Největší chemická katastrofa v dějinách: Lidé zvraceli krev, padali mrtví k zemi

"Opuchly nám oči, nemohli jsme dýchat, zvraceli jsme krev, lidé padali mrtví k zemi," vzpomínají přeživší. Nikdo nevěděl, co se děje, a tak lidé vybíhali do ulic. Přitom stovkám z nich mohla zachránit život rada: zůstat v domě, utěsnit okna a dýchat přes namočený hadr. Vedení chemičky navíc zprvu tvrdilo, že jde jen o látku podobnou slznému plynu.

V ulicích zůstalo několik tisíc mrtvých: podle Union Carbide zemřelo do prvního týdne po havárii 3800 lidí, ti, co mrtvé sváželi, ale mluví až o 15.000. Umírněné odhady se pohybují okolo 8000 mrtvých během prvního týdne. Další tisíce zemřely na následky otravy v následujících letech, řada lidí oslepla či onemocněla rakovinou, matkám se začaly rodit postižené děti.

Ani nemocnice, v nichž ošetřovali lidi s poleptanými sliznicemi, po havárii nevěděly, jaký plyn unikl. Až později vyšlo najevo, že do vzduchu se dostalo 40 tun methyl-isokyanátu. Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (TECDOC) je methylisokyanát kapalina se zvlášť vysokou toxicitou. Bod varu této nebezpečné kapaliny činí 38 °C, její páry jsou těžší než vzduch a proto má sklon držet se u země. Má vysokou akutní toxicitu při inhalaci a již od koncentrace 2 ppm je methylisokyanát registrován lidským čichem. Vystavení kůže a jiných lokálních tkání účinkům methylisokyanátu vede okamžitě k jejich destrukci.

V době havárie nefungoval v továrně varovný systém a ani jedno z několika bezpečnostních zařízení. Největší podíl na neštěstí zřejmě nese firma Union Carbide, jejíž vedení zanedbalo bezpečnostní opatření v továrně, která už sice tehdy pesticidy nevyráběla, ale nebezpečné chemikálie skladovala. Svůj díl viny ovšem nese i indická vláda, které byla akcionářem firmy Union Carbide India Limited (UCIL), jež závod v roce 1970 v Bhópálu postavila a provozovala.

Zdroj: YouTube

Ze zodpovědnosti za následky neštěstí se Union Carbide podle některých vyvázala tím, že v roce 1989 zaplatila indické vládě jednorázovou částku 470 milionů dolarů. Za průtahy s jejím vyplácením obětem bývá indická vláda stále kritizována. Záhy po neštěstí byl obviněn z vraždy a vzat v Indii do vazby tehdejší šéf americké firmy Warren Anderson (89), který po propuštění na kauci odjel do USA a k soudu už se nedostavil. V létě 2009 byl na něj v Indii opět vydán zatykač a v červenci 2010 ho soud odsoudil.

Spory se vedou i o to, kdo z trosek továrny odstraní chemický odpad, který stále zamořuje okolí. Union Carbide totiž svůj podíl v UCIL v polovině 90. let prodala firmě McLeod Russel Ltd., která se stala součástí společnosti Eveready Industries India Ltd (EIIL). EIIL byla pronajímatelem osudného pozemku a údajně převzala pod dozorem indické vlády zodpovědnost za jeho vyčištění. V roce 1999 se majitelem stala firma Dow Chemical, která převzala veškeré pohledávky Union Carbide, kromě odpovědnosti za katastrofu.

Podle příbuzných obětí by firma Dow měla zaplatit osm miliard dolarů (165 miliard korun) jako kompenzaci rodinám postižených a vyčistit půdu a spodní vodu v okolí továrny. Podle Dow však je právně případ uzavřen od roku 1989, kdy se Union Carbide dohodla s indickou vládou na finanční kompenzaci. Další odpovědnost nyní dle Dow leží na státě Madhjapradéš, jemuž komplex patří.

Bhópálskou katastrofu zdokumentoval, tehdy a znovu po 18 letech, slavný indický fotograf Raghu Ráj. Jeho černobílé fotografie obletěly svět a k vidění byly v roce 2004 i v Praze. Bhópálská tragédie se stala i námětem románu Zvířetovi lidé (česky 2009).

Faktem zůstává, že rozsahem obětí a rozsahem zamoření životního prostředí se jedná o nejrozsáhlejší chemickou katastrofu a proto je důležité se z dané závažné havárie co možná nejvíce poučit. Mnoho zemí od té doby zpřísnilo své předpisy týkající se chemické bezpečnosti a ochrany životního prostředí. V České republice platí celá řada legislativních norem, které řeší problematiku prevence, ochrany a likvidace dopadů závažné havárie. Významné jsou také řady českých státním norem, směrnic, zákonů a vyhlášek, které upravují a regulují většinu průmyslových činností a snižují tak riziko vzniku chemické havárie.