ROZHOVOR | Rusko si připravuje problémy pro budoucí existenci, válka mu přináší kritiku, zhnusení a ztrátu kreditu, říká sociolog Sekot pro EZ

Jak vnímáte proměny ve společnosti od začátku ruské invaze až do této chvíle? Původně byli Češi velice angažovaní v pomoci válečným uprchlíkům i ukrajinské armádě jako takové, s postupem času však dochází k jistému otupění vůči situaci a silné kritice Kyjeva i Ukrajinců. Je to přirozený proces, nebo to značí něco jiného? 
 
Politický, ekonomický, kulturní a v nejširším smyslu hodnotový vývoj naší společnosti, její zjevné, skryté či jen tušené proměny v právě završeném roce trvání válečné expanze Ruska do Ukrajiny se nejen v českém prostředí projevily velmi výrazně.  
 
V prvních momentech zjevné ruské agrese se vzedmula obrovská, snad netušená vlna solidarity s ukrajinským obyvatelstvem nejen v morálním či politickém smyslu. Nebývale rychle následně i v konkrétní, efektivní a mnohdy i dojemně spontánní podpoře obyvatel, společenských organizací, státu.  
 
Velmi rychle jsme si uvědomili, že nejde jen o okamžitou a naléhavou charitativní pomoc krutě zkoušenému ukrajinskému obyvatelstvu, ale že nastalá válečné situace vyžaduje i odpovídající trvalou pomoc vojenskou ve formě vojenského materiálu, výzbroje a výstroje.  
 
To postupem času v řádu měsíců vyvolalo v našich neevropsky kulturně orientovaných politických kruzích a občanech změnu přístupu a odpovídající rétoriky: pomáhejme postiženým lidem, ale nepodporujme válečné aktivity.  
 
Tento politický apel postupně oslovil zejména ty, kteří uvažují v perspektivě krátkodobého, a tedy mnohdy sobeckého, individuálního materiálního kalkulu před morálně nejvyšším nezpochybnitelným principem svobody a národní suverenity.  
 
Takže dobrá příležitost pro populisty? 
 
„Myslete předně na naše lidi“ se pro zejména sociálně slabší občany stalo důvodem postupného slábnutí nejen podpory ukrajinských běženců, ale i nechuti či přímo odporu k posílení a podpoře vojenského potenciálu Ukrajiny, bránící nejen svoji územní celistvost, ale také, a to nutno brát s plnou vážností, i celou ruským imperiálním apetitem zjevně ohrožovanou evropskou kulturu, naši civilizaci.  
 
Motiv soustředění se na prosperitu každodennosti, živený s válkou související ekonomickou stagnací a energetickou krizí, je tak populisty živenou půdou pro vytváření lhostejného či dokonce negativního vztahu k Ukrajině a tím následně ke smířlivému či přátelskému postoji k Rusku.  
 
Stále silněji tak populistická demagogie zdůrazňovala a tím zneužívala kategorii „mír“ a tím k sobě názorově poutala – a stále poutá – především ty, kteří se stavějí nepřátelsky k ideově zásadové a ekonomicky silné Evropě.  
 
„Jistota“ ruských surovinových zdrojů je tak nadřazována nad státní suverenitu a energetickou nezávislost. Stejně aktuálně zdeformované bezobsažné předvolební volání typu „mír, nikoli válku“ se stalo v prezidentském klání nakonec cestou nikoli k volebnímu vítězství, jako spíše k formování zkarikovaného myšlenkově prázdného populistického hesla a následnému politickému fiasku.  
 
Co vás po vpádu ruských vojsk napadlo jako první? Pamatujete si nějak živě okamžik, kdy jste se to dozvěděl? Někteří lidé totiž ten pocit přirovnávají k tomu, který měli při teroristickém útoku na Dvojčata ze září 2001. 
 
Velice živě si vzpomínám na teroristický útok islamistů na dominantu New Yorku, velice rychle zprostředkovaný i TV přenosem. Ten politicky a morálně právě cestou „šokové terapie“ znamenal pro spíše arogantně sebevědomou americkou společnost bezprostřední ekonomické, ideologické, a politické dopady.  
 
Pro celou globální společnost, je stále živé nejen memento praktické brutality terorismu jako politického vlivového nástroje, ale i běžně praktikované, ekonomicky a organizačně náročné, stejně jako spíše neefektivní, bezpečnostní praktiky či rituály typu osobních letištních kontrol. Na akci „Dvojčata 2001“ nebyl nikdo připraven. Ani jinak dobře informovaný občan. A bohužel ani nejmocnější země na světě s nejsilnější armádou připravenou chránit zemi, její občany a majetky.  
 
Ruská vojenská agrese na Ukrajinu oproti tomu byla dlouho připravovaná, mezinárodním společenstvím tušená a jasně monitorovaná. Proto ani její zahájení zřejmě šokově nezapůsobilo svojí existencí, jako spíše tušeným ohromením z brutality nám tak dobře a historicky tragicky známého imperiálního agresora.  
 
Byli jsme postupně šokování brutálně diletantským neprofesionálním vedením celé válečné operace, s možná skrytě tušeným rezultátem, že Rusko dlouhá desetiletí spíše než skutečnou ekonomickou a vojenskou sílu stavělo na obdiv světu svoje odhodlání stát se skutečnou respektovanou světovou velmocí.  
 
Rok války, bez ohledu na její budoucí výsledky, tak přinesl i pro nás utěšující zjištění, že ruský imperiální apetit není rozhodně sycen odpovídající schopností „dobýt svět“. Spíše si střednědobě a dlouhodobě připravuje touto brutální válkou nekonečnou paletu problémů pro svoji budoucí existenci, pro každodenní život svých dosud překvapivě loajálních občanů. Těch, kteří tuto strašlivou a nebývale zbytečnou válku přežijí. Pro naši civilizaci to však přineslo, za cenu strašlivých lidských a materiálních ztrát a obětí, snad trvalé posílení Evropy a euroatlantické sounáležitosti.  
 
Vypadá to, že se rusko-ukrajinská válka ještě nějakou dobu potáhne. Zvládneme Ukrajincům dlouhodobě pomáhat nebo to postupně odezní? 
 
Skutečně racionálně vzato, není jasné a zaručené ukončení války na Ukrajině v dohledné době představitelné. Jakkoli si to přejeme, půjde zejména mnohem silnějšímu Rusku, při neschopnosti jednoznačně rozhodnout válečný střet ve svůj prospěch, o to materiálně a také lidsky vyčerpat Ukrajinu a poté se prohlásit „hrdinným vítězem“.  
 
Souběžně s tím se také přirozeně aktualizuje pomoc a podpora naší země nejen válkou zmítané zemi, ale i neméně náročná podpora běženců, která v řádu set tisíců přináší přirozeně četné organizační a ekonomické problémy. Ty jsme, až překvapivě, s novou vládou zvládali dosud velmi chvalitebně. 
 
Nároky s tím spojené jsou však ale živnou půdou pro zde již zmíněné nenávistné postoje a projevy populistických či dokonce jasně proruských politiků či „influencerů“, kterým je síření negativních sentimentů vůči Ukrajincům prostředkem ke zviditelnění skrytých či zjevných politických ambicí.  
 
Právě v těchto dnech je oficiálně zveřejněna zpráva o míře pracovní angažovanosti „našich“ Ukrajinců. Přibližně 100 tisíc zaměstnaných a uplatněných na našem trhu práce, tedy polovina z těch, co u nás našli dočasný či trvalý azyl, může být dobrou vizitkou země pro schopnost integrace imigrantů. Pro jiné důvodem halasného „vlasteneckého“ lamentování nad zabíráním pracovních příležitostí pro „naše lidi“. A na to politicky skutečně řada lidí, našich lidí, slyší. 
 
Brzy nastoupí nový prezident. Dokáže sjednocovat společnost v těchto záležitostech? 
 
Je pouze několik týdnů po zvolení nového prezidenta. Troufám si tvrdit, že tato skutečnost v osobnosti Petra Pavla pozvolna mění válečné ozvuky a předvolební klima naší nepochybně mnohorozměrně rozdělené společnosti. Samotný fakt jednoznačnosti volebního výsledku a úleva nad koncem nekonečně trapné a samotný obsah pojmu mír zneužívající rétoriky typu „mír ne válku“ přinesl spíše rozpačité očekávání o povolebních krocích, projevech a chování nového prezidenta.  
 
Že si zejména svým jasně čitelným, klidným, rozhodným, nestranným a chlapsky impozantním chováním zřejmě získává další přívržence, je patrné. Již tím velkou, proevropsky orientovanou, demokraticky ukotvenou a životním stylem zodpovědnou občanskou společnost do značné míry sjednocuje. Přirozeně vzdor programově nenávistným hlasatelům a vyznavačům vulgárního demagogického populismu.  
 
Snad nejpřesvědčivěji nejen směrem k našim občanům, ale zejména k představitelům evropské společnosti zazněl jeho hlas v diskuzích o podpoře Ukrajiny tím, když impozantně „vybočil“ z oficiálních hlasů podpory ukrajinského vítězství vysoce promyšleným volně interpretovaným názorem: k vítězství Ukrajiny napřeme veškeré síly a podporu, buďme však připraveni i na jiné možnosti vývoje situace.  
 
Promluvil moudrý muž, voják, strategicky uvažující osobnost. Jsme tak i prestižně blíže hlavnímu proudu evropské civilizace, blíže k hodnotovému jednotícímu, nikoli jednotnému, chápání světa kolem nás. A to snad opravňuje i víru v trvalost široce pojímané podpory Ukrajiny na válečném poli. A věřme i na brzké poválečné mírové obnově. 
 
Dokáže být Evropská unie jednotná v reakci na pomoc Ukrajině z dlouhodobého hlediska? Přece jen, některých národů se válka až tolik netýká a nemusejí cítit tak urgentní potřebu být napadené zemi po boku. 

Evropská unie je v kontextu evropského válečného konfliktu, kdy výjimku tvoří proruské Maďarsko silou vlivu autoritářského vůdce Orbána, již z čistě utilitárních bezpečnostních důvodů dnes poměrně jednotná. Tato skutečnost je umocňována i apely Spojených států amerických k neutuchající pomoci napadené zemi ve jménu obrany naší civilizace.  
 
Evropa si fakticky poprvé velmi konkrétně a naléhavě uvědomuje, že materiální sobecky pěstovaný blahobyt může být ohrožen cizí bezskrupulózní agresí. A proto lze předpokládat, že i přes tušený vnitřní odpor či „skřípání zubů“ budou všechny evropské země v podpoře obdivuhodné obrany Ukrajiny a demokracie jednotné a vytrvalé. 
 
Co pro válčící národ může znamenat taková podpora demokratického světa? Myslím tím zejména úroveň sebevědomí, pocit sounáležitosti a samotný pocit bezpečí. 

Válčícími stranami je agresor Rusko a napadená země Ukrajina. Dosavadní vývoj války a zejména naprosto brutální a přímo ideově sebedestruktivní rétorika Ruska ústy jeho představitelů a „mluvčích“ přináší této zemi všeobecnou kritiku, zhnusení a naprostou ztrátu kreditu celé země. To je svým způsobem pro nás výhoda. Ale jak velice trefně a prozíravě připomíná pan prezident Petr Pavel – nekontrolovaná destrukce a zkáza Ruska s sebou nese reálné nebezpečí možnosti jakkoli smysluplně a konstruktivně jednat s poraženou zemí.

A pro Ukrajinu na druhé straně je za cenu jejích nesmírných lidských a materiálních obětí solidarita Západu přínosem a příslibem pro další mírový vývoj. Právě podporou Evropy a USA, jako suverénního, nezávislého, sebevědomého a spolehlivého partnera. A to je i pro naši zemi dobrá a nadějná perspektiva.