už vojenská, materiální nebo finanční, během dvou až tří let prakticky „vyschla“. Jihovietnamci neměli peníze, ekonomika byla rozvrácená a vojáci byli cvičeni, jak bojovat s drahými americkými zbraněmi, kterými je Spojené státy přestaly zásobovat. To bylo v ostrém kontrastu s tím, jak byli zásobováni komunisté.
Dnes máme sklon vidět Jižní Vietnam jako neživotaschopný stát. Já bych tak striktní nebyl. V době podpisu pařížské mírové smlouvy již vyrostla nová generace mladých lidí, která se v Jižním Vietnamu narodila a považovala jej za vlastní stát. Komunisté sice představovali patrně nejsilnější organizovanou skupinu v zemi, ale jejich základnou zůstával venkov. Mladí a více vzdělaní lidé měli z komunistů obavu a přáli si žít ve vlastním svobodném státě.
V souvislosti s rychlým pádem afghánského prozápadního režimu v létě 2021 se hlasitě skloňovala právě vietnamská paralela. Když srovnáte cestu, která vedla k uzavření pařížských mírových dohod v roce 1973, s cestou k mírové dohodě z Dauhá mezi Spojenými státy a afghánským hnutím Tálibán v roce 2020, vidíte nějaké výrazné rozdíly, které takovou analogii problematizují?
Vidění světa v analogiích je velmi ošidné. Jsou příklady, která nám mohou být velmi užitečné a ilustrativní. Ale stejně tak mohou být analogie zcela zcestné. Když Američané intervenovali ve Vietnamu, zdůvodňovali to právě historickou analogií - když nebudou bojovat s komunisty ve Vietnamu, dopadne to stejně, jako když Američané odmítli bojovat s nacisty v Evropě nebo Japonci v Pacifiku. Tato analogie Američany přivedla do války ve Vietnamu, která nijak neohrožovala americké zájmy. Problém této analgie spočívá v tom, že vietnamský komunistický vůdce Ho Či Min nikdy neměl v plánu zahájit třetí světovou válku, jako třeba Adolf Hitler nebo japonská vojenská junta.
Samozřejmě, že bychom analogie mezi pádem Saigonu v roce 1975 a pádem Kábulu v roce 2021 našli, ale trochu se jím bráním. Pravda je taková, že tyto konflikty byly velmi odlišné, ale kdo paralely chce najít, najde je. Já se domnívám, že pád Saigonu a Kábulu je podobný pouze v tom, že Amerika bránila státy, ve které neexistovala jednota v tom, kdo je nepřítel, s kým má být válka vedena a proč. Jižní Vietnam i Afghánistán dostaly vše, co potřebovaly, ale pakliže neexistovala silná jednota obyčejných lidí, žádné zbraně ani peníze nemohly zabránit jejich pádu.
Podívejme se, co se děje teď na Ukrajině. Tam vidíme, že se Ukrajinci pevně spojili, pochopili, kdo je jejich nepřítel. A jediné, co potřebuji, jsou zbraně – aby si svobodu mohli vybojovat sami. V Jižním Vietnamu nebo Afghánistánu se předpokládalo, že svobodu a demokracii přinesou američtí vojáci, kteří všechno vyřeší. Nicméně přenášet břímě svobody na bedra jiného národa je velmi ošemetná strategie.
Související
35 let od protestů v Číně. Země tehdy byla v mnohém svobodnější než Československo, upozorňuje sinolog Klimeš
Fico je slovenský Chuck Norris. Vyhraje i volby, v nichž nekandiduje, říká politolog David Broul pro EZ
rozhovor , Válka ve Vietnamu , Pavel Hlaváček , vietnam , USA (Spojené státy americké) , Richard Nixon , historie , Americká armáda (U.S. ARMY)
Aktuálně se děje
před 10 minutami
Ministryně Langšádlová se rozhodla podat demisi
před 14 minutami
Masivní bezpečnostní operace, zákaz letadel, vzdušné taxíky. Francie se chystá na olympiádu
před 1 hodinou
Víkendové počasí: Konec zimy a návrat jara. Meteorologové slibují příjemné teploty
Aktualizováno včera
Vláda schválila novelu zákona o zbraních, která reaguje na střelbu na FF UK
včera
Hamás zveřejnil video rukojmí, na důkaz, že přežil zranění ze 7. října
včera
Hamás ukázal jednoho z rukojmích. Izrael je chce v Rafáhu všechny osvobodit
včera
Putinův sluha Lukašenko: Nikdy jsme si nežili tak dobře, jako nyní
včera
Od příští sezóny ponese nejvyšší fotbalová liga jméno sázkovky Chance. Přiteče díky ní čtvrtmiliarda ročně
včera
RECENZE: Papežův zákon o prohnilé církvi stojí i padá na velikášském akademismu
včera
Rusko a Ukrajina si vymění 48 vysídlených děti
včera
Vláda chce urychlit výstavbu OZE, prezidentovi navrhla povýšení šéfa BIS Koudelky.
včera
Tragická Rallye Šumava: Česko sbírá peníze na pohřeb zesnulé Aleny Krejčíkové. Co měla, investovala do auta
včera
Stáj Scuderia Ferrari mění název + FOTO
včera
WHO ocenila přínos očkování v posledních 50 letech. Zachránilo miliony životů
včera
Radovi se snížil trest za rasismus z osmi na tři měsíce. I tak je ale trenér pražské Dukly zklamaný
včera
Šojgu ztrácí vliv v Kremlu? Zatčení jeho náměstka něco signalizuje
Aktualizováno včera
Izrael dá brzy zelenou ofenzivě do Rafáhu. Satelitní snímky odhalily přípravy
včera
Joe Biden učinil rozhodnutí v rámci americké pomoci Ukrajině
včera
V ruském zajetí: Psi žijí lépe. Ztratil jsem jakoukoli naději a vůli žít
včera
Útok nožem na škole ve Walesu: Mezi zraněnými je údajně i učitelka
Britská média ve středu informovala o rozsáhlém policejním zásahu ve škole ve městě Ammanford na jihu Walesu. Při útoku nožem tam tři lidé utrpěli zranění, podle deníku The Telegraph má mezi nimi být i učitelka. Podezřelá osoba byla zadržena.
Zdroj: Lucie Podzimková