ROZHOVOR | Americké rakety poslaly do moře civilní airbus. Tragický omyl přispěl ke konci krvavé irácko-íránské války, upozorňuje odborník Kraus

K sestřelu letu Iran Air 655 došlo na samotném sklonku irácko-íránské války. Jaký byl kontext bojového amerických ozbrojených sil v Perském zálivu v této fázi již téměř osm let trvajícího konfliktu?

Spojené státy byly jedním z hlavních podporovatelů režimu Saddáma Husajna, a tím i Iráku v jeho válečném snažení proti Íránu. Je nutné si uvědomit, že po takzvané Islámské revoluci v Íránu, kdy došlo ke svržení prozápadního šáha Mohammada Rezy Pahlavího a nastolení vlády duchovenstva pod vedením ajatolláha Ruholláha Chomejního, byly vztahy mezi Spojenými státy a Íránem velice problematické. Po obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu a vzetím amerických diplomatů do dlouhého zajetí ze strany prochomejníovských radikálů se obě země dostaly až na hranu ozbrojeného konfliktu. Napadení Íránu ze strany svého souseda, jehož cílem, nebo jedním z cílů bylo potrestání a ideálně svržení vlády Chomejního tak bylo pro Američany vítaným krokem iráckého diktátora. Iráku se tak nejen ze strany Spojených států dostávalo vojenské a materiální podpory, ale vzhledem k vývozu irácké ropy do USA také podpory finanční. 

V průběhu konfliktu se Íránci snažili tento zdroj financování irácké vojenské mašinerie narušit tím, že útočili na irácké tankery vyvážející ropu na Západ. Irák byl nucen změnit strategii a začal masivně využívat tankery plující pod kuvajtskou vlajkou. Když Írán začal útočit i na ně, vložilo se do hry americké námořnictvo, které se ve vodách Perského zálivu začalo angažovat v ochraně transportních cest směrem k zajištění americké energetické bezpečnosti. To bylo důvodem reálných ozbrojených střetů mezi Íránci a Američany, a tím logicky dramatického zvýšení napětí v celé oblasti. Toto napětí pak vyvrcholilo tragédií v podobě sestřelení civilního letounu.

Dle amerického vysvětlení posádka lodi USS Vincennes mylně identifikovala civilní airbus jako íránský bojový letoun F-14, který pro ni mohl představovat ohrožení. Velitel plavidla William Rogers sice měl jisté pochybnosti, zda skutečně jde o vojenské letadlo, přesto v jistý moment, kdy se nedařilo navázat spojení, na něj nařídil zaútočit dvěma raketami. Jednalo se s ohledem na aktuální vojenskou situaci v oblasti o racionální rozhodnutí? 

Asi si netroufám hodnotit správnost či racionalitu rozhodnutí v kontextu tehdy platných vojenských předpisů, nicméně skutečností je, že situace byla opravdu velice napjatá a docházelo k reálným ozbrojeným střetům mezi americkým a íránským námořnictvem. Současnou optikou můžeme říci, že íránská strana neměla žádný zájem na eskalaci situace a na přímém vojenském střetu s Američany. Ale zda si totéž mysleli v té době sami Američané, to spíše ne. Naopak si dovedu představit, že vrchní vojenské velení Spojených států počítalo s možností eskalace a přímých ozbrojených střetů překračující úroveň útoku íránských malých rychlých člunů na kuvajtské tankery pod americkou ochranou. V takové vyhrocené atmosféře je dost dobře možné, že z části svou roli hrály nervy, z části ale také příkazy a předpisy nenechávající nic náhodě.

Americká oficiální místa podíl Spojených států poměrně rychle přiznala. Pozdější vyšetřovací komise nicméně postup kapitána Rogerse podpořila. Zodpovědnost připsala Íránu, který neodklonil civilní lety z oblasti bojů. Lze s takovou interpretací souhlasit?

Částečně ano, částečně ne. Na jednu stranu by nemělo být sestřelováno letadlo, které není přesně identifikováno a nevykonává nepřátelskou aktivitu, na straně druhé Íránci v takto vyhrocené bezpečnostní situaci hrubě podcenili řádné nahlašování letů a komunikaci, což vyústilo v tragédii. Existuje zde jistá, byť ne dokonalá, paralela s incidentem, kdy sovětské letectvo sestřelilo v roce 1983 civilní letadlo korejských aerolinií, za což si Sověti po právu vysloužili ohromnou míru kritiky a světového rozhořčení. Takové situace se bohužel stávají, zpravidla za to více či méně mohou obě strany.

Kritici íránského počínání poukazovali nejen na skutečnost, že Teherán odklonil civilní lety z oblasti bojů, ale také na fakt, že letiště v Bandar Abbásu, odkud airbus odstartoval, využívalo i íránské vojenské letectvo. Dá se tedy říci, že Írán svým jednáním k tragédii minimálně přispěl?   

Bezesporu ano. Kdyby se Íránci nedopustili tohoto hrubého podcenění situace, k tragédii by nedošlo. Američané neměli žádný zájem na sestřelení íránského civilního letadla, jakkoli paradoxně celá situace vedla k dotlačení Íránců k mírovým jednání a ukončení války. Tento incident, jakkoli nešťastný a tragický, ukázal Íráncům, že Američané jsou ochotni jít do větší vojenské konfrontace s Islámskou republikou, že reálně hrozí válka mezi oběma zeměmi a že situace není vůbec pod kontrolou. To vytvořilo ohromný psychologický tlak na Chomejního a jeho kliku, kteří nakonec souhlasili s mírovým jednáním s Irákem, což v důsledku vedlo až ke konci osm let trvající války.

Spojené státy v roce 1996 finančně odškodnily pozůstalé. Krok byl nicméně prezentován jako gesto dobré vůle, nikoliv přiznání vlastní viny. Jak situace rezonovala v samotném Íránu?

Ne už tak dramaticky, jak by to bylo na konci osmdesátých let. Írán mezitím zaznamenal celou řadu vnitřních změn. Nebyl již v krvavém konfliktu se svým sousedem, revoluční nadšení a Chomejního odkaz byly utlumeny, vášně a emoce se racionalizovaly. Chomejní sám byl již několik let mrtvý a íránský režim začal být výrazně pragmatičtější než v „revolučních“ osmdesátých letech. Také společnost se proměnila. Jakkoli časový odstup v pozůstalých nevymazal bolest, frustraci a rozhořčení, celospolečensky téma již nebylo tak výbušné. Ovšem íránskou společností v určité míře incident stále rezonuje jako křivda a újma vůči íránskému lidu a jako důkaz americké bezohlednosti.

Jak moc zhoršil tragický incident již tak vyhrocené vztahy mezi Washingtonem a Teheránem?

Pozitivní efekt bylo již výše zmíněné dotlačení Íránu k mírovému jednání s Irákem, což vyústilo v konec války. Negativní efekt byl ten, že pomohl posílit blok, který mezi oběma zeměmi po roce 1979 vznikl. Tento blok nebyl doposud prolomen, protože obě strany cítí nějaký pocit křivdy a očekávají po té druhé vstřícné gesto. Tak jako Íránci očekávají hlubokou omluvu a kání se americké strany nad sestřeleným letadlem, tak Američané totéž chtějí po Íráncích za obsazení svého velvyslanectví v Teheránu a vzetí diplomatického sboru jako rukojmí, což bylo naprosté porušení mezinárodního práva a diplomatických úmluv.

Závěrem se vraťme k tomu, co jste částečně zmínil. Do jaké míry je sestřel letu 655 v dnešním Íránu stále palčivým tématem? Byl přítomen například v diskuzi, která následovala v roce 2020 poté, co íránská protivzdušná obrana omylem sestřelila let Ukraine International Airlines 752, přičemž zahynulo všech 176 osob na palubě? 

Zdaleka to nerezonuje tak, jako ještě před dvaceti lety, i když pochopitelně v případě jakékoli podobné tragédie, nejen sestřelení ukrajinského letounu Íránci, ale třeba sestřelení malajského letadla Rusy v roce 2014, se tento incident opět připomene. Vášně a emoce už nejsou zdaleka takové, ale pocit křivdy je v Íráncích stále cítit.