Před 35 lety, 3. července 1988, sestřelila americká vojenská loď USS Vincennes v Hormuzském průlivu civilní Airbus A300 iránských aerolinií. Zahynulo všech 290 osob na jeho palubě. Rozhodně se nejednalo o úmysl, svou roli patrně sehrály nervy i vojenské předpisy vyplývající z dramatické eskalace napětí v oblasti, uvádí odborník na Blízký východ Josef Kraus. Zástupce vedoucího katedry politologie na Masarykově univerzitě v Brně v rozhovoru pro EuroZprávy.cz nastínil širší kontext, který vedl k záměně civilního stroje s bojovým letounem. Vinu podle něj nesou obě strany – americké plavidlo nemělo útočit na neidentifikované letadlo, Írán zase hrubě podcenil řádné nahlašování letů a komunikaci. Důsledkem incidentu je podle politologa i posílení bloku, který od roku 1979 komplikuje vztahy mezi Washingtonem a Teheránem a dosud se jej nepodařilo prolomit.
K sestřelu letu Iran Air 655 došlo na samotném sklonku irácko-íránské války. Jaký byl kontext bojového amerických ozbrojených sil v Perském zálivu v této fázi již téměř osm let trvajícího konfliktu?
Spojené státy byly jedním z hlavních podporovatelů režimu Saddáma Husajna, a tím i Iráku v jeho válečném snažení proti Íránu. Je nutné si uvědomit, že po takzvané Islámské revoluci v Íránu, kdy došlo ke svržení prozápadního šáha Mohammada Rezy Pahlavího a nastolení vlády duchovenstva pod vedením ajatolláha Ruholláha Chomejního, byly vztahy mezi Spojenými státy a Íránem velice problematické. Po obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu a vzetím amerických diplomatů do dlouhého zajetí ze strany prochomejníovských radikálů se obě země dostaly až na hranu ozbrojeného konfliktu. Napadení Íránu ze strany svého souseda, jehož cílem, nebo jedním z cílů bylo potrestání a ideálně svržení vlády Chomejního tak bylo pro Američany vítaným krokem iráckého diktátora. Iráku se tak nejen ze strany Spojených států dostávalo vojenské a materiální podpory, ale vzhledem k vývozu irácké ropy do USA také podpory finanční.
V průběhu konfliktu se Íránci snažili tento zdroj financování irácké vojenské mašinerie narušit tím, že útočili na irácké tankery vyvážející ropu na Západ. Irák byl nucen změnit strategii a začal masivně využívat tankery plující pod kuvajtskou vlajkou. Když Írán začal útočit i na ně, vložilo se do hry americké námořnictvo, které se ve vodách Perského zálivu začalo angažovat v ochraně transportních cest směrem k zajištění americké energetické bezpečnosti. To bylo důvodem reálných ozbrojených střetů mezi Íránci a Američany, a tím logicky dramatického zvýšení napětí v celé oblasti. Toto napětí pak vyvrcholilo tragédií v podobě sestřelení civilního letounu.
Dle amerického vysvětlení posádka lodi USS Vincennes mylně identifikovala civilní airbus jako íránský bojový letoun F-14, který pro ni mohl představovat ohrožení. Velitel plavidla William Rogers sice měl jisté pochybnosti, zda skutečně jde o vojenské letadlo, přesto v jistý moment, kdy se nedařilo navázat spojení, na něj nařídil zaútočit dvěma raketami. Jednalo se s ohledem na aktuální vojenskou situaci v oblasti o racionální rozhodnutí?
Asi si netroufám hodnotit správnost či racionalitu rozhodnutí v kontextu tehdy platných vojenských předpisů, nicméně skutečností je, že situace byla opravdu velice napjatá a docházelo k reálným ozbrojeným střetům mezi americkým a íránským námořnictvem. Současnou optikou můžeme říci, že íránská strana neměla žádný zájem na eskalaci situace a na přímém vojenském střetu s Američany. Ale zda si totéž mysleli v té době sami Američané, to spíše ne. Naopak si dovedu představit, že vrchní vojenské velení Spojených států počítalo s možností eskalace a přímých ozbrojených střetů překračující úroveň útoku íránských malých rychlých člunů na kuvajtské tankery pod americkou ochranou. V takové vyhrocené atmosféře je dost dobře možné, že z části svou roli hrály nervy, z části ale také příkazy a předpisy nenechávající nic náhodě.
Americká oficiální místa podíl Spojených států poměrně rychle přiznala. Pozdější vyšetřovací komise nicméně postup kapitána Rogerse podpořila. Zodpovědnost připsala Íránu, který neodklonil civilní lety z oblasti bojů. Lze s takovou interpretací souhlasit?
Částečně ano, částečně ne. Na jednu stranu by nemělo být sestřelováno letadlo, které není přesně identifikováno a nevykonává nepřátelskou aktivitu, na straně druhé Íránci v takto vyhrocené bezpečnostní situaci hrubě podcenili řádné nahlašování letů a komunikaci, což vyústilo v tragédii. Existuje zde jistá, byť ne dokonalá, paralela s incidentem, kdy sovětské letectvo sestřelilo v roce 1983 civilní letadlo korejských aerolinií, za což si Sověti po právu vysloužili ohromnou míru kritiky a světového rozhořčení. Takové situace se bohužel stávají, zpravidla za to více či méně mohou obě strany.
Kritici íránského počínání poukazovali nejen na skutečnost, že Teherán odklonil civilní lety z oblasti bojů, ale také na fakt, že letiště v Bandar Abbásu, odkud airbus odstartoval, využívalo i íránské vojenské letectvo. Dá se tedy říci, že Írán svým jednáním k tragédii minimálně přispěl?
Bezesporu ano. Kdyby se Íránci nedopustili tohoto hrubého podcenění situace, k tragédii by nedošlo. Američané neměli žádný zájem na sestřelení íránského civilního letadla, jakkoli paradoxně celá situace vedla k dotlačení Íránců k mírovým jednání a ukončení války. Tento incident, jakkoli nešťastný a tragický, ukázal Íráncům, že Američané jsou ochotni jít do větší vojenské konfrontace s Islámskou republikou, že reálně hrozí válka mezi oběma zeměmi a že situace není vůbec pod kontrolou. To vytvořilo ohromný psychologický tlak na Chomejního a jeho kliku, kteří nakonec souhlasili s mírovým jednáním s Irákem, což v důsledku vedlo až ke konci osm let trvající války.
Spojené státy v roce 1996 finančně odškodnily pozůstalé. Krok byl nicméně prezentován jako gesto dobré vůle, nikoliv přiznání vlastní viny. Jak situace rezonovala v samotném Íránu?
Ne už tak dramaticky, jak by to bylo na konci osmdesátých let. Írán mezitím zaznamenal celou řadu vnitřních změn. Nebyl již v krvavém konfliktu se svým sousedem, revoluční nadšení a Chomejního odkaz byly utlumeny, vášně a emoce se racionalizovaly. Chomejní sám byl již několik let mrtvý a íránský režim začal být výrazně pragmatičtější než v „revolučních“ osmdesátých letech. Také společnost se proměnila. Jakkoli časový odstup v pozůstalých nevymazal bolest, frustraci a rozhořčení, celospolečensky téma již nebylo tak výbušné. Ovšem íránskou společností v určité míře incident stále rezonuje jako křivda a újma vůči íránskému lidu a jako důkaz americké bezohlednosti.
Jak moc zhoršil tragický incident již tak vyhrocené vztahy mezi Washingtonem a Teheránem?
Pozitivní efekt bylo již výše zmíněné dotlačení Íránu k mírovému jednání s Irákem, což vyústilo v konec války. Negativní efekt byl ten, že pomohl posílit blok, který mezi oběma zeměmi po roce 1979 vznikl. Tento blok nebyl doposud prolomen, protože obě strany cítí nějaký pocit křivdy a očekávají po té druhé vstřícné gesto. Tak jako Íránci očekávají hlubokou omluvu a kání se americké strany nad sestřeleným letadlem, tak Američané totéž chtějí po Íráncích za obsazení svého velvyslanectví v Teheránu a vzetí diplomatického sboru jako rukojmí, což bylo naprosté porušení mezinárodního práva a diplomatických úmluv.
Závěrem se vraťme k tomu, co jste částečně zmínil. Do jaké míry je sestřel letu 655 v dnešním Íránu stále palčivým tématem? Byl přítomen například v diskuzi, která následovala v roce 2020 poté, co íránská protivzdušná obrana omylem sestřelila let Ukraine International Airlines 752, přičemž zahynulo všech 176 osob na palubě?
Zdaleka to nerezonuje tak, jako ještě před dvaceti lety, i když pochopitelně v případě jakékoli podobné tragédie, nejen sestřelení ukrajinského letounu Íránci, ale třeba sestřelení malajského letadla Rusy v roce 2014, se tento incident opět připomene. Vášně a emoce už nejsou zdaleka takové, ale pocit křivdy je v Íráncích stále cítit.
Související
35 let od protestů v Číně. Země tehdy byla v mnohém svobodnější než Československo, upozorňuje sinolog Klimeš
Fico je slovenský Chuck Norris. Vyhraje i volby, v nichž nekandiduje, říká politolog David Broul pro EZ
rozhovor , Josef Kraus , Írán , Irák , historie , Letecké nehody , letadla, letectví , Americká armáda (U.S. Navy)
Aktuálně se děje
včera
Do čela Sokola byl zvolen Martin Chlumský
včera
Vědce znepokojuje další nemoc. Ptačí chřipka se šíří u krav, přenesla se i na člověka
včera
Finský poslanec střílel opilý před nočním klubem. Policie ho zadržela
včera
VIDEO: Ukrajinci zaútočili na mezinárodní letiště v Moskvě
včera
Šéf ukrajinské armády přiznal, že situace na frontě se neustále zhoršuje
včera
Dopady změn počasí jsou stále ničivější. Prohlubují konflikty, ničí lidem životy, varuje UNHCR
včera
Kreml o mírových jednáních s Ukrajinou: Jednu věc je třeba vzít v úvahu
včera
WSJ: Putin pravděpodobně nenařídil vraždu Alexeje Navalného
včera
Dohoda, nebo útok na Rafah. Izrael dal Hamásu poslední šanci
včera
Misky vah se naklání. Rutte si získává podporu Turecka, v cestě do křesla šéfa NATO mu ale stojí další země
včera
Babišovo ANO opět prachsprostě lže. Tentokrát o důchodech
včera
Hamás zvažuje izraelský protinávrh na příměří v Pásmu Gazy a propuštění rukojmí
včera
Ukrajinské drony údajně zasáhly dvě ruské ropné rafinerie
včera
Rusko údajně sestřelilo desítky dronů z Ukrajiny
včera
Biden se postaví Trumpovi? Chce se s ním setkat tváří v tvář
včera
OSN spočítala, jak dlouho potrvá renovace Pásma Gazy
včera
Rusové provedli další útoky na energetickou infrastrukturu Ukrajiny
včera
Bez Číny by invaze na Ukrajinu byla pro Rusko náročná, zní z USA
včera
Předpověď počasí: Bude tepleji a beze srážek, míní meteorologové
včera
Ukrajina dostane od Španělska rakety Patriot
Španělsko pošle na Ukrajinu rakety Patriot. Na videokonferenci mezinárodní Kontaktní skupiny pro podporu Ukrajiny to dnes oznámila španělská ministryně obrany Margarita Roblesová. Informoval španělsky list El País v reakci na tlak spojenců z EU a NATO.
Zdroj: Julie Jarošová