ROZHOVOR | Jelcin před 30 lety rozpustil parlament. Šlo o tvrdý mocenský střet, ne o souboj idejí, hodnotí Holzer

Souhlasíte s tím, že příčiny ústavní krize z podzimu 1993 není možné hledat pouze v politické rovině, ale že podmínky pro její vznik a eskalaci do značné míry vytvořila katastrofální hospodářská situace, kterou Rusko po rozpadu Sovětského svazu zažívalo a která silně dopadla i na každodenní život obyvatelstva?

Na to je jednoduchá odpověď. Souhlasím. Politika s ekonomikou a sociální rovinou pochopitelně souvisí vždy. Jsou to faktory, které od sebe oddělit nelze.

Pokud bychom to rozvedli, byla hospodářská a sociální krize v prvních dvou letech samostatného postsovětského Ruska v kontextu moderních ruských dějin mimořádná?

To určitě ne. Myslím, že si nedovedeme úplně představit míru schopnosti sovětské a postsovětské ruské společnosti se adaptovat na konkrétní životní podmínky. To je pro Středoevropany terra incognita. Často jsem se setkal s tím, a plyne to i z  debat na internetu a reakcí na sociálních sítích, že nejsme úplně vnímaví k tomu, že ruský prostor představuje odlišnou kulturní a sociální entitu, ve které jsou pravidla hry poněkud odlišná. To pochopitelně ovlivňuje způsoby jednání běžného ruského občana. V tomto smyslu naše terminologie a slova jako „katastrofální“, „mimořádný“ a podobně v sovětských, postsovětských či ruských podmínkách úplně nesedí, případně jsou matoucí. Mohou evokovat něco, co nekoresponduje s uvažováním a chováním běžného Rusa. 

Se silnými slovy bych tedy byl opatrný, protože sociální situace v Rusku sice pochopitelně byla velmi komplikovaná, ale na rovinu, kdy naposledy v Rusku pro většinu společnosti situace komplikovaná nebyla. Bavíme se o společnosti, která například nikdy v moderních dějinách nedokončila proces formování střední vrstvy, tak jak jej známe ze západní a střední Evropy. Spoléhání se na paralely je tedy ožehavé. 

Přesuňme se tedy k politice. Jelcin se 21. září 1993 rozhodl rozpustit parlament, přestože platná ústava takový postup neumožňovala. Tomu ale předcházelo množství událostí. V důsledku sporů prezidenta Jelcina s parlamentem proběhlo v dubnu referendum, v němž téměř 60 % účastníků vyjádřilo důvěru Jelcinovi, 69 % se vyslovilo pro předčasné parlamentní volby, 54 % podpořilo prezidentovu ekonomickou transformační politiku a 51 % odmítlo vypsání nového prezidentského klání. Jelcin následně začal organizovat práce na změnách ústavy a přípravě parlamentních voleb. Parlament však jeho postup označil za neústavní a postavil se na odpor. Co z toho považujete za pomyslnou rozbušku samotné krize z přelomu září a října, která vyústila i v rozsáhlé násilí?      

Na tuto otázku je těžké dát jednoduchou odpověď, protože uvedené období je potřeba pojímat komplexně. Jde o období, ve kterém trvala mocenská nejistota, nedá se hovořit o tom, že by byl etablován nový režim. Trvala přechodová situace nastolená minimálně počínaje událostmi z jara 1989, případně již od jara 1985, kdy se otevřely možnosti pro zahájení perestrojky. Pak bychom odpověď mohli hledat kdekoliv v této době, v událostech ze srpna 1991 a takzvaném puči, v bělověžských dohodách a rozpadu Sovětského svazu a podobně. Proměnných je v dané situaci hodně. 

Ale abych z odpovědi neutekl. Myslím si, že určitým bodem eskalace byly události v létě 1993, kdy Jelcin odjel na dovolenou, nebyl v Moskvě a exekutiva obecně si vybrala jistý oddechový čas. Na rozdíl od parlamentu, který na ni naopak začal problematizovat některá Jelcinova rozhodnutí. Parlament například přijal zákon, který umožňoval zvýšení schodku státního rozpočtu, což byl problém nejen z hlediska vnitropolitické situace v Rusku, ale také z pohledu dohod o zahraniční pomoci Rusku. Zde musel Jelcin získat dojem, že se vůči němu začíná formovat určitá ofenzíva. To tedy mohlo být katalyzátorem, protože následně, počínaje srpnem 1993, šlo již o sérii přímých střetů mezi parlamentem a výkonnou mocí, například ohledně odvolání vicepremiéra Ruckoje a prvního místopředsedy vlády Šumejka kvůli korupci. Od léta se prostě dynamika událostí rychle stupňovala.

Zmínil jste nutnost posuzovat kořeny krize v delším časovém kontextu. Jak velkou roli sehrála skutečnost, že poslední parlamentní volby, které jí předcházely, byly ty z března 1990? Tehdy ještě existoval Sovětský svaz, formálně hlavní politickou sílu stále představovala komunistická strana a situace se nepochybně v mnoha směrech odlišovala od roku 1993. Byl to důležitý faktor pro vypuknutí velké politické krize v mladém postsovětském Rusku?

Určitě ano. Problém je v tom, že pokud se podíváme na politickou teorii, nexistuje žádný konsensus ohledně toho, kdo jsou ti ideální aktéři, kteří by měli provézt zemi oním přechodovým obdobím. Představa, že přechodový model, který si konkrétní země vybírá a kterým typicky ne zcela řízeně prochází, by měl být permanentně potvrzován nástroji, které známe ze standardního demokratického vládnutí, není mezi politology většinovým názorem. Jsou známy různé modely, kdy během přechodu dominují aktéři, kteří se na veřejné mínění příliš neohlížejí, a přesto to může vést k demokratickému výsledku, k nastolení demokratického režimu.

Dovolím si proto tvrdit, že toto byla – zpětně viděno – naivní nebo mírně idealistická, nenaplněná, ale logiku jistě dávající představa Západu ohledně Ruska v letech 1991 až 1993. Pokud se podíváme na tehdejší ruské politické spektrum, aktérů, kteří by alespoň naznačovali, že to s demokracií chtějí zkusit, mnoho nebylo. Kromě nadějí vkládaných do demokratické perspektivy Ruska byly navíc ve hře i důraz na sociálně-ekonomickou a teritoriální stabilitu Ruska. 

Nezapomínejme, že události roku 1993 už v sobě měly velké podtéma vztahu mezi moskevským centrem a periferiemi. Jelcin v tomto hodně lavíroval. V jeho původní představě nové ústavy byly zakomponovány dost silné přesuny pravomocí z centra na periferii. Poté, když se mu v říjnu 1993 podařilo parlament porazit, z textu tyto pasáže stáhl, protože podporu regionů již nepotřeboval. O dva roky později se na ně ale zase velmi rychle obrátil, když mu šlo o vítězství v prezidentských volbách. Toto je klasická mocenská politika, hledání řešení ad hoc, ve kterých těžko hledat nějaké pevné ideologické konstanty a směřování, něco, o co by se pozorovatel mohl opřít.

To mě přivádí k otázce, zda krizi z podzimu 1993 vnímáte primárně jako koncepční spor o směřování Ruska a podobu tamního politického systému, nebo spíše jako mocenský střet, ve kterém šlo především o postavení a budoucnost Borise Jelcina?

Přiznám se, že v minulosti jsem to vnímal právě jako koncepční spor o směřování Ruska. Koneckonců moje první dvě knihy o Rusku z přelomu devadesátých let a nového tisíciletí se této myšlenky držely a chtěly ruskou situaci devadesátých let interpretovat návratem politiky a způsobem, jakým se etablují nové a staronové proudy a tábory. Hledal jsem jejich historické kořeny a měl jsem představu, že by dění v Rusku šlo interpretovat takto. Nyní bych řekl, že to nebylo úplně povedené a že realističtější interpretace by směřovala k tomu, že šlo o vyloženě mocenský spor, ve kterém jednotliví aktéři tu a tam použili nějakou ideologickou floskuli či heslo, ale v zásadě šlo o tvrdý mocenský střet.

Nyní máme ten luxus, že víme, jak devadesátá léta v Rusku dopadla, že došlo k autoritarizaci, jejímž základním znakem je právě depolitizace. A úspěch této autoritarizace v následující Putinově éře je důkazem toho, že onen politický experiment – a já úplně nevylučuji, že někteří z tehdejších aktérů měli dobrou vůli a přesvědčení, že by mělo dojít nějakému ideovému naplnění ruské politiky v pluralitním rámci – v kontextu toho, jak byly rozdány karty a co preferovala většina ruské společnosti, nepřál salónnímu souboji idejí. Dnes jsme se sice dočkali renesance velké ruské ideje, ovšem v tvrdé, všeobjímající a bezalternativní podobě. Ale to už není téma naší dnešní debaty.

V krizi nakonec sehrála poměrně významnou roli armáda. V čem spatřujete hlavní důvod toho, že navzdory původně neutrálnímu postoji se nakonec v říjnu vcelku jednoznačně přidala na Jelcinovu stranu, když zaútočila na budovu parlamentu a pozatýkala některé prezidentovi odpůrce?   

Ruská armáda nikdy nebyla mým hlavním tématem, omlouvám se. Ale za jedno z robustních a realistických vysvětlení považuji skutečnost, že za Jelcina se v období 1993 až 1994 rodily počátky procesu oligarchizace ruské politiky. A jedním z pilířů oligarchického rozdělení sfér vlivu byl takzvaný vojensko-průmyslový komplex. Zde se prostě pro armádní elity objevily obrovské možnosti, které naopak politika parlamentu nenabízela, nebo jistým způsobem problematizovala.  Bez hlubší znalosti této problematiky se domnívám, že to mohl být rozhodující aspekt, tedy že Jelcinova strana konfliktu nabízela špičkám armády lepší perspektivu. 

Jedním z důsledků krize bylo i období, kdy Jelcin vládl pomocí prezidentských dekretů. Nakolik podle Vás toto ovlivnilo směřování ruského politického systému i celkové vnímání politiky a demokracie ruskou veřejností? 

Fenomén dekretů je pro ruskou politiku docela typický. V tomto smyslu si nemyslím, že by situace v devadesátých letech byla nějak výjimečná. Dekrety nabízejí to, co je pro ruskou politiku charakteristické a před čím není důvod zavírat oči, tedy že velká část ruské společnosti preferuje autoritativně realizovanou politickou praxi před hledáním kompromisů a permanentním vyjednáváním, dojednáváním ad hoc většin, které by měly nějaké ideové zázemí, tedy tím, co jinak dělá politiku demokratickou. To ovšem i mnohde jinde „pije lidem krev“, že.

V tomto směru Jelcin nabídl model, který – jak už jsem řekl – poskytoval ruské společnosti určitý typ stability a jejím nemalým částem i perspektivu určitého vzestupu po divoké éře počátku desetiletí, kdy se proměnilo skutečně vše. V dekretech tak hledejme nástroj, který do systému vracel předvídatelnost, jistou míru stability, perspektivu uklidnění. A to se skutečně stalo. 

Některé historické výzkumy z poslední doby ukazují, že události z roku 1993 významně ovlivnily představy, které na Západě panovaly ohledně možného vývoje v Rusku a potenciální hlubší strategické post-studenoválečné spolupráce. Rozpuštění parlamentu, Jelcinovo rozhodnutí použít sílu proti jeho domácím oponentům, ale i následný volební úspěch extremistických sil v čele s ultranacionalisty Vladimira Žirinovského, bývají vedle válek v Čečensku označovány za moment, které v Evropě i za oceánem vyvolal novou vlnu obav z postsovětského Ruska. Souhlasíte s takovým výkladem?

Trochu mě to překvapuje. Archivní data respektuji. Nicméně i s odstupem třiceti let mi přijde, že po celá devadesátá léta a minimálně ještě na začátku jedenadvacátého století na Západě skutečně existoval ohledně Ruska spíše optimismus. Ten mohl být – a asi i byl – podmíněn různými úvahami, zájmy a interpretacemi, ale historickou logikou vzato v něm Rusko figurovalo jako aktér, o jehož důležitosti nikdo nepochybuje a kterého je potřeba svázat se Západem, i kdyby cena byla vysoká. Vycházelo se z předpokladu, že nastanou-li „huntingtonovské střety“, bylo by dobré mít Rusko na své straně. V tomto smyslu bych spíše řekl, že Západ přešel rok 1993 v Rusku naprosto elegantně. Jelcin měl zjevnou podporu. Ostatně podobně proběhl rok 1996, kdy se Jelcin vyhrabal z podpory pouhých 6 % k vítězství v červnových prezidentských volbách. I tehdy se Jelcin Západu jevil jako nejlepší z možných řešení. 

Západ tak v této éře hrál spíše na realistickou notu, která zněla, že většina dalších scénářů je horší než to, co se momentálně v Rusku děje. Tou dobou ostatně vznikaly ony vazby ekonomického rázu, které byly výhodné nejen pro rodící se ruskou elitu, ale i pro Západ. A to koneckonců přetrvalo i po nástupu Putina. V tomto smyslu mi nedává smysl dělat z roku 1993 nějaký milník. Mohou existovat data, která tuto tezi podpoří. Mně se ale jeví chování Západu vůči Rusku, alespoň v následující dekádě, minimálně do roku 2005 či 2006, založené na tom, že Rusko za určitých ústupků a při respektování určitých odchylek je dobré mít na vlastní straně. A to v té době nebylo masivně zpochybňováno, dokonce ani historickými oponenty Ruska, jakým je třeba Polsko. Vždy zaznívala kritika, ale netvrdila, že by se měla přerušit geopolitická a pochopitelně geoekonomická spolupráce. Západ ostatně překousl i první čečenskou válku. Situace se se začala měnit až v druhé polovině první dekády jednadvacátého století. A to už je na jiný rozhovor.