ROZHOVOR: Před 15 lety zemřel Boris Jelcin. Byl pragmatik moci, ale Rusům nabídl příležitost, míní profesor Holzer

Boris Jelcin je mnohými vnímán jako klíčový aktér událostí, které vedly k rozpadu Sovětského svazu. Jak důležitá byla v tomto směru jeho snaha budovat ruskou státnost a instituce, a tím oslabovat tehdejší svazové struktury, ve srovnání s dalšími faktory, především rozvratem ekonomiky či růstem nacionalistických a separatistických nálad?

Budu hájit tezi, že Boris Nikolajevič Jelcin byl spíše pozoruhodný a v určitých fázích i úspěšný technolog, praktik moci, nikoli originální politický myslitel. Budeme-li se snažit nalézt ideové zázemí, které by vysvětlovalo jeho chování a volbu strategií, bylo by vlastně složité je dohledat. Pokud existovala nějaká skutečně ideově zarámovatelná pasáž Jelcinovy politické pouti, pak je to hned ta počáteční, konec osmdesátých a začátek devadesátých let. Tehdy se Jelcin vrátil do vysoké politiky, respektive ho do vysoké politiky vrátily pozdně perestrojkové změny na přelomu let 1988 a 1989, poté, co byl v roce 1988 vyhnán z ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu kvůli ideovým i osobním konfliktům. Zpět jej dostaly březnové polopřímé volby do Kongresu lidových zástupců, kdy v moskevském volebním okresku získal téměř 90 % hlasů. Tím začala série dobrých Jelcinových rozhodnutí, podílel se například na založení Meziregionální poslanecké skupiny.

A právě tyto kroky se podle mě dají rámovat jeho ideovým nastavením. Pochopitelně si i vyřizoval účty se svými bývalými politickými protivníky, ale zároveň byl skutečně přesvědčený – a dá se to dohledat i v některých jeho vystoupeních – ruský nacionalista, v této éře v konstruktivním slova smyslu. Stál na straně rozpuštění Sovětského svazu jako imperiálního konstruktu, což byla výsostná frontová linie tehdejší vnitřní ruské politiky. Domnívám se, že Jelcin tuto pozici nezastával pouze z nějaké kalkulace, ale protože to zkrátka považoval za správnou cestu pro ruskou státnost. A byla to cesta nesamozřejmá, plná rizik a konfliktů, ve kterých stál neochvějně za touto ideou. Jelcinova snaha budovat ruskou státnost byla základním motorem, zdrojem energie pro jeho soudobé politické aktivity. Dominovala nad jinými tématy, například ekonomickými.

Jaká byla Jelcinova politická a ekonomická vize pro ruský stát? Existovala vůbec nějaká? A probíhala postsovětská transformace Ruska dle jeho představ?

Otázka kombinuje dvě základní témata, která běžně dává smysl spojovat, ale v kontextu Jelcinovy dráhy je musíme umět i oddělit. Prvním je vznik samostatné Ruské federace, vznik ruské státnosti, odpojení se od sovětského modelu v ideologické i imperiální rovině. A to byl sám o sobě úkol kolosální. Jelcin jej realizoval, byl přímým účastníkem tohoto rozchodu, ba spíše jeho výsostným aktérem, který se potýkal s jinými zájmovými skupinami sovětské politiky let 1990-1991. Musel čelit i kolizím s „lidovými“ aktivitami. Např. v březnu 1991 vypukly velké protijelcinovské demonstrace, které nevyvolalo vnitrokremelské, vnitrosvazové napětí, ale byly první reakcí veřejnosti na Jelcinovu praktickou politiku.

Pak je zde ale otázka vize, jak měl vypadat ruský stát. Budu hájit tezi, kterou jsem avizoval na začátku, že Jelcin nebyl žádný originální myslitel. Nepřicházel s žádným uceleným projektem. Vrcholná fáze jeho dráhy byla spjata s bojem se Sovětským svazem, svým způsobem i s Michailem Gorbačovem i s konzervativnějšími kruhy – pochopitelně především v srpnu 1991, kdy došlo k pokusu o (protigorbačovovský, pozn. redaktora) puč. To byli jeho nepřátele, v tomto se cítil „pevný v kramflecích“, tam byl integrální politickou osobou, která spojovala politickou a státnickou dimenzi, což je výjimečná situace, to se historicky zas tak často nepotkává.

Ve chvíli, kdy se rozpadl Sovětský svaz, na počátku roku 1992 mu začala „každodenní politika“, a do ní Jelcin nevstupoval s nějak promyšleným plánem. Nestála za ním také jasná politicky zformovaná síla. Parlamentní volby v roce 1993 vyhrála Liberálně-demokratická strana (Vladimira) Žirinovského s poměrně silným mandátem. Tábor proprezidentský reprezentovala Volba Rusko, a ta získala jen přibližně 15 %. Jak říkám, Jelcin nikdy nebyl dobrým politikem ve smyslu vytváření nějakých dlouhotrvajících podpor. Byl spíše praktickým pragmatikem reagujícím na vznikající situace.

Jsou to tedy dvě oddělená témata. Od chvíle, kdy se podařilo obnovení ruské státnosti, se totiž analytici ony již tři desítky let ptají, jaká je idea této státnosti. A velmi často jen rozhodí rukama.

Rusko po rozpadu Sovětského svazu rozhodně necharakterizovala stabilita. Politická krize vyvrcholila na podzim 1993, přičemž Jelcin neváhal nasadit armádu, aby potlačila pokus části zákonodárců o jeho sesazení. Nižší odhady mluví o téměř dvou stovkách obětí následných střetů. Co tyto události prozradily o Jelcinově politickém stylu?

To je důležitá otázka, na kterou dává smysl odpovědět tím, co tomu předcházelo. Na jaře 1993 proběhlo referendum, v němž Jelcinovi vyjádřilo důvěru 58 % zúčastněných. Vyhrotil se tak jeho konflikt s parlamentem, který byl delšího trvání, ale nyní měl Jelcin, řekl bych, hmatatelný trumf v rukou. Jelcin reagoval podpisem dekretu o ústavní reformě a oznámil parlamentní volby. Parlament tento postup hlavy státu odmítl, ba dokonce Jelcina zbavil funkce. To byl konflikt par exellence, celonárodního charakteru. Výsledky jsou dobře známé. Jelcin v tomto souboji zvítězil, odložil prezidentské volby z roku 1994 až na rok 1996 a uchýlil se k vládnutí skrze dekretální pravomoci.

Dle mého soudu to o Jelcinovi vypovídá, že byl skutečně pragmatikem moci, který se nenechal vést ideovými soudy, neposuzoval realitu dle platnosti, či neplatnosti ideologických scénářů, ale byl člověkem, který se dobře orientoval v klasických mocenských kolizích. A konflikty pojímal na bázi „buď vy, nebo já“. A proto neměl žádný problém sáhnout i k násilí. V daném sporu se mimochodem jako nejdůležitější ukázal fakt, že Jelcinovi se podařilo udržet v chodu státní byrokracii. Státní aparát, klíčová ministerstva a pochopitelně část armády zůstaly na jeho straně. Byla to čistá mocenská hra, ve které zvítězil. To následně znamenalo posun k superioritě exekutivní moci na úkor moci parlamentní, což je sice v rozporu s konvenční teorií demokracie, ale zase zcela v souladu s tradicemi ruské politiky.

Je přitom zajímavé, že navzdory právě popsanému konfliktu byla ruská politika v devadesátých letech relativně pluralitní. Jelcin v roce 1993 zasáhl proti aktérům, kteří z jeho pohledu, v jeho interpretaci chtěli vrátit Rusko až do předperestrojkovské éry. Interpretace parlamentu byla pochopitelně odlišná, ale je potřeba si připomenout, jaké v té době byly preference ruských voličů. Ve volbách 1993, tedy po puči, zvítězili, jak jsem již řekl, Žirinovského nacionalisté, třetí nejsilnější byli komunisté, kteří získali jen o 2 % méně než druhá Volba Rusko. Pak tam byly Ženy Ruska či Agrární strana Ruska, což byly prokomunistické struktury. Sociálně liberální Jabloko získalo necelých 8 %. Z toho plyne, že v puči sice zvítězil proreformně orientovaný politik a jeho tábor, přičemž to nerámuji jakkoliv ideologickým zázemím, výsledky následných voleb ovšem naznačily, že ruská společnost má jiné preference. Z roku 1993 tak lze vyvodit jediný závěr, že Jelcin byl schopný politik pracující s mocí, schopný vyhrávat mocenské souboje, aniž by to mělo ideový kontext či ideové vysvětlení.

Jak si Jelcin představoval pozici Ruska na mezinárodní scéně? Domníval se, že po konci studené války, kterou Moskva objektivně prohrála, bude pohrobek Sovětského svazu nadále globální velmocí?

Nikdy jsem neregistroval silná Jelcinova vyhlášení týkající se mezinárodní nebo bezpečnostní politiky. V tomto smyslu nelze o Jelcinovi hovořit jako o originálním mysliteli nebo politikovi, který by měl ucelenou vizi o místu Ruské federace. Jeho horizont se podle mě soustředil – a v jistém směru se tím i vyčerpal – na boj o pád Sovětského svazu a vznik Ruské federace. To neznamená, že jej neobklopovali lidé, kteří takové vize měli. Vývoj zahraniční politiky Ruska na počátku devadesátých let je velmi zajímavý. Je spojen především s osobou ministra zahraničních věcí (Andreje) Kozyreva. Vznikla doktrína, která je v pozdější literatuře až posměšně zlehčována, takzvaný atlantismus. Platil zhruba do poloviny roku 1993. Tato relativně krátká éra je označována za jakýsi romantický, liberální idealismus. Idealismus je přirozeně klasická doktrína zahraničněpolitické teorie, ale v tomto kontextu je posuzován spíše naivisticky, jako krátkodobý a nevycházející z pevného fundamentu. Relativně záhy se začaly objevovat některé další ideové proudy, které se postupně pro vnímání ruské zahraniční politiky staly důležitými, například eurasianismus, jenž se v Rusku let měl o svou pozici teprve přihlásit.

Po atlantismu nastala realističtější éra, která je, řekl bych, nejtypičtější pro Jelcinovo období. Šlo o naprosté opuštění onoho ideálního předpokladu, že Rusko se stane fungujícím partnerem uvnitř atlantického světa. Naopak to znamenalo obnovení snah o hledání cest, jak zachovat velmocenskou pozici, pro což koneckonců nadále hovořila řada strukturálních i bezpečnostně zahraničních argumentů. Realismus, který nastoupil od roku 1993, byl spjatý s osobou (Jevgenije) Primakova, ministra zahraničí a potom i předsedy vlády. Platil po celý zbytek devadesátých let, tedy například i během kosovské krize, kdy se ukázaly některé zjevné třecí plochy, odlišné náhledy Západu a Ruska nejen na balkánskou krizi, ale i další témata.

Teoreticky vzato, pokud rozumíme postojům nějakého aktéra, pak můžete konstruovat pravděpodobné scénáře jeho chování, a to v mezinárodním rámci není vůbec málo. Domnívám se, že toto v devadesátých letech pro Rusko platilo. Pro část analytiků možná bylo překvapením, že Rusko se vracelo k obraně svých zájmů, ale Rusko je pochopitelně mělo a má, což přinejmenším na úrovni akademické reflexe nelze pominout. To je první bod. A druhý bod je, že ruské elity, jako elity jakéhokoliv jiného státu, mají zodpovědnost vůči vlastnímu elektorátu, vůči očekávání vlastní společnosti. Tomu Jelcin porozuměl. Posun v zahraniční politice směrem k realismu tak mimo jiné zareagoval na většinové nálady ruské společnosti. Takže podle mne platí, že Jelcin nebyl nijak silný aktér mezinárodní politiky. Pochopitelně nad ní měl nějakou kontrolu, ale spíše ji realizovali aktéři, které si vybíral, kteří se poměrně měnili a pro které je nejtypičtější onen kozyrevovsko-primakovský posun.

Právě Boris Jelcin instaloval v roce 1999 do premiérské funkce tehdy nepříliš známého Vladimira Putina, který sice vedl FSB, ale nepředstavoval klíčového politického hráče. Následně jej Jelcin doporučil i jako svého nástupce v prezidentském křesle. Dá se po více než dvaceti letech říci, jaké důvody jej k podpoře Putina vedly?

To je pro reflexi současného stavu a současné krize velmi důležitá otázka, v níž ale nadále panuje velká nepřehlednost. Roky 1998 a 1999 jsou skutečně velmi nepřehledné, lepší slovo mě nenapadá, byť je banální a neodborné. Série personálních změn, na jejímž konci stojí Vladimir Vladimirovič Putin začala již v roce 1998 dost nečekaným odvoláním Viktora Černomyrdina z postu předsedy vlády, který byl předsedou vlády docela dlouho, svého předchůdce Jegora Gajdara vystřídal o šest let dříve. Před prezidentskými volbami v roce 1996 Jelcin zaznamenal velmi hluboký propad své podpory. Nejdramatičtější statistiky ukazovaly, že je pouze jednociferná. Odráželo to narůstající řadu štěpících konfliktů uvnitř ruské společnosti. Jelcin například musel řešit nutnost obnovy kontroly nad regiony, pochopitelně bylo již přítomno velké napětí ve vztahu k oligarchům a jejich poměru k ruské politice, nepřehledná zůstávala situace na stranické scéně. Vnitřních konfliktů bylo skutečně hodně. Jelcin nakonec ve volbách zvítězil, ale čím dál tím více se jeho snahy upíraly již pouze na obranu jeho vlastních zájmů a zájmů jeho okolí. Potkaly jej také velké zdravotní komplikace, v důsledku čehož se ocitl na několik měsíců mimo praktickou každodenní politiku. Vše směřovalo ke konci jeho éry, a proto se vše nakonec soustředilo na otázku nástupnictví. S ní byla pochopitelně spjata i otázka garancí pro jeho věrné, používá se termín rodina. Velkou roli hrála jeho dcera Taťána, ale obecně šlo o širší okruh lidí, pro něž Jelcin žádal garance vyloučení budoucích právních postihů. Odráželo to pochopitelně sérii různých problematických, především korupčně laděných aktivit z minulé éry, kterých byli jeho blízcí aktéry.

V tuto chvíli nastává ona série personálních změn nastartovaná odchodem Černomyrdina. Během roku a půl se vystřídalo pět premiérů, počítáme-li Černomyrdina i Putina. To je horská dráha, ve které se nedá příliš vyznat. Je zde technokrat (Sergej) Kirijenko, (Sergej) Stěpašin byl liberálně orientován, (Jevgenij) Primakov byl zahraničněpoliticky orientovaný. Není v tom žádná logika a přehlednost. Tito lidé neměli naprosto žádné stranické zázemí, které by konvenční politologie potřebovala jako nástroj, aby je mohla kategorizovat. Za užitečnější bych označil teorie zájmových skupin, tedy koho tito lidé v rámci elit vlastně zastupovali. Navíc to vše bylo velmi krátkodeché. Bavíme se o lidech, jejichž horizont ve funkci byl typicky pouze několikaměsíční.

Většinová interpretace je nakonec taková, že nástup Vladimira Putina byl úspěchem bezpečnostních a zpravodajských složek, které sice v průběhu devadesátých let ustoupily částečně do pozadí, ale to jen proto, aby přešly ke kontrole a vytváření ekonomických a z nich mocensky plynoucích vazeb a struktur, závislostí a loajalit. Putin se ze jmenovaných adeptů následovnictví ukázal jako nejlépe vybavený, s nejlepším mocenským zázemím. Dodnes to však není zcela transparentní. Paradoxně a v kontextu toho, o čem se v tomto rozhovoru bavíme nejvíc, tedy v kontextu devadesátých let, je přitom skutečně zajímavé, že vše proběhlo vlastně pluralitně. Na konci druhého prezidentského mandátu Jelcina nenapadlo přemýšlet o nějaké autorizaci moci, prodloužení mandátu či úpravě ústavy. Byl zde přinejmenším quasi-pluralitní rámec, který se tehdejším pozorovatelům zdál na ruské poměry docela akceptovatelný v krátkodobém i střednědobém horizontu. To mimochodem také naznačovala první Putinova léta, věci se začaly měnit až někdy okolo roku 2004 až 2005.

Samotný výběr Putina je tedy vlastně hádanka. Kdyby byl jasný krok Černomyrdin-Putin, šel by okomentovat kategoričtěji, ale tato éra je prostě nepřehledná, nabízí hodně indicií. Takže to vše interpretujeme vlastně až s odkazem na to, co se stalo poté, když Putin převzal moc. A vycházíme především z jeho mocenského a kariérního zázemí, které je zpravodajské a bezpečnostní.

Jak hodnotit Jelcinovu éru s odstupem dvou desetiletí? Jelcinovi zastánci zpravidla tvrdí, že šlo o mimořádně svobodné období v ruských dějinách, z politického i ekonomického hlediska. Kritici naopak argumentují, že právě v hospodářském rozvratu a divokém prostředí devadesátých let vzniklo podhoubí pro pozdější nastolení Putinova autoritářského režimu.

To je hodně složitá otázka. Je nejvíce normativní z těch, které jste mi položil. Na všechny ostatní lze odpovídat s historickým zázemím, s oporou v empirii a nepouštět se do větších hodnocení. Až nyní tedy budu osobnější, koneckonců rejstřík interpretací v této otázce je skutečně široký a vy jste jej sám naznačil. Mé hodnocení devadesátých let v Rusku je vstřícné. Vstřícné v tom smyslu, že Jelcin měl bezesporu zásluhu na tom, že Rusko, ruská společnost, ruská státnost dostaly něco, co bych nazval šance. Byl to výsledek mocenského střetu, z něhož Boris Jelcin vyšel jako vítěz a pokusil se o realizaci modelu, který byl v řadě aspektů především výhodný pro něj a pro jeho okolí, to je naprosto zjevné. Ale zároveň představoval jistou příležitost, viděno zvnějšku, pro nemalé části ruské společnosti.

Jenže tady je potřeba říct velké ale. Ruská společnost dostala nějakou příležitost, ale ukázalo se, že její velká část onu nabídku otevřeného modelu nevnímá jako atraktivní, jako přitažlivou a preferuje jiné modely společnosti, státu a vztahu mezi elitami a společností. Projevilo se to relativně rychle, řekněme počínaje léty 1992, 1993 v kontextu ekonomické reformy Gajdara, Čubajse a Němcova. Tato nabídka nebyla vyslyšena, což specialisty na Rusko nijak nešokuje. Je totiž součástí klasických ruských studií spíš skeptický náhled na to, co preferuje běžný ruský občan, ať už v politické, ekonomické nebo sociální oblasti. V tomto smyslu je návrat autoritarismu – v první dekádě dvacátého prvního století se pracovalo s konceptem hybridních režimů, což je v tuto chvíli opuštěno a já si myslím, že to nikdy nebyl vhodný koncept – zjevný a srozumitelný.

To nicméně podle mě nediskvalifikuje Jelcinova devadesátá léta. Došlo k nějaké transformaci, společnost dostala, použiju ten pojem podruhé, jakousi nabídku a postupně se ukázalo, že o ní nemá zájem, respektive že neví, co si s ní počít. Teď ze mě mluví teoretik politických režimů: Jsou i jiné formy legitimizace moci nežli ta demokratická, a právě ty byly částí ruských elit realizovány v konceptu Vladimira Putina. Začala jiná éra vývoje Ruska, která přitom byla po určitou dobu, dle mého soudu, docela akceptovatelná. Věci v politice jdou málokdy ideálním způsobem. Dokud Rusko bylo autoritářské, ale nebylo zároveň výbojné, imperiální, nebylo agresivní ať už vůči svému blízkému příhraničí nebo vůči velkým hráčům na velmocenské scéně, nebyl to na ruské poměry, na příklad v porovnání s bolševickou érou, tak nepřijatelný model. Věci se ale dynamizovaly, a tak jsme teď svědky válečné agrese na Ukrajině. To už ale není téma našeho rozhovoru.

Devadesátá léta byla příležitostí, nabízely se v nich různé modely. Třeba Boris Němcov na konci devadesátých let hovořil o třech možných verzích kapitalismu v Rusku – lidovém, nomenklaturně-byrokratickém a oligarchickém. Možnosti tedy existovaly, a to není v ruských podmínkách málo. Dá se to srovnat snad jen s obdobím 1905-1914. V tomto smyslu se domnívám, že Jelcin má velkou zásluhu na tom, že k otevření takové příležitosti vůbec došlo. Jeho postup nejpozději od let 1995-1996 je nicméně již problematičtější. Nakládání s touto příležitostí mohlo být jiné, ale samotný podíl Jelcina na tom, že nastala, je nemalý a pozoruhodný. Efekt jeho éry však byl odlišný, příležitost nebyla využita.